Tak píše už skoro před smrtí sv. Pavel a přesto si je vědom, že je povolán ke svatosti a že je horlivým apoštolem Krista. Jak ten protiklad sloučíme? Jistým způsobem se s ním setkáváme stále. O hříchu se dočteme v knihách zbožných, které vedou ke křesťanské dokonalosti, zatím co to slovo ve světské literatůře prakticky zmizelo. Často se naopak mluví o problému zla, zabývají se jím staré mytologie, pohádky tragedie, filosofické spekulace, vyhýbají se však výrazu hřích. České slovo hřích má stejný filologický kořen jako ?horší?, jde tu tedy o druhý vážnější stupeň zla. V čem se liší od předcházejících? Všelijaká zla nás pronásledují zvenčí: od počasí, od osudu, od zlých lidí. Zavinil je někdo jiný. Hřích však je zlo, které pochází od nás samých. Postihne-li jiné, prosíme o odpuštění. Koho? Na prvním místě své bližní: Promiňte! Náboženství však učí, že hřích uráží i Boha. I s ním se tedy musíme smířit.
Jak se hřích přihodil? Nějakým nepatřičným skutkem. Mohlo to být nevědomě, ale plnost viny má ten, kdo to udělal svévolně. Proti takovým škůdcům se ovšem společnost brání, trestá je, mstí se. Jedna ze základních náboženských pravd je, že i Bůh odměňuje dobré a trestá zlé. Mytologická bohyně pomsty Nemesis se prohlašovala za nesmlouvavou, dopadne dříve nebo později každého provinilce vědomého či nevědomého. Je to známý motiv starých řeckých tragedií. Nakolik se to dá aplikovat i na křesťanského Boha Otce? Některé biblické texty znějí skoro stejně, zvláště v páté knize Mojžíšově, kde se zopakovávají předpisy Božího zákona. Zdálo se to křesťanským čtenářům tak tvrdé, že jistí heretici z prvních dob dělali rozdíl mezi dvěma bohy: zlým Zákona Starého a dobrým Nového. Ale i ostaním se často přísnost Božích trestů jeví těžko slučitelná s Boží dobrotou.
Pochybovači uvádějí i případ prvního lidského provinění v ráji a trestu smrti za pouhé utržení nedovoleného ovoce. Jak jim tedy vyložit tento uložený trest? Nutno se zbavit pojetí profánní spravedlnosti, kde se tresty ukládají od někoho jiného zvenčí. Ve sktečnosti jsou nutným důsledkem činu proti vlastní přirozenosti. Tomu, kdo vypil jed, nebyla otrava krve uložena, ale následovala čin sám, je to stav nemoci, do kterého upadl. Podobně i v ráji upadl člověk do stavu smrti tím, že se chtěl nasytit plodem odtrženým od stromu života.
V této souvislosti lépe pochopíme i mluvu sv. Pavla, když mluví o hříchu. Soustředí svou pozornost na stav ve kterém lidstvo následkem svého provinění žije. Hřích pronikl do člověka jakoby jakási živá síla zosobněná satanem, Antikristem, který chce být ?bohem tohoto světa?. Tak si vysvětlíme výrazy Pavlovy, které by na první pohled dělaly dojem dualistický. Korinským píše, že jim je evangelium zahaleno: ?Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím? (2 Kor 4,4). Protože hříšnost proniká do lidské přirozenosti, stává se jakoby ?zákonem zla?. Mezi lidmi navzájem vybudoval nepřítel ?zeď,která rozděluje a působí svár? (Ef 2,14).
Pavel cítí, že nepřítel Krista zasahuje stále i do jeho života. Překazil mu jít do Soluně, kde ho tolik potřebovali (1 Tes 2,18), usídlil se v jeho vlastním těle nehledě na milosti, kterých se mu dostalo. Udivuje nás jeho vlastní vyznání Korintským: ?Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácit lety přenesen do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím ? Bůh to ví. A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje ? zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví ? a uslyšel nevypravitelná slova, jež není dovoleno člověku vyslovit... Nechám toho však, aby si o mně někdo nemyslel víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší. A abych se nepovyšoval pro vyjímečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. K vůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: ?Stačí, když máš moji milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.? A tak se raději budu chlubit slabostmi, aby na mne spočinula milost Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný? (2 Kor 12,2-10).
Našel by se někdo, kdo by z textu tak mystického dovedl odvodit závěr pro postoj obyčejného křesťana? Pokusme se o to, ale začněme zdaleka. Mezi moderními ideology jsou doposud utopisté, kteří slibují ráj na zemi; po vyhubení všech zlých zmizí ze světa i zlo. Ti, kteří se v této víře sklamali, začnou pochybovat i o existenci Boží. ?Jaký by to byl Bůh, kdyby byl, který spravedlivý duch by válku dovolil?, napsal český básník z dob růžového marxismu po první světové válce. Dnešní myslitel to vyjářil prozaicky.?Věřil jsem v Boha?, přiznal se, ?ale když jsem se dočetl, jaké zlo se páchalo v koncentračních táborech za války, víru v dobrého a všemohoucího Boha jsem ztratil?. Co bychom mu odpověděli? Začli bychom protiotázkou: ?Můžete si být jist, že se takové věci už nebudou opakovat?? To ovšem nikdo nemůže tvrdit. Tedy musí existovat Bůh, který jediný z toho všeho může učinit něco dobrého. A my se sv. Pavlem věříme, že to už učinil v Kristu.
Ale námitka může pokračovat. Tedy alespoň ti, kdo v Krista uvěřili, kdo jsou členy jeho církve a možná tam mají místo vedoucí, alespoň ti už by měli být od všeho zla a slabostí osvobozeni. Jinak popírají životem, co slovy hlásají. Teoreticky té námitce říkáme wiclefismus, ke kterému jsme měli v našem národě sklon. Co tedy odpovíme na tuto poslední námitku? Odpovíme v duchu a podle zkušenosti sv. Pavla. Věříme pevně, že Kristus ve svém osobním těle všecku moc hříchu definitivně přemohl. Věříme také jeho příslibům, že nakonec radikálně přemůže všechen hřích i ve svém těle mystickém, v církvi. Ale nyní po dobu růstu do této poslední dokonalosti, Kristus je ve věčících živou silou, která denně hřích přemáhá a stále nad ním vítězí. A tak i ve všech svých slabostech jsme uchráněni od Božího hněvu. Byli jsme Boží nepřátelé, žijeme však s Bohem smířeni, skrze našeho Pána Ježíše Krista (Řím 5, 10-11).
odeslat článek
vytisknout článek
