Na jedné vývěsce pro misijní neděli se ukazovala statistika, kolik je ve světě věřících v Krista a jaká je většina nevěřících. Ti byli symolicky znázorněni jako dlouhá řada stínů putujících a před nimi visela směrová tabulka s nápisem ?Kam?, posíleným třemi otazníky. Mohou se spasit? Středověcí autoři ty, kteří mezi nimi byli spravedliví, umisťovali do limbu. Dante se dal ve své Božské komedii do této tajemné posmrtné říše doprovodit básníkem Vergiliem. Byl pohan, ale v jedné jeho básni viděli jakousi předtuchu Krista. Ale i jeho doprovod byl jenom k hranicím očistce, dál už nesměl. Limbus je však už výsledkem křesťanské víry ve všeobecné povolání ke spáse všech lidí. Starozákonní židé se k té víře nehlásili. Byli pevně přesvědčeni, že ke spáse vyvolil Bůh jenom Izraelity, potomky Abrahámovy. Jemu jedinému se dostalo přislíbení.
Bible je zařazuje do historické souvislosti hned od počátku. Obsah prvních 11 kapitol Genese se dá nazvat zkrácenou historií lidstva. Začíná stvořením světa a člověka, stručně ale jadrně vyloží tragedii hříchu a pádu a vyhnání z ráje. Ale i ti vyhnanci se začali množit a zaplňovat zemi. To je však nenapravilo. Vysloužili si potopu za svou zpustlost. Spravedliví Noe umožnil, že úplně nevyhynuli. Probudila se v nich stará touha po nebi a po vzájemném porozumění. Symbolicky to líčí jedenáctá kapitola vypravováním o babylonské věži a rozptýlením národů do různých konců světa. Ty národy se přestanou stýkat a naopak budou proti sobě válčit jako nepřátelé. Ale dvanáctou kapitolou nastane v Bibli velký obrat. Začíná se vypravovat historie israelského národa od praotce Abraháma. Ten se musel od ostatních odloučit a dát se na novou cestu ke spáse, kterou jemu a jeho potomkům přislíbil Bůh. A ti se s podivuhodnou Boží pomocí začínají množit, jsou si přitom plně vědomi svého vyjímečného vyvolení.
V této souvislosti porozumíme tomu, co je tak těžké k pochopení pro moderního čtenáře Starého Zákona. Cizí národy jsou považovány od Židů za ?klaté?. Při obsazování Palestiny Bůh nařizuje aby nemilosrdně vyhubili je a všecky jejich posvátnosti zničit. Smrtí jsou stíháni dokonce i ti Izraelité, kteří by prokletých národů ušetřili. Jak do této souvislosti zařadíme obrácení svatého Pavla, který byl povolán, aby přinesl spásu právě cizím národům. Obdivujeme tu zcela neočekávané Boží osvícení. Ale i to mimoděk zanechá v nás trochu pochybnosti.
Jak je taková radikální změna postoje vůbec možná? Je sice pravda, že známe i z denního života dost příkladů obrácení: na zmýlené cestě, při omylu ve finančních výpočtech, i ve vědeckých tvrzeních. Pravda tu zvítězila nad omylem. Ale dá se to aplikovat i na náš případ? Nemůžeme přece říci, že to, co Bůh učil ve Starém Zákoně byl omyl. Proč jej tedy ještě i dnes čteme v kostele? Máme se přece obrátit k Novému Zákonu a zanechat Starý. Udělal tak sv. Pavel? Byl si příliš dobře vědom své židovské tradice a vyznával nadosmrti, že je potomkem Abraháma.
Jeho obrácení tedy bylo zvláštního rázu a podle jeho příkladu se vybízejí křesťané k obrácení častému a stálému. Jeho ráz je naznačen v řeckém výrazu, který se tu užívá: metanoia. Noia značí lidskou myšlenku, meta chce ukázat, že se chce její význam překročit, prohloubit, rozšířit. Fyzika je pohled na přírodu očima, metafyzika chce o přírodě hlouběji uvažovat, ne se od ní odvracet. Podobný byl postup myšlení sv. Pavla vůči Starému Zákonu. Na počátku zachovával jeho předpisy mehanicky, omezoval jeho platnost jenom na židovský národ. Tento úzký omezený výnam překročil osvícením Božím. Začal jeho předpisy chápat duchovně a tím se staly platnými pro všecky národy. I ony se staly tedy syny Abrahámovy duchovně, mají účast na příslibech Božích jemu daných. Znamením této přínaležitosti k praotci byla obřízka. Někteří proto chtěli, aby se praktikovala i u pohanů, kteří se obrátili ke křesťanství. Ale sv. Pavel v této věci rázně zakročil. Pro nás, kteřá jsme se obrátili ke Kristu, i obřízka platí ve smyslu duchovním, jako očista od špatných náklonností těla. Tento postoj mu schválil i sv. Petr při setkání v Jeruzalémě. Vždyť i jemu začali někeří vytýkat, sotva pokřtil pohanského setníka Kornélia, že ?navštívil neobřezané lidi a jedl s nimi? (Skt 11,3).
Tento postoj zaujatý při tomto setkání apoštolů, které můžeme označit jako první církevní sněm, měl ovšem rozhodný vliv na dějiny církve a její univerzální charakter. Ale neuvědomujeme si, jak je aktuální i pro dnešní dobu. I dnes se hranice křesťanů neobvykle posunují. Na jeviště světa vystupují národy, které žily podle svých starých tradicí. Politikové od nich žádají, aby přijaly evropskou kultúru a demokracii, jenom tak se mohou zařadit do společenství ostatních. Má hájit stejnou posici i církev v případě přijetí křesťanství?
Otázkou se speciálně zajímal ruský básník a myslitel V. Ivanov po svém přilnutí k univerzální církvi v Římě. Jeho osobním zájmem bylo studium různých kultůr světa. Studoval staré klasické autory v Berlíně, pak přešel k jazykům východním, syrštině, staré egypštině. Obdivoval kolik krásných kulturních pokladů tam je skryto! Zapadoevropskými jazyky plynně mluvil a psal. Ale přesto se ho zmocňoval smutek. Když přijel do Egypta, musel se spokojit s návštěvou pyramid a muzeí. To jediné tu ze staré slávy zbylo, mrtvé památky na vyhynulý život, symbol smrti. Kolik duchovní námahy stálo miliony lidí, aby kultúru vytvořili, kolik úst muselo vyslovit slovo ?maminko?, aby se naplnilo citovými odstíny, které má v mluvě lidu. To všecko muselo vyhynout v tolika různých kultúrách lidstva. Čeká to také kultúru naši? Nedá se opravdu zachránit? Ivanov hledal v minulosti a tam skutečně našel jednu, která nezahynula: kultůra starých Židů. Dodnes na světě se modlíme jejich modlitby a učí se i děti jejich historii. Čím se to stalo? Dostala smysl kristologický a tím zůstala živou. Dejme tedy i našim národním tradicím smysl v Kristu, to je jediný způsob, jak je zachránit.
Kolik závěrů politických a ekumenických z toho plyne! Tak se Žid Pavel stal apoštolem národů.
odeslat článek
vytisknout článek
