Zdá se, že nově zvolený prezident Spojených států už začíná být méně optimistický, pokud jde o rychlé řešení krize. Je to pochopitelný postoj. V posledních dvanácti měsících přišla jeho země o dva miliony pracovních míst. Jen v listopadu jich bylo více než 500 tisíc. Pro zvýšení zaměstnanosti se uvažuje o podpoře vnitřní poptávky a produktivity. Kdyby se to nepodařilo, přineslo by to v důsledku další recese ještě větší výdaje, zejména sociální. Problém nemůžeme vyřešit sami, ale řešení je možné nalézt spolu s rozvojovými zeměmi na způsob nového solidárního (
new deal)?balíčku?.
Znám jednu historku, která názorně ukazuje vznik i řešení aktuální krize. Jednou před Vánočními svátky jeden mladý finančník z Wall Streetu, zbohatlík, který se dlouhá léta podílel na produkci fiktivního bohatství vynalézáním finančních kliček, byl konečně propuštěn a dostal se do ekonomických těžkostí. Místo aby se dal do práce a začal seriózně produkovat reálné bohatství a popřípadě zaplatil nějaký ten dloužek, vymyslí další trik, aby nemusel své problémy řešit a nepřišel o svá privilegia.
Vyhlédne si jednu mladou budoucí dědičku, začne se jí dvořit a požádá ji o ruku. Rozhodne se, že jí koupí diamantový náhrdelník, který je hodný magnáta finančních trhů. Drahocenný šperk v ceně sto tisíc dolarů zaplatí šekem, samozřejmě nekrytým, který je však v klenotnictví přijat, protože mladík je tam pravidelným a solventním zákazníkem. Klenotník ten náhrdelník předtím přijal od jedné starší zchudlé šlechtičny do zástavy s tím, že aby jej prodal. A tady se začínají věci řetězit. Klenotník místo, aby šek zpeněžil, dává ho jistému prodejci luxusních aut, aby si jedno takové za ekvivalentní cenu koupil. Prodejce luxusních aut si za něj pak v galerii opatří dílo jednoho soudobého malíře. Galerista dá šek jednomu nábytkáři, aby si nově zařídil svůj obchod. A tak to pokračuje dál až se šek dostane k desátému příjemci, kterým je jeden filantrop, a protože je před Vánocemi, daruje ho na dobročinné účely. Nový držitel šeku tak konečně odnese šek do banky a tam zjistí, že je nekrytý.
A tady se dostává ke slovu příznačná lekce inteligentní solidarity. Filantrop si promluví postupně se všemi držiteli šeku, kteří se přirozeně brání tím, že jednali v dobré víře. Hrozí tak, že riziko padne na adresáta dobročinného příspěvku. Filantrop však, místo aby udal pravého dlužníka a dal vše k soudu, shromáždí všechny ty osoby, jejichž rukama šek prošel. Nabídne jim, aby se příslušná částka rozdělila na deset částí odpovídajících rozdílu z každé jednotlivé transakce, včetně částky, na níž se dohodli s nešťastnou vdovou, která dala náhrdelník do zástavy, a společně tak uhradili částku dotyčného dobročinného příspěvku. Všichni obchodníci to přijmou a zjistí, že prakticky o nic nepřišli, když se zřekli jenom části ceny svého obchodu, a navíc přispěli na dobročinné účely. Dokonce i podfukář si může ponechat svůj náhrdelník. Mimochodem je z toho vidět, jak je možné, že podvodníci tak často vyváznou bez úhony.
A kde je poučení? Ve schopnosti oněch deseti obchodníků sednout si k jednomu stolu a namísto hádky si solidárně rozdělit ztrátu mezi sebe. Nikdo tak nebyl penalizován, ba dokonce byla výše ztráty transformována na dobročinnost, určenou lidem skutečně chudým.
Odpovědní představitelé našeho světa, který upadá do krize, podveden zbohatlíky, kteří snili a vytvářeli fiktivní egoistické bohatství, by měli učinit totéž. Měli by zasednout k jednacímu stolu, rovnoměrně se podělit o omyl a postarat se o ty, kteří touto krizí trpí nejvíce. K tomu může dojít, pokud osvícená vláda uzná, že egoistický ekonomický rozvoj bohatých zemí, byl právě oním faktorem, který ? kromě toho, že přehlížel chudé země ? ohrozil produktivitu blahobytu udržitelného pro všechny. Avšak stejně jako pro obchodníky z uvedené historky, kteří měli vysoké rezervy pro zahlazení škod, také bohaté země mají stále obrovské bohatství a kapitál, tvořený skutečnými hodnotami jako produktivita, technologie, nemovitosti, úspory. To všechno nezmizelo. Je třeba to jenom podržet a použít v perspektivě reálného růstu, rozšířeného na chudé země.
Bohatý svět uvedl do života nadměrnou produkci pro uspokojování nadměrných potřeb. Ta už ale nyní nemůže být využita. Buď ji tedy zredukujeme na skutečné meze našich schopností tím, že vyvoláme nezaměstnanost a depresi, anebo ji přeneseme na toho, kdo nemá žádnou a zachováme svoji zaměstnanost a zafinancujeme tento přenos bohatství našimi ? dosud stále nemalými ? úsporami. Ve skutečnosti by to byla dlouhodobá investice. Jsme si opravdu jistí, že by během velké krize třicátých let nastala taková chudoba, kdyby se namísto vytváření nových pozic ekonomické moci hledalo solidární řešení?
Z deníku Osservatore Romano, 16.prosince 2008
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
