Ve farních kostelích ovšem nechybí křtitelnice. Vždyť je křest první a základní svátost. V našich zemích jsou křtitelnice skrovného rázu. V Itálii naopak bývá baptisterium u starých katedrál jako nezávislá budova. Je to památka na starou dobu, kdy se křtily dospělé osoby ponořením pod vodu v nádrži, do které se sestupovalo třemi schody při trojím vyznání víry v nejsvětější Trojici. Základ obřadu je ve slovech Kristových, daných apoštolům jako odkaz při rozloučení: ?Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!? (Mt 28,19). Svátosti mají v církvi zvláštní účinnost, je v nich síla modlitby Ježíše. Jejich vnější podoba ovšem být vzata ze starých zvyklostí národů. Historici se tedy ptají, kdy a kde se podobné obřady vyskytovaly už dříve. Dodnes vidíme např. v Indii, jak lidé rituálně vstupují do vody u pramenů Gangy s důvěrou, že je to vnější omytí očistí i vnitřně. Z evangelia známe, že už před Kristem křtil sv. Jan Křtitel ty, kteří slyšeli jeho kázání: ?Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!? (Mt 3,2). Když se pak dále ptáme, odkud Jan sám ten obřad převzal, poukazuje se na to, že starozákonní mniši esenové používali obřadného omývání pravidelně. Židé je vyžadovali především od pohanů, kteří někdy přistupovali na Mojžíšovu víru. Ty Zákon považoval za nečisté, obmytí tedy symbolizovalo přijetí pravdy Boží. Přesto však sv. Jan zavedl něco nového. Křtil i židy, syny Abrahámovy. Bylo to přípravou na přijetí Mesiáše Božího. K tomu pak jsou všichni lidé nedostatečně čistí. Z téhož důvodu i dnes křtíme i malé děti, které nemají viny osobní, ale patří k lidu zatíženému dědičnou vinou lidského pokolení.
Vina je v Bibli spojena se smrtí. Děti umírají, je to přirozené? Už jsme si na to tak navykli, že to za přirozené považujeme, ale dogmatické důvody jsou proti tomu. Bůh dal člověku život a ten je věčný. Co Bůh dal, nebere zpátky, leda v případě, že by ten dar člověk odepřel. To se stalo odporem prvních prarodičů. Následky nesou i jejich děti. Děje se tu podobně jako v tělesném životě, i tam vidíme, jak se těžké nemoci dědičně přenášejí. Přesto však Bůh nedovolí, aby trpěli nevinní. Proto chce všem život dědičně ztracený znovu obnovit. Jak se to děje? V Bibli čteme, že byla na počátku země pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: ?Buď světlo!?. A bylo světlo (Gn 1,1-3). Je tu symbolicky naznačeno to, co se děje při křestním obřadu. Užívá se tu vody, ale s tou vodou se spojuje milost Ducha svatého a v duší křtěného se probouzí světlo věčného života. Proto kněz před obřadem klade tyto otázky: ?Co žádáš?? ? ?Chci být pokřtěn.? ? ?Co ti dá křest?? ? ?Světlo víry.? ? ?Co ti dá víra?? ? ?Život věčný.? Svátostně se tu uskutečňuje teorie prvního evropského filosofa Taléta z Milétu, který prohlašoval, že všecko, co na světě existuje, vzniklo z vody. V tom smyslu také říkáme, že celý náš duchovní život začíná křtem, první svátostí.
Ale právě toto základní tvrzení budilo vždycky vážné pochybnosti. Jisté je, že chce Bůh spasit všecky a všem odměnit nebem za dobré skutky, které na zemi vykonali. A přesto jsou dodnes na zemi miliony lidí nepokřtěných. Co bude s nimi? Středověcí myslitelé to chtěli vyřešit kompromisem. Umístili mezi peklem na jedné straně a očistcem a nebem na druhé straně jakousi neutrální krajinu, kterou nazvali limbus. Tam se po smrti octnou poctiví lidé nekřesťanských náboženství a také křesťanské děti, které zůstaly nepokřtěné. Obyvatelé limbu žijí šťastně, spokojeně, ale jejich štěstí není úplné, protože nejsou připuštěni k vidění Boží tváře. V tomto smyslu napsal také Dante svou pověstnou Božskou komedii (tj. divadelní představení o cestě k Bohu). Básník začíná svou pouť peklem a limbem. Tam jej provází starořímský básník Vergilius, který ohlásil příchod Krista, byl života čistého, ale jako pohan nebyl pokřtěn. Proto za hradby limbu nesmí.
Touto teorií se chtěla zachránit Boží spravedlivost a současně platnost a nutnost křesťanské svátosti křtu. Ale nemohla natrvalo přesvědčit věřící. Vždyť se ani neopírá o zjevení z Písma. Jak tedy o tom problému učí dnešní církev? V encyklice Pia XII o ?Mystickém těle Kristově? se bere za základ jiný nezvratný článek víry. Spasit se může jenom ten, kdo patří ke Kristu. On jediný je brána k Otci. Ti, kdo jsou s Kristem, jsou jakoby údy jeho mystického těla, tj.církve. Ptáme se tedy důsledně: kdo patří k církvi? Odpovídáme se svatým Pavlem a s celou tradicí církve: ti kdo byli pokřtěni. Kdy a jak se to stalo? Ve svátosti, křestní vodou. Ale ti, kterým se toho privilegia nedostalo, praktikují tajemně, mysticky to, co se nazvalo křtem touhy, snahou o dobrý život. Každý dobrý skutek člověk dělá z vnuknutí milosti Ducha svatého, tedy nás spojuje s Kristem. Toto vysvětlení plně přijali i Otcové II. vatikánského sněmu. Tím se také ospravedlňuje ekumenismus. Navazujeme styky s jinými natolik, nakolik jsme s nimi spojeni v opravdovém dobru a toužíme po tom, aby se tak touha po spojení plném postupně uskutečňovala.
Dá se to osvětlit i jiným příkladem. Nějaká dobrá duše chodí pravidelně do kostela na mši a přistupuje k eucharistickému přijímání. Ale jednou se přihodí, že z vážných důvodů do kostela nemůže. Je proto smutná. Ale dobrý duchovní otec ji potěší: ?Přijímejte eucharistii duchovně!? ? ?Jak se to myslí?? ? ?Docela jednoduše: touha po eucharistickém spojení s Kristem nahradí v tomto případě přijímání svátostné.?
Nebojme se, že by to byla jenom laciná náhražka. Vždyť takový je celý náš život. Všichni, kdo umírají si povzdychnou: Kolik dobrého jsem chtěl udělat a jak málo z toho opravdu vyšlo. Máme být proto smutní? Jenom částečně. Bůh odměňuje i to, po čem jsme toužili. Cení si totiž víc našeho srdce než vnějších skutků. Touha po dobru tam je spojení s Duchem Božím, je to tedy duchovní křest, spojení života s životem Krista.
odeslat článek
vytisknout článek
