Minulý víkend vyvrcholila tradiční Tříkrálová sbírka české Charity. Více než třináct a půl tisíce skupinek koledníků při ní obcházelo domácnosti po celé republice a v kostýmech Kašpara, Melichara a Baltazara sbírali dary pro potřebné. Zatím ještě nejsou k dispozici konečné výsledky tříkrálového koledování, ale podle průběžného sčítání a informací v médiích to vypadá, že letošní rok bude v množství získaných prostředků nejúspěšnějším ze všech dosud proběhlých ročníků.
Je to překvapivé. Média jsou totiž také plná zpráv a úvah o finanční krizi, mluví o ní ekonomové i politici. Na vlastní kůži bychom ji měli pocítit úplně všichni. Co na tom, že celá krize nejvíce ze všeho připomíná sebenaplňující se proroctví, pojem z mediální teorie. Jednoduše řečeno, čím častěji a hlasitěji budeme omílat nějaké tvrzení, tím snáze jej publikum přijme za své. Začne se podle něj chovat - a tak se naplní to, co ono tvrzení předpovídalo.
Zkrátka - spolu s krizí a rostoucími cenami energií by měli lidé více šetřit. A prvním a jednoduchým krokem k úsporám je přece omezení zbytečných výdajů - například přispívání do dobročinných sbírek. Ale není tomu tak, jak naznačují například výsledky Tříkrálové sbírky. Jak si vysvětlit rozpor mezi ochotou darovat a médii přiživovanými obavami z bídy?
Zdá se, že právě média jsou vinna vší špínou světa, poznamenal by skeptik. To přece média nás zásobují negativními informacemi, líčí jednu katastrofu za druhou, uráží, pomlouvají. Ukazují pouze lidskou malost a slabost, prohlubují pocit beznaděje, plní falešnými nadějemi. Podobná tvrzení jsou ovšem zavádějící a hrubě zjednodušené. Už jen proto, že předpokládají existenci homogenní mediální skupiny, v níž mají všichni když už ne přímo stejné cíle, tak alespoň stejné metody.
Na druhou stranu - média slouží i k dobrým věcem. Jsou to mediální obrazy a sdělení, co často urychlí rozhodování, zda otevřít peněženku a přispět potřebným. Mohou vyvolat vlnu solidarity. Informovat o potřebných v nouzi, pomáhat i vzdělávat.
Není to ovšem jen další důmyslná mediální past? Opravdu prostřednictvím medializovaných dobročinných akcí a veřejných sbírek žijeme caritas? Nebo si jen jednoduše kupujeme čisté svědomí, konzumujeme vlastní dobrý pocit stejně jako jiné produkty populární kultury?
Latinský pojem caritas, který stojí za ochotou vzdát se části svého blahobytu, je často označován za prostý překlad řeckého agapé - lásky nezištně pečující o druhého. Obsahuje v sobě však ještě něco více, argumentovala před časem jedna z mých studentek. Caritas je dynamická láska, která sama sebe angažuje ve sdílení materiálních i duchovních podmínek milovaných osob. Touží po dobru, po obdarování svého objektu. V základu caritas stojí osobně angažovaný vztah. Ne pouhá dobročinnost, ale vztahová otevřenost.
Skutečná charitativní sbírka nemusí prodávat caritas jako předměty, nenabízí vstup do klubu vyvolených (my, co máme na klopě odznak vlastní nesobeckosti), netvrdí, že právě vy zachráníte svět. Nepotřebuje celebrity, které jí propůjčují jméno a zároveň se přiživují na soucitu a solidaritě. Naopak, charitativní sbírka staví na onom vztahu osobní angažovanosti. Jako třeba právě Tříkrálová sbírka. U vašich dveří zazvoní tři králové, kteří museli překonat vlastní ostýchavost, pohodlnost, nepřízeň počasí. Není to žádná velká zábava ani show. Nestaví na reklamních sloganech a poetických metaforách. Nabízí jednoduchou a jasnou paralelu. Hle, přicházejí potřební, tady jsou.
Největším nebezpečím médií není jejich negativita, nýbrž, jak už před lety upozorňoval americký publicista Neil Postman, jejich tendence obrátit vše na zábavu. Zbavit medializovaný obsah rozlišení na důležité a méně důležité a nabízet jen věci se stejnou - tedy žádnou - hodnotou. Postavit na jednu úroveň humanitární pomoc a soutěž tanečních amatérů, problémy sociálně vyloučených skupin a informace ze soukromí slavných.
S médii žít musíme a nelze je zatracovat, naopak, musíme se naučit je správně používat. Není také dost dobře možné věnovat svou pozornost pouze potřebným kolem sebe, jak to fungovalo v dávnějších dobách prostřednictvím městských chudobinců a nejrůznějších bratrstev. Nelze se tvářit, že ti vzdálenější pomoc nepotřebují. V tom média a veřejné sbírky mohou pomoci. Dát peníze a sledovat jen to, zda se dostanou na místo určení, to ale nestačí. Caritas je osobní vztah, je to angažovaná pomáhající láska.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
