Stojí za povšimnutí, že zesměšňování a očerňování náboženské víry se nevyskytuje ani tak v komunikaci mezi konkrétními lidmi, nýbrž takřka výlučně v mediálním prostoru. Každý normálně vychovaný člověk, nevyznávající žádnou náboženskou víru, se totiž v konkrétním styku s věřícím vyhýbá čemukoliv, co by mohlo i jen zavánět oněmi invektivami, kterými se to v médiích nezřídka hemží. Nedovolí mu to zkrátka obyčejná slušnost. A může přitom jít právě o toho žurnalistu, který se tímto způsobem v médiích projevuje. Zdá se, že právě mediální prostor výrazně přitahuje tvořivost nábožensky orientované antipatie. Její exhibice jsou nedílnou součástí mediální dikce skoro vždycky v těch zemích, kde má většina občanů křesťanské založení. V muslimském, hinduistickém či buddhistickém prostředí sdělovací prostředky prakticky nedávají možnost projevům, směřujícím přímo proti tamějšímu náboženství. O něčem to svědčí.
Pokud jde o protikřesťanské invektivy, mívají jenom zřídkakdy ekumenickou povahu. Z hlediska kvantity mezi nimi jednoznačně převažují ty, které míří na katolickou církev. Křesťan si však z nich může vzít leckdy mnoho poučení. Tyto invektivy se totiž skoro vždycky zakládají na nějaké pravdě víry. Jsou-li například v současnosti předhazovány církvi, popř. rovnou papeži inkvizice nebo čarodějnické procesy a podobné historické argumenty, pak jejich přesvědčivost vychází jedině z víry v jediné, mystické Kristovo tělo, společenství, které je všeobecné a spojuje historicky - napříč stoletími - všechny pokřtěné lidi jak zásluhami, tak proviněními. Samozřejmě, že historická argumentace těchto invektiv se nikdy nespokojí s případnou (kolikátou už?) omluvou ze strany nynějších představitelů církve, protože ve skutečnosti usiluje o to, aby církev podala rezignaci, aby přestala mluvit nebo jinými slovy, aby už konečně začala také jen prázdně tlachat.
Podobně je tomu i s nactiutrháním, které se týká žijících členů církve, zvláště kněží. Jejich zveřejňované přestupky, jež kupodivu nikdy nejsou označovány termínem ?hřích?, mají vyvolat především nedůvěru v instituci církve jako takovou. To je i případ filmu Naši otcové o sexuálních skandálech v USA, uvedeného patrně ne náhodou těsně před Vánocemi na ČT2 (18.12.2008). Producentský záměr tvůrců tohoto filmu nejenom zcela odhlíží od skutečných traumat konkrétních obětí těchto zločinů, ale navíc je prohlubuje a sobecky využívá za účelem obchodního zisku. Film tak v konečném důsledku spíše prodlužuje a rozšiřuje škody, které tento hřích napáchal. A znovu platí: Kdyby se učení církve ohledně sexuální morálky přizpůsobilo ideologickým požadavkům homosexuálních a libertinských kruhů, nemělo by vlastně vůbec smysl tyto hříchy zveřejňovat, neřku-li obviňovat z laxnosti instituci církve jako takovou. I tento křik se totiž zakládá pouze na pravdě víry, z jejíhož hlediska se ve zmíněných případech nejedná jenom o přestupky proti lidským zákonům, ale o hříchy do nebe volající.
Do jiného rangu spadají mediální klišé, která se zajisté během Vánoc opět objeví v v různých zpravodajstvích. Popisky pod fotografiemi či komentáře filmových záběrů Betlémské baziliky Narození neopomenou jistě ani letos ?vysvětlit?, že jde o místo, kde se ?prý? nebo ?podle legendy? nebo ?pro věřící? narodil Ježíš. Postava Krista je totiž jedinou výjimkou, pokud jde o předpoklad historického propojení se současnými lidmi, s aktéry přítomného dění. Místopisné reálie musí být proto vyňaty z atmosféry Vánoc, protože Kristus je jedinou osobou, pro niž se nenachází útulek v historičnosti. Intenzivnější výskyt pohádek a neskutečně romantických příběhů na všech televizních stanicích během Vánoc jen podtrhne celkový dojem údajné nereálnosti a prý historicky neprokazatelné události narození Ježíše Nazaretského. A pokud to nějaký pohotový teolog ještě doplní postřehem, že Betlémský příběh je důležitější než dogmata víry, jsme zase doma. Příběh, který se mohl či nemusel stát, tak může opět jen viset v oparu prchavých emociálních záchvěvů a stěží jej vnímat jako trvalé a skutečné propojení životů všech lidí všech dob s Bohem.
Obvyklý mediální prostor může stěží fungovat jako scéna, která zviditelňuje celou Pravdu. Není to však výsledek komplotu politicko-ekonomických mocností, ale bezděčný důsledek slabosti člověka, pokud jde o jeho ochotu dobírat se Pravdy. Mediální invektivy, opomenutí a shovívavé úsměšky, jež křesťan v tomto zrcadle vnímá, mohou tedy být podnětem k věroučnému prohloubení události, která proměnila dějiny lidstva, a doprovodit jej tak ke kolébce smíření s Bohem i lidmi.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
