Nový portál Vatikánského rozhlasu

Slovo ?milost je charakteristické. Udělal mi milost, kdo mi daroval nebo zařídil něco, co je mně milé. Totéž značí latinské nebo italské slovo grazia, a proto se každé dobré darování potvrdí poděkováním: Grazie. My, Slováci a Poláci jsme slovo ?děkuji? převzali z německého danke. Slovinci a Chorvati lépe zachovali starý způsob mluvy, když se odvděčují za dobrou službu slovem chvala. Zaslouží si chvály ten, kdo pro nás něco dobrého udělal. Tak mluvili i starozákonní Židé. Proto slyšíme v žalmech často výraz ?Chvalme Pána?, když se připomínají Boží dobrodiní. Dělat si navzájem něco milého, prokazovat si milost, tedy patří ke styku osob, které si hledí navzájem si vyhovět, být k sobě milí. Předpokládá to alespoň dvojici, já a ty, já a on. Jsou různí, ale milostný vztah je spojuje v jedno tak, že si mohou říci ?my?. Bible nás proto stále upozorňuje, že jsou člověk a Bůh zásadně různé přirozenosti. Přesto však v modlitbě říkáme Bohu ?ty?, s vědomím, že od něho dostáváme milé věci. Děje se to v takové míře, že svatí vyznávají: Všecko dobré co mám a dělám je od Pána, já sám sobě nemohu přičítat nic a nejsem nic.

Ale tento svatý povzdech by mohl negativně svést nesvaté lidi k lenosti, asi v této formě: Co bych se namáhal, Pán Bůh sám se postará o všecko. Aby se tomu nepatřičnému závěru předešlo, teologové často diskutovali o otázce lidské spolupráce s Boží milosti, s činností Boha samého ve světě i v nás. Bůh nás jistě nechce svými dary vést k lenivosti, k umenšení lidské důstojnosti a inciativy, nemíní s námi jednat tak, jako my se chováme k lidem zaostalým a postiženým tělesnou nebo duševní vadou. Napadlo některé, že by se mohla zásluha o dobré dílo rozdělit: Na půl by se připočetla Bohu a na půl dobrému člověku. Bylo by to něco podobného, jako když dva koně táhnou jeden vůz. To přirovnání je však nedůstojné, takže i pohoršilo vážné teology. Pokusili si je tedy napravit přirovnáním jiným. Člověk vezme do ruky pero a napíše dopis. Komu jej přičíst? Celý napsala ruka a celý napsalo pero. To, co dobrého Bůh sám píše rukou své Božské přirozenosti, se musí přičíst jemu samému. Ale my jsme tu jako pero v jeho ruce, proto je to všecko také dílo naše.

V duchu tohoto přirovnání říkával sv. Ignác z Loyoly: ?Pracujte tak, jakoby všecko záviselo jenom na vás samých, ale současně se modlete s vědomím, že všecko závisí na Bohu a nic na vás!? Podobně se vyjádřil už v době Otců církve autor homilií, známý pod jménem Makarius. Užívá tohoto přirovnání. Když rolník sklízí dobrou úrodu z pole, chválíme ho, že dobře pole zoral, osel a opatroval. Je to jeho zásluha. Ale současně víme, že by to bylo všecko zbytečné, kdyby nebyla vláha z nebe a pohoda slunečního světla.

Jsou to příklady, které nám pomohou k pochopení, ale plně tajemství víry nevyloží. Vycházejí totiž z poměru člověka k Bohu, který už známe z náboženské zkušenosti. Sv. Pavel však jde ve své úvaze víc do hloubky. My přemýšlíme o tom, jaký má být náš dobrý poměr k Bohu, jak se mají shodnout dva činitelé v práci, nebeský a pozemský. Apoštol se zamyslil nad tím, kdy ta dvojice vznikla. Na počátku, do věčnosti je potřeba umístit jenom Boha. Existoval jenom on sám a jestli se rozhodl k dílu, bylo celé bez vyjímky jeho prací. Jeho všemohoucnost a věčná blaženost nepotřebovala nikoho, kdo by s ním spolupracoval. Fakt, že se rozhodl stvořit člověka ke svému obrazu a podobenství (Gn 1,25-26), je už dílo jeho lásky a milosti. Existence člověka je tedy zkonkretizovaná Boží milost. Proto člověk právem definuje sám sebe, svou identitu těmito slovy: ?Milostí Boží jsem to, co jsem.? Není tedy nejvhodnější tvrdit, že Bůh spolupracuje se mnou, ale lépe je říci, že je Bůh činný ve mně.

Tímto způsobem mluvíme o Božím působení v přírodě. Vidíme jeho činnost v harmonii nebeských hvězd, v zákonitých pohybech života rostlin a živočichů, bez jeho vůle ani vlas z hlavy nespadne. Ale, když jde o člověka, jeho milost se projevila dalekosáhleji. Na něm se nežádá jenom, aby byl jakoby perem v ruce svobodného pisatele, ale aby současně s ním i on sám svobodně psal. Vždyť tak mluvíme o textech Písma svatého. Kdo je jejich autorem? Duch svatý, odpovídá církevní vyznání. A přece ty knihy připisujeme i Mojžíšovi, prorokům, evangelistům. I Pavel si je vědom, že píše svým věrným listy z vnuknutí Ducha a žádá, aby přijali to, co říká, i jako vůli Boží i jako jeho osobní přání.

Toto sjednocení ovšem přesahuje hranice pouhých rozumových pojetí. Mystikové se pokusili o symbolický výklad v pojmech biblických. Na počátku byl v ráji stvořen Adam, aby svobodně vládl všemu ostatnímu tvorstvu. Ale později byla z něho samého vytvořena i Eva, aby se o spravování ráje shodli společnou láskou. Novým Adamem je Kristus a novou Evou je církev, která s ním spolupracuje v obnoveném ráji duchovním a obrazem církve je Maria, plná milosti a rozdělovatelka milostí. Křesťané se mají stát zbožnými dítky Marie a skrze Krista Syny Boha Otce a dědici nebeského království všech milostí.

Není pochybnosti o tom, že sv. Pavel vidí svou vlastní existenci a pravou hodnotu světa v této souvislosti božsko-lidské. V době, kdy se občané římského imperia cítili svobodnými pány a vládci světa, píše Pavel právě jim, Římanům: ?A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vlastní vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete ke smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme. Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové ? dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy? (Řím 8,12-17). Milostí Boží jsme to, co jsme a být můžeme.