Jakkoliv se to může zdát paradoxní, právě realismus je tím, co přitahuje zástupy čtenářů a činí z Pána prstenů jednu z nejčtenějších knih minulého století, píše v dnešním Osservatore Romano Paolo Pegoraro. Připomíná Tolkienovu nespoutanou fantazii řízenou precizní metodou filologa, ale také jeho smysl pro tajemství. V příbězích naznačených jen náhle se objevivším neznámým jménem, najdeme další z rysů realismu ?sugesci nevyřčeného?, jak konstatoval Erich Auerbach (Mimesis), která pronikla do západní literatury v biblických vyprávěních. Pegoraro upozorňuje na studii rozebírající Tolkienovo dílo přímo z teologického hlediska: ?Prsten a kříž. Teologický význam Pána prstenů? od Andrea Mondy (L´Anello e la croce. Significato teologico de Il signore degli anelli. Soveria Mannelli, Rubbettino).
Studie nicméně není jen metavyprávěním na Tolkienovo téma. Opírá se o Tolkienovy dopisy, které upřesňují autorovu reflexi vlastního díla. Východiskem je dopis z 2. prosince 1953, kde Tolkien píše, že si zpětně povšiml, během korektur, že Pán prstenů je ?hluboce náboženským a katolickým dílem.? V čem se projevuje tato deklarovaná katolicita? S tím si lámali hlavy mnozí. Podle citované Mondovy studie bychom marně hledali v druhotných a podružných prvcích ? už proto, že sám Tolkein potvrzuje, že vědomě vynechal narážky na kulty a náboženství. Spočívá totiž v hlavních novinkách Tolkienova románu, totiž ve ?vynálezu? hobbitů. Proč nestačili vznešení, melancholičtí elfové nebo tradiční skřítci? Tolkien nás nenechává tápat. Hlavními hrdiny nejsou žádní šotkové či efébové. Hobbiti jsou lidé jako my, kteří nedisponují mimořádnými silami, ba dokonce jsou v něčem karikaturou lidského pokolení. Na jedné straně nízká postava, pitoreskní vzhled a na straně druhé naprostý nedostatek ambicí, svoboda od touhy po bohatství, po moci. Jsou vlastně přesným obrazem těch, které Bible nazývá chudí na těle i na duchu, humiles, ti, kdo se nechávají vést Prozřetelností a milostí. Neodpovídají tedy představám o hrdinech, ale za to se blíží světcům. Protože, jak psal Jean Danielou, jestliže heroismus ukazuje to, co může učinit člověk, svatost ukazuje, co může učinit Bůh. Pán prstenů je tedy strukturován jako ?studie o nobilitaci (nebo posvěcení) chudých?. Právě hobbiti jsou povoláni, aby zachránili zemi, zatímco moudří (jako Saruman), silní (jako Boromír) a mocní (Sauron) padají jeden po druhém, právě kvůli své zahleděnosti do sebe, ve slepotě těch, kdo ?v srdci smýšlejí pyšně? (Lk 1,51).
Právě tak, jak jsme ukázali paralelou k magnificat, koncipuje Monda svou studii, opřenou o citace z románu i z Tolkienových dopisů. Exponuje celou řadu prvků, v nichž se Tolkienův Pán prstenů ukazuje jako ?narativní kritika? pohanské epiky, proti níž staví katolickou epiku, založenou na evangeliu. Najdeme tragický typus krále, který proti své vůli jde vstříc zdánlivě nevyhnutelnému osudu (Denethor), proti němuž stojí Frodův poslušný výstup na Horu, ne náhodou podobné Kalvárii. A zdánlivě všudypřítomný Sauron nebude poražen velkými vojsky, nýbrž stejně pokornou jako lidskou křížovou cestou, která vyvrcholí uprostřed jeho vlastního panství.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
