První pouť Benedikta XVI. do Afriky začne už 17. března. Během týdne Papež navštíví dvě země: Kamerun a Angolu. Podnět k cestě dala prezentace Instrumentum laboris, pracovního dokumentu II. zvláštního shromáždění biskupského synodu pro Afriku, které proběhne na podzim ve Vatikánu.
Jakou církev najde Papež v Africe? Redaktorka polské sekce našeho rozhlasu, Beata Zajączkowska, mluví o světlech a stínech místní církve v Kamerunu s misionářem, P. Ryszardem Kusym MIC.

Jak hluboké kořeny má evangelium v Kamerunu?
?Církev v Kamerunu má sto let dlouhou evangelizační tradici. Začíná od západního pobřeží a postupuje směrem na východ. První misionáři přišli z Německa. Hlásání Radostné zvěsti padlo na dobrou půdu, zejména v kmenech Ewondo a Beti, odkud také vyšla řada katechetů a pomocných misionářů. Jazyk ewondo se stal základním jazykem pro hlásání evangelia i mezi kmeny na východě a severu země. Dodnes je v některých oblastech ewondo vedle francouzštiny druhým liturgickým jazykem, užívaným hlavně při mešních čteních a v některých farnostech se do něj překládají homilie nebo kázání misionářů.?

Jaké jsou bolesti kamerunské místní církve?
?Přestože se církev rozvíjela poměrně dobře a rychle, samozřejmě se to neobešlo bez problémů. Kamerun je sice počítán mezi země střední Afriky, ale leží v západní části kontinentu. Dodnes pociťujeme vliv magie na život obyvatel. Kněz nebo řeholnice pocházející z místního obyvatelstva jsou sami prosyceni vírou v kouzla a pověry. Ne vždycky vkládání biskupových rukou nebo řeholní sliby způsobí zánik pověr nebo strachu před vlivem kouzel. Nejen křesťané jsou plni nejrůznějších strachů a to má vliv i na místní kněze. Stává se tedy, že za knězem přijde křesťan a prosí o pomoc, s tím, že jeho syn byl očarován. ? Očarován, proč a jak? ? Protože trpí tou či onou nemocí. ? A jak víte, že byl očarován? ? Protože ta nemoc, jak všichni vědí, je důsledkem čar. - A může to být křesťan z první kostelní lavice, který naprosto pevně věří v Pána Boha, Ježíše Krista a Ducha svatého, modlí se k Matce Boží. Zároveň je však přesvědčen, že nemoci jsou způsobeny pouze kouzly a nemocné nevyléčí léky bílých lékařů. Tak přicházejí za knězem, zpravidla misionářem ? a to je ještě v lepším případě, protože většina lidí jde v takové situaci ?k dobrému čarodějovi?, který dokáže léčit a odvrátit nemoc seslanou zlým čarodějem. Někteří přicházejí za misionářem s prosbou, aby odčaroval nemoc silou modlitby. Můžeme na to pohlížet jako na pověru, ale z druhé strany to může být také příklad víry ? ten člověk přichází za knězem, vidí v něm Ježíšovu sílu, uznává, že kněz silou Boží bude s to například odčarovat nemoc nebo ? s tím se také misionář často setká ? vyléčit neplodnost ženy.
Mnoho žen a dívek začíná sexuální život velmi brzy, i proto se jich řada po několika letech stává neplodnými. Jak známo, v celém světě a zejména v Africe, je neplodnost synonymem prokletí a odmítnutí, proto přicházejí za knězem, misionářem, aby na ně vložil ruce a pomodlil se, aby se plodnost vrátila. Je to příležitost ke katechezi, rozhovoru a doporučení příslušného postupu, samozřejmě spolu s modlitbou.
V kamerunském trestním právu jsou dva paragrafy, týkající se kouzel, jejichž provozování je trestáno vězením. Dochází tedy k situaci, kdy např. kamerunský kněz svědčí před soudem, že někdo zemřel nebo onemocněl, protože ho začaroval soused, který šel za zlým čarodějem, jelikož sám to nedokáže, zaplatil mu, a ten seslal na souseda nebo jeho dítě nemoc. Kamerunská církev ? laici, kněží a řeholní sestry ? vězí ještě dost hluboce ve světě magie a čar. Myslím, že je to závažný problém, ze kterého se Kamerun může dostat, jak to ukazuje příklad evropských církví, které byly kdysi v podobné situaci. Například církev v Polsku nějakých sto let po Měškově křtu na tom vůbec nebyla lépe.

