Na jedné barokní grafice je mapa Evropy znázorněna jako ušlechtilá dáma s obrazem stověžatého města na srdci. Byla to tenkrát sebeprezentace, v níž Praha neváhala ukázat, že netrpí méněcenností, přestože k přechodnému přilákání císařského dvora z Vídně potřebuje aspoň porazit Švédy.
Tři století jsou ale dlouhá doba a mnohé je jinak. Po dvou světových válkách a mnoha plastických operacích nutných po devastujícím působení totalitních režimů se stará dáma vzchopila k velkému evropskému projektu. Jeho zakladatelé jej korunovali dvanácti hvězdami, vypůjčenými od jiné ženy – ale o tom se dnes už nemluví. A o čem se mluví? To je otázka!
Obávám se, že právě tuto otázku si položil David Černý, výtvarník, který způsobil značný rozruch dílem věnovaným Bruselu u příležitosti českého předsednictví. Entropa – jak je nazval – je na první pohled neutrální až nevýrazná. Trubková modře natřená kostra zapadne dobře do želozobetonové nudy bruselských eurostavení. Využití půdorysů členských zemí také není nijak převratnou invencí. Na to jsme ale u Černého zvyklí. Jeho objekty jsou, jak se říká „konceptuální“. Mají blíž k Duchampovu Věšáku než k tomu, co si většina lidí představí pod slovem umění. Nejde o nové tvarosloví, o prolamování a členění plochy obrazu ani o vyjádření spolubytí ve sdíleném prostoru jako u sochy. Entropa je záměrně „tezovitá“, vykřikuje nehoráznosti, ani ne snad předsudky jako vtíravá klišé, někdy hospodská, jindy přítomná jen mezi řádky nebo korektně formulovaná evropskými institucemi. Autor se dnes může v klidu omlouvat komukoliv. Nelže, když opakuje, že nechtěl urazit. Chtěl jedinou věc – a tu už udělal: nastavit zrcadlo. Je to zrcadlo povrchních řečí zaplňujících média, zrcadlo nadřazeného přehlížení, úmyslného vyprazdňování obsahů, sterotypů i fóbií. Nebudeme je tady rozebírat, to zvládne každý sám. Upozornit chci jen na náboženskou komponentu. Narazíme na ni třikrát a to v poměru pro dnešní dobu příznačném: dva ku jedné pro islám versus křesťanství. Dánsko, vyskládané z lega jako Mohamedova karikatura, a zatopené Nizozemí, z něhož vyčuhují jen věže minaretů s půlměsíci. Jediná narážka na křesťanství byla vyhražena – jak jinak – Polsku. Sarkasticky parafrázuje Delacroixovu Svobodu vedoucí lid na barikády, tentokrát ovšem jako kleriky v sutanách s duhovým praporem homosexuálních aktivistů. Může se nám to nelíbit, ale i to je prachsmutné zrcadlo naší doby. Kdo z nás už neslyšel o obviňování z homofobie, přičítané církvi?
Černého objekt jménem Entropa je nechutně srozumitelný. Název sice nabízí klíč ke čtení, přiznává, že jde o úpadkovou tvář Evropy, a netvrdí, že je jediná. Ale nenalíčená stará dáma se nedívá ráda do zrcadla. Naneštěští signály, které o sobě v posledních letech vysílá, mají často blíž k Černého nemilosrdnému zrcadlu než k symbolice oněch hvězd, jež dostala do vínku.
odeslat článek
vytisknout článek
