V souvislosti se splácením faktury finančního sektoru, které hrozí celému světu, uvažuje se ve Spojených státech o vystavení faktury nové, která bude vázána na energetiku či automobilový průmysl, za pomoci jediné disponibilní likvidity. A tu mají Čínské banky. Nová faktura bude pravděpodobně ještě více ignorovat onu část světa, která je z blahobytu vyloučena. Bylo by však možné nastartovat kreativní ekonomický proces planetárních dimenzí, který by znovu stabilizoval udržitelný růst. Jinými slovy, fakturu na solidaritu, která by přilákala chudé země. Humanitární fakturu, která by korigovala chybu dosavadního egoistického rozvoje, jenž je plodem krize lidských hodnot.
Ekonomické úkazy, které v současně době nejvíce zneklidňují, jsou kromě krize likvidity, také: obtíže dosáhnout na půjčku v důsledku nastávající recese; pokles na burzách; krach poptávky a spotřeby; nevyužitá nadměrná produktivita, růst nevratných fixních nákladů a - strašidlo nezaměstnanosti. Jak stabilizovat rovnováhu mezi produktivitou, zaměstnaností a následnou kupní silou a zároveň podpořit podnikatelské aktivity vázané na burzu?
Odvážná a nikoli krátkodobá odpověď existuje: zhodnotit potenciální poptávku chudých zemí tím, že jim bude dána možnost podílet se na globálním plánu ozdravení ekonomiky svou nevyjádřenou poptávkou, poptávkou, kterou je rozhodně třeba podržet a financovat. Právě to je projekt humanitární faktury. Zůstává však problém, jak jej financovat.
Faktura finančního sektoru, kterou donedávna ve Spojených státech držely tzv. subprime půjčky, se zakládala na naději růstu mezd a hodnot nemovitostí a zároveň na podceňování rizik. Humanitární faktura by analogicky mohla být založena na naději v růst mezd a hodnot investic do zemí obydlených lidmi vědomými si své důstojnosti a toužícími si polepšit. Asie má likviditu, Spojené státy technologii, Evropa srdce, ideje a středně-malé podnikatelské aktivity. Chudé země mají dvě nebo tři miliardy kandidátů na ekonomický pokrok, do něhož lze investovat dlouhodobě.
Proč tedy namísto další korigující, egoistické a krátkodobé faktury nepřemýšlet o dlouhodobé solidární faktuře, která přinese růst produktivity i lidské zdroje? Proč nefinancovat spotřebu a investice v chudých zemí? Vždyť během několika let by mohly mít asi tři miliardy lidí účast na růstu celého ekonomického systému. Navíc jde o lidi, kteří jsou okamžitě připraveni vyjádřit poptávku, která je pro Západ podstatná, a zároveň se nechat vtáhnout do projektů infrastruktury i výroby, do vzdělávání i šíření vědeckých poznatků.
Šlo by o projekt, který by musel být financován dlouhodobě a s co nejnižšími daněmi. To by jistě vyžadovalo větší nasazení vlád. Ale právě vlády, které poskytovaly záruky na tzv. subprime, tedy stěží návratné půjčky, budou moci snadno dát záruky projektům, týkajících se infrastruktury a s trochou námahy budou moci zaručit i produktivní mezinárodní kooperaci podnikatelské činnost v chudých zemích a v klíčových sektorech, jakým je ten potravinový. Příkladem úspěchu je Grameen-Danone Food v Bangladéši. Bylo by možné projektovat a realizovat školy a banky v mezinárodní kooperaci tzv. in joint venture. Bylo by možné investovat zejména do internetové sítě, do obchodování prostřednictvím elektronické pošty, aby se tak umožnilo tamějšímu obyvatelstvu vstoupit na trh se svými produkty, které by byly co do jakosti kontrolovatelné.
Právě nyní, když chudneme, by podpora skutečně chudých zemích něco stála, ale zisky by byly enormní. Na kolik, že zněla faktura za subprime půjčky jenom ve Spojených státech? 10 trilionů dolarů? Kolik však bylo investováno do chudých zemí v posledních deseti letech, aby měly možnost podílet se na ekonomickém růstu? Dnes máme radost z toho, že se Čína, které Západ pomohl se ekonomicky rozvinout, podílí na řešení globální krize. Lze si však představit budoucnost s bohatou Afrikou, nebo bohatou jihovýchodní Asií či bohatou Latinskou Amerikou.
Na námitky, že na to není dostatek fondů a obnáší to krajní rizika, je možné odpovědět zkušenostmi s tzv. mikroúvěry, tedy drobnými půjčkami nemajetným lidem, jak to s velkým úspěchem praktikuje nositel Nobelovy ceny za mír Muhammad Yunus v Bangladéši. Riziko je totiž u obyvatel chudých zemí minimální. Dávají totiž jako záruku vyšší dobro: své vlastní životy. Opravdu nedobytné faktury vznikají tehdy, když se falšují ceny i podmínky trhu; nikoli tím, že se miliardám osob umožní postupně se začlenit do ekonomického koloběhu. Navíc by nás obohatily i na rovině morální. Solidární čili humanitární faktura, by tudíž nebyla vůbec riskantní, ba dokonce by nás mohla zachránit.
Ettore Gotti Tedeschi je italský bankéř. Jeho článek je převzat z italského vydání deníku Osservatore Romano, 4.prosince 2008.
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