Říká se, že ďábel má v Kamerunu jméno ?nečistota?. Je to problém, kterému musí čelit místní církev?
Dost velkou potíží pro kamerunskou církev je celibát. Zdá se, že domorodí kněží mají s jeho prožíváním velké obtíže. Je to spojené nejen s tím, že ? jak se žertem říká ? v Africe, zvláště v této oblasti je horko a horká je i krev. Myslím, že to souvisí i s kulturou Kamerunců, s jejich přesvědčením a vírou v posmrtný život. V některých oblastech Kamerunu žije představa, že muž, který zemře bez potomků, nedojde ?věčného štěstí?, nedostane se mu ?na druhé straně? štěstí a pokoje, bude bloudit v podsvětí. Jeho duch nespočine na zemi, protože to je místo živých, ale nepřijme ho ani ?krajina zemřelých?, protože v ?krajině živých? nezanechal potomka. Jak už jsem řekl, vkládání biskupových rukou často toto přesvědčení nevymaže. Je to pak závažný problém, protože takový kněz, řeholnice nebo řeholník v hloubi srdce i nadále takto uvažuje. Možná si to sami nepřiznávají. Věří v Boha, hlásají Kristovu Radostnou zvěst a zároveň ? vědomky či nevědomky ? se chtějí ?zabezpečit?, aby po smrti nebloudili a měli volný přístup do ?krajiny štěstí?. Hodnocení z evropského hlediska je snadné, ale ne vždy spravedlivé a úplné. Neznamená to, že bychom měli přivírat oči a schvalovat takový přístup, ale měli bychom mít před sebou jeho motivace.
K tomu přistupuje problém povolání. Stává se, že mladý muž při vstupu do semináře nebo řádu už dítě má, někdy dokonce dvě, což se před biskupem, představenými semináře či řádu úzkostlivě tají. A později vyjde najevo, že kněz má dítě. Někdo se nad tím začne pohoršovat ? a pravda je taková, že kněz měl dítě, když mu bylo 17 a představení nebo místní biskup o tom nevěděli. Sám jsem se setkal se situací, kdy mi katecheta říkal: ?Otče, vezmi mou dcerku k bílým sestrám, misionářkám Afriky. Chce se stát řeholnicí?. Já na to: ?Tak ji k těm sestrám pošli?, a on: ?Prosím, vezmi ji tam ty?. Ptám se tedy, jestli skončila střední školu. ?Ne, je jí teprve devět let?. ?Jak tedy víš ? ptal jsem se dál ? že má povolání k řeholnímu životu?? - ?Otče, když ji nechám doma, přijde za dva roky do jiného stavu, u sester bude chráněna.?
Ten příklad ukazuje nejen rysy místní mentality, ale také každodenní život. Mnoho děvčat začíná sexuální život už ve 14-15 letech. Někdy je k tomu dokonce pobízejí rodiče nebo prarodiče. Stává se, že babička řekne své 13leté vnučce: ?Před smrtí bych chtěla vidět tvoje dítě.? A protože plodnost je nejdůležitější a pro ženu nejcennější věc, rodiče někdy dokonce mladé dívce přikáží, aby měla dítě, protože tak se jí lépe podaří vdát. Muž si nevezme dívku, o které neví, zda je plodná. Dívka proto, aby ukázala budoucímu manželovi, že mu dá děti, otěhotní v posledních letech základní školy nebo na střední škole ? a je to považováno za normální věc. Pokračuje ve studiu a dítě vychovává babička. S takovouto mentalitou se tedy potýká církev v Kamerunu. Stane se také, že řeholnice přijde s tím, že chce ukázat své rodině, že nejde do řádu proto, že je neplodná.
Je to velký problém a myslím, že teprve časem, s hlubším zakořeněním evangelia, může být překonán. Nemyslím si ale, že je to věc, která se změní z roku na rok. Potřebuje čas, modlitbu, příklad života misionářů a kněží hlásajících Radostnou zvěst.

