Po první světové válce prý byl u nás jakýsi ?boj o kropenky?. Ve starých novinách bychom o tom našli útočné články. Těžko si už dnes dovedeme představit, oč tu šlo. Sotva se vejde do kostela, najdeme tam blízko dveří malou nádržku se svěcenou vodou. Lidé, jakmile přijdou dovnitř, tam omočí prsty a pokřižují se. Protináboženské sdružení ?Volná myšlenka? začalo na počátku první republiky dělat kampaň, aby se ty zvyky státně zakázaly. Jako důvod se uvádělo, že se tím rozmnožují nakažlivé nemoci, v přiteplé kropenkové vodě že prý se rozmnožují mikróby. Současně s kropenkou se vedl boj i proti kropáčům, kterými se svěcená voda stříká do lidí, a to bylo označeno za nebezpečné pro zdravý vzduch svobodné země. Dnes už jsme na tyto kropáčovské boje zapomněli, svěcené vody se nelekáme z hygienických důvodů. Ale mnoho lidí už také nevnímá, co se tím zvykem míní, co má znamenat pro vnitřní duchovní život. Ve skutečnosti je ten obřad snadno pochopitelný.
Vody užíváme k zavlažování, k životnímu růstu, ale také k očišťování toho, co se znečistilo. Toho jeho mnoho mimo nás i v nás. Proto výraz očištění patří i k základním pojmům náboženským. Tam se ho užívá především z trojího hlediska: duše se musí stále očišťovat od hříchu a od zlých náklonností. Svým posláním pak je křesťan povolán, aby přispěl podle svých sil i k očištění celého světa.
Očištění od hříchů nám Otcové církve představili názorně. Byli jsme od počátku stvořeni k obrazu a podobenství Božímu (Gn 1,26). Hřích jej pošpiní a to někdy tak důkladně, že je už nepoznatelný, jakoby zamaskovaný, pokrytý ohyzdnou škraboškou. Na štěstí není trvalá, dá se smýt křestní vodou i slzami lítosti v pokání. Křest se udílí jenom jednou, na počátku. Ale litovat svých poklesků musíme denně. Byli a budou vždycky někteří přehnaní mravokárci, kteří to považují za nedůstojnou slabost. Hájí zásadu, že ten, kdo se jednou dal na cestu spásy, už nesmí chybovat. Církev musí být podle nich jenom společností svatých, hříšníci se musí z ní bezohledně vyloučit. Katolická nauka vysvětluje svatost církve jinak. Nechce ty, kdo se poskvrnili vylučovat, ale stále očišťovat. To právě symbolizuje kropenka u dveří kostela. Jakoby tu nahlas mluvila: ?Když se přibližuješ k Bohu, hleď se nejdříve očistit, vyjasnit svou tvář!? A když kněz přede mší projde kostelem s kropáčem, stříkne kapky svěcené vody napravo i nalevo, zpívá se přitom: ?Zkrop nitro moje izopem a budu čistým, Pane!? Celá atmosféra se má tak uzpůsobit, abychom tu dýchali čistý vzduch nebeského prostředí při bohoslužbě.
Zdůrazňujeme tuto očistu zvláště, když tu chceme přistoupit k eucharistickému přijímání. Ale právě v tom okamžiku si uvědomujeme, že to není snadné, nebo lépe řečeno: je a není současně. Je to snadné, když pevně uvěříme, že Bůh hříchy skutečně odpouští každému, kdo ho o to upřímně prosí. Tak to vyznáváme v Krédu: ?Věřím v hříchů odpuštění, těla vzkříšení a život věčný.? V termínech lékařských bychom četli: ?Jsem si jist, že se mohu z každé duchovní nemoci vyléčit a vyzdravět. Ale přesto i v lidech, kteří vyzdravěli z velkých poranění, něco zůstalo jako zacelené jízvy nebo jako nepříjemná slabost, která nás nutí, abychom dávali větší pozor. Ve slovníku duchovním se to vyjadřuje těmito slovy: potom, když jsme hřích překonali, když už v nás skutečně není, přece v nás zůstal jakýsi sklon ke zlu ve formě špatných myšlenek, které nás stále napadají. Jsou jako mouchy, které tím více krouží okolo hlavy, čím nervózněji je odháníme. Asketicky se tomu stavu říká, že v nás po hříchu zůstala žádostivost, sklon ke zlu. Je to někdy krajně nepříjemné. Slyšíme např. tuto stížnost: ?Jsem v kostele, přistupuji k sv. přijímání a právě v tom okamžiku mne napadají takové nesmysly, že se stydím je nahlas vyslovit.? Těch nesmyslů jsou nesčetné druhy. Přesto, že nemají smysl, říká se jim smyslnost. Jsou v našem srdci nežádanými hosty, a přesto je nazvali žádostivost. Ale pro potěchu všem, kdo se tím trápí, už vícekrát církev definovala, že žádostivost z hříchu pochází, ke hříchu svádí, ale sama v sobě není hříchem. Nejsme zlí jenom proto, že nás něco zlého napadá, ale jenom v tom okamžiku, kdy se svobodně rozhodneme, že to uděláme. Ale přesto se těmi špatnými myšlenkami cítíme vnitřně pošpiněni. Rádi bychom se od nich chtěli očistit. Je to možné? Stačí k tomu pokropení svěcenou vodou? Samo jistě ne, ale je-li to pro nás symbol modlitby, prosba o Boží pomoc, pak často pocítíme, že ta pomoc skutečně přišla, že se za tou vodou skrývala posila našeho růstu k duchovní zralosti, aby i v naší mysli semeno dobrých myslí a svatých žádostí přerostlo plevel nesmyslů a žádostivosti ke zlému.
Duchovní autoři si také kladli otázku, jaký vítr tuto plevel k nám do srdce zasévá. Došli k závěru, že nemohou ty myšlenky být od nás samých. Jsme přece stvořeni od Boha a ten se v evangeliu přirovnává k rozévači (Mt 13,3 násl.), který do toho pole seje jenom dobré semena a to za světla. Zlé tam seje nepřítel v noci, tj. když duchovně spíme a nedáváme pozor na sebe. Tehdy upoutá naši pozornost všecko, co je kolem nás a co nazýváme jedním společným jménem svět.
Často slyšíme nářek, že je svět zlý a že ke zlému vede. I v Písmě jsou výroky toho druhu jak ve Starém tak i v Novém zákoně. Ale tam si ty nářky na světem protiřečí s tím, co je tam psáno od samého počátku. Hned v první kapitole tam čteme, že svět a všecko, co je v něm, stvořil Bůh a že to bylo dobré. Všechno, nač se díval, Adamovi připomínalo Boha. Byl to ráj. Ale hříchem se ta vzpomínka na Boha zatemnila, věci se staly neprůhledným oknem. Jsou tedy znesvěcené. Znesvětil je člověk, musí je tedy on zase posvětit. Kropí pole a domy svěcenou vodou, připomínkou na nebe, přáním, aby se zase Duch Boží vznášel nad vodami. Dobře tedy děláme, když máme kropenky se svěcenou vodou nejenom v kostele, ale i v našich domech. Vyjadřují naši touhu, aby to co bylo stvořené svaté zase se znovu posvětilo, my sami a všecko kolem nás.
odeslat článek
vytisknout článek