Církev na Černém kontinentu se také aktivně zapojuje do boje s AIDS?
AIDS je dalším vážným problémem, se kterým se v Kamerunu potýká nejen církev, ale celá společnost. Ve východní části země, v jednom malém městečku, průzkum ukázal, že na středních školách je 40% děvčat nakažených virem HIV. Několik z těchto škol vedla katolická církev. Stává se, že rodiče pošlou děvče do města na střední školu, ale nedají mu žádné prostředky. Přitom všechny, státní i soukromé střední školy, jsou placené. Rodiče vědí, že se děvče uživí. Najde si tzv. sponzora. Patnáctiletá dívka má v městečku pokojík a vydržuje ji ženatý muž, za to, že s ním spí, když má právě chuť. Děvče pak zpravidla brzy otěhotní nebo se nakazí virem HIV. Je to problém celé společnosti. Církev se snaží něco v tom podnikat. Velmi dobrou práci odvádějí řeholní sestry, které jsou nablízku těmto děvčatům. Pomáhají jim materiálně, ale také radou, rozhovorem a modlitbou.

Kamerun je ohromná země, i po geografické stránce velmi různorodá. Projevuje se to v každodenním životě?
Západní Kamerun je anglofonní, po ekonomické a civilizační stránce rozvinutější. Kmeny středního a západního Kamerunu, spolu s již připomenutými Ewondo, jsou otevřenější evangeliu. Zdá se, že jejich kultura je blíže poselství Radostné zvěsti. Východní Kamerun, z velké části pokrytý džunglí a lesy, je považován za ?línou oblast?, plnou kouzel a pověr. Na severu země pak převládají muslimové a práce misionářů a kněží tam má trochu jiný charakter. Myslím, že je tam práce těžší, ale paradoxně to může pozitivně ovlivňovat kvalitu evangelizace, protože kde je církvi navenek hůř, může se jí ve skutečnosti dařit lépe. Nejen hlásání slova, ale i příklad života má větší váhu a ohlas ve společnosti. Pro Kamerunce ze severu země je typické větší ?náboženské nasazení?. Muslimové, kterých je tam většina, mohou mít např. několik žen. Hlásání evangelia katolickou církví musí tedy nutně spočívat nejen na slovech, ale na příkladu života a vzájemné pomoci.

Mluvili jsme o bolestech kamerunské církve, v čem je podle vás její síla?
Silnou stránkou kamerunské církve je její mládí, spontánnost a radost. Stejně jako jinde v Afrikce je místní církev velmi živá. Je to vidět například v liturgii. Když misionář po několika letech, po desetiletí nebo několika desetiletích práce v Africe, v Kamerunu, přijede do Evropy, do Polska a slouží mši svatou, cítí se jako na pohřební mši spojené s nejsmutnější tryznou. Ten kontrast je opravdu veliký. V polském kostele je smutno, stejně jako jinde v západních zemí. Poláci nebo jiní Evropané jsou na to zvyklí, zdá se jim, že právě tak to má být, kdežto v Africe se lidem zdá, že to má být obráceně. Během eucharistické liturgie se ukazuje navenek radost z účasti na Božích tajemstvích. Ta radost je založena v africké tradici a kultuře, ale velmi dobře vstoupila do liturgie. Mše svatá je velmi radostnou událostí, tancuje se při ní, např. při procesí s obětními dary. Dobrou a silnou stránkou kamerunské církve je také to, že farníci s sebou přinášejí na nedělní liturgii ? podobně jako v prvotní církvi ? to, co mají doma: misku burských oříšků, trs banánů, uloveného hada, kuře, nebo dokonce kozu, maniok, brambory... jako dar pro nejchudší členy farnosti. Po mši, zpravidla v pondělí, kněz v charitě tyto dary rozdává. Afričani, přestože sami nemají mnoho, se dělí o to ?málo?, které mají. Spontánnost, mládí, radost i nedostatek pomáhají otvírat srdce druhému člověku. Bohatý člověk, neznámo proč, chce mít ještě víc a dává-li někomu něco gratis, je za tím zpravidla kalkul. Proti tomu nezámožný nebo dokonce chudý Kamerunec se rozdělí o to, co má, a ví, že to dostává někdo ještě chudší.
Je tu také velká touha po plné účasti na eucharistii. Jen nemnoho křesťanů totiž může přistupovat ke stolu Páně. Většina křesťanů žije ?v manželství? bez církevního sňatku, bez občanského a často i bez tzv. tradičního. Proč? Protože oficiální uzavření manželství je považováno za ?provaz na krku? ? pro muže ? protože co když ta dívčina bude neplodná, bude špatně pracovat na poli, bude líná... Ženy by, častěji než muži, chtěly přistupovat ke sv. přijímání, ale nemohou. Stává se, že žena-katolička je druhou nebo třetí ženou Kamerunce, který je protestant ? u protestantů nebo pohanů v tom není velký problém. U muslimů to pak nejen není překážka, ale věc doporučená, která se těší úctě. Žena, která nutno říci nemá v kamerunské společnosti velké slovo, si pak stěžuje misionáři: ?Otče, udělej něco s tím, abych mohla přistupovat ke sv. přijímýní, moc bych chtěla. Mé dvě ?spolumanželky? protestantky se účastní svých bohoslužeb a jednou za měsíc nebo za čtvrt roku přistupují k ?přijímání? a já nemůžu. Dovol mi to.? I to je dobrý okamžik ke katechezi, rozhovoru, i když ? třeba přiznat ? často daleko nevede, protože taková paní vám řekne: ?No dobře, ale jak to, že ony mohou a já ne?? Misionář tedy stojí před rizikem, že odejde do protestantské církve. Ne proto, že by měla něco proti katolické církvi, Pánu Ježíšovi nebo P. Marii, ne! Naopak, ze zbožnosti, z touhy po plné účasti na mši svaté odejde k protestantům. My se na to můžeme lidsky dívat různě, může se nám ta volba nelíbit, ale myslím si, že Pán Bůh, který není jen člověkem, ale také Bohem, na to pohlíží jinak.

V březnu navštíví Kamerun Benedikt XVI. Co podle vás jeho pouť přinese?
?Papežova návštěva v Kamerunu může katolickou církev velmi oživit. Není totiž v Kamerunu jediná. Je tady mnoho protestantských církvi a také velmi mnoho sekt nejrůznější provenience. Jsou tu muslimové a také nemálo pohanů. Návštěva hlavy katolické církve, která je uznávána a respektována na celém světě, dodá katolíkům odvahu, zvláště mladým. Protože mladí lidé ? nejen v Kameruně, ale i v jiných zemích Afriky ? stále ochotěji a ve větším počtu odcházejí do protestantských církví a sekt. Katolické církvi hrozí, že bude spojována - podobně jako v některých evropských zemích - se staršími lidmi, s čímsi oficiálním, zkostnatělým, naopak sekty a protestantské církve jsou vnímány jako živější. Proto návštěva Papeže může zejména mládeži dodat odvahu ve vyznávání své víry. Na středních školách a gymnáziích někdy zaslechnete: ?Kamarádi a kamarádky se smějí, že jdu na mši do katolického kostela.? Jiní zajdou do nějaké sekty, kde si zazpívají, zaskáčí, zatancují, kde je spoustu mladých, kde bohoslužba spočívá v pastorově přednášce, která je halasná, působí na city mladých a trefuje se do toho, co mladí chtějí slyšet, kde se mluví často o fyzických uzdraveních. V Africe je to velmi důležitá věc. Mnoho mladých odchází z katolické církve do sekt, protože ty slibují uzdravení. Někdy k tomu uzdravení skutečně dochází, říkám ?skutečně? ne vzhledem k samotnému faktu uzdravení, ale účastníci těchto modliteb za uzdravení vidí, že ten či onen vstává, chodí, svědčí. Nevíme, zda se to skutečně stalo, nebo zda jde o nastrčeného člověka. Ale velmi to působí.
Papežova návštěva tedy může velmi pomoci, zejména mladým. Myslím také, že může dodat sílu zasvěceným osobám, kněžím, řeholníkům a řeholnicím, posílit je ve víře a v povolání, se všemi důsledky plynoucími z přijatých svátostí.

Přeložila Johana Bronková