Na čtvrtečním setkání Benedikta XVI. s kněžími římské diecéze se jedna z otázek, na které papež improvizovaně odpovídal, týkala probíhající ekonomické krize a postoji k ní z hlediska křesťanské víry. Benedikt XVI. v této souvislosti řekl:
?Řekl bych, že je třeba rozlišit dvě roviny. Za prvé makroekonomiku, která se uskutečňuje a sahá až k tomu poslednímu občanovi, který cítí důsledky chybného systému. Poukazovat na systémové nespravedlnosti přirozeně patří mezi povinnosti církve. Jak víte, už delší dobu připravujeme encykliku na toto téma. Během té doby jsem zjistil, jak je těžké mluvit o tomto tématu kompetentně, protože bez odpovídajících znalostí ekonomických skutečností nelze být věrohodným. Z druhé strany je třeba také mluvit s širokým etickým povědomím, které je jakoby vytvořené a probuzené vědomím, zformovaným evangeliem. Je tedy třeba poukazovat na základní pochybení, která se projevila krachem amerických bank, tedy na principielní chyby. Je to v posledku lidská chamtivost jakožto hřích nebo, jak praví list Kolosanům, chamtivost jakožto modloslužba. Musíme tedy poukazovat na tuto modloslužbu, která odporuje pravému Bohu a zaměňuje obraz Boha bůžkem Mamonu. Musíme to činit odvážně, ale také konkrétně. Velké moralizování k ničemu nevede, pokud se neopírá o poznání reality, které navíc pomáhá porozumět tomu, jak lze konkrétně a krok za krokem tuto situaci měnit. A aby bylo možné to činit, je přirozeně nezbytné jak pravdivé poznání, tak dobrá vůle všech.
Tady přicházíme k důležitému bodu. Existuje skutečně prvotní hřích? Kdyby neexistoval, mohli bychom se odvolat na jasný rozum pomocí argumentů, které jsou nepopiratelné a každému dostupné, a také na dobrou vůli všech. Jednoduše bychom pak mohli činit pokroky a reformovat lidstvo. Ale není tomu tak. Rozum ? i ten náš ? je zatemněn. Vidíme to denně. Protože egoismus, kořen chamtivosti, spočívá ve vůli chtít sebe sama a celý svět pro sebe. Existuje v nás všech. A to zatemňuje rozum, který může být i velmi vzdělaný, mít krásné vědecké argumenty a přesto zůstat zatemněn falešnými předpoklady. A postupuje pak s velkou inteligencí a mohutným krokem po špatné cestě. Také vůle je řekněme pokroucená, jak říkají církevní otcové. Není jednoduše ochotná konat dobro, ale hledá především samu sebe nebo dobro vlastní skupiny. Najít proto skutečnou cestu rozumu, pravého rozumu, je nesnadné a vyvíjí se svízelně v dialogu. Bez světla víry, které, která vstupuje do temnot prvotního hříchu, se rozum rozvinout nemůže. Právě víra však naráží na odpor naší vůle. Ta nechce vidět cestu, která s sebou nese také odříkání a nápravu vlastní vůle ku prospěchu druhého a ne nás samotných.
Proto je třeba jasně a racionálně poukazovat na jednotlivá pochybení bez velkého moralizování, nýbrž pomocí konkrétních důvodů, které budou v dnešním světě ekonomiky srozumitelné. Poukazovat na to je důležité. Je to neustálý úkol církve. V nové situaci, která vznikla v moderním světě, se na to snaží poukazovat, počínaje Lvem XIII., sociální učení církve. A nejenom poukazuje na chyby, což nestačí, ale ukazuje také na obtížné cesty řešení, kde je krok za krokem vyžadován souhlas rozumu a souhlas vůle, spolu s nápravou vlastního svědomí a vůle zřeknout se do jisté míry sebe samého a spolupracovat tak na tom, co je pravým cílem lidského života, celého lidstva.
Církev má tedy stále poslání bdít, hledat ze svých nejlepších sil jednotlivé důvody ekonomiky, vstupovat do tohoto usuzování a osvěcovat ho vírou, která nás osvobozuje z egoismu prvotního hříchu. Je úkolem církve vstoupit do tohoto rozlišování, do tohoto usuzování, nechat se slyšet, i na různých národních a mezinárodních úrovních, a tak pomáhat a napravovat. A to není snadná práce, protože mnohé osobní zájmy a národnostní skupiny se stavějí proti radikální nápravě. Možná je to pesimismus, ale mně se to jeví jako realismus: dokud tu je prvotní hřích nedojdeme nikdy k naprosté a radikální nápravě. Nicméně, musíme se snažit dělat všechno pro alespoň provizorní nápravu, která postačí lidstvu k životu a zabránit nadvládě egoismu, který se prezentuje jako nárok vědeckosti i národních a mezinárodních ekonomik.
Toto je tedy první rovina. Druhá spočívá v tom, že musíme být realisty. A vidět, že tyto velké cíle makroekonomiky se v mikroekonomice neuskuteční bez obrácení srdcí. Neexistují-li spravedliví, není ani spravedlnost. To musíme připustit. Protože svatý Pavel říká, že ospravedlnění je účinkem Kristova díla. Není to abstraktní pojem, týkající se hříchů, které nás dnes nezajímají, ale vztahuje se na celkovou spravedlnost. Tu může dát jedině Bůh, a daruje nám ji, budeme-li na všech možných úrovních spolupracovat.
Spravedlnost ve světě nelze vytvořit jenom dobrými ekonomickými modely, které jsou potřebné. Spravedlnost se uskutečňuje pouze, existují-li spravedliví. A spravedliví nejsou, pokud se denně, skromně nepracuje na obrácení srdcí, na vytvoření spravedlnosti v srdcích. Jenom tak se šíří korigující spravedlnost. Práce faráře je proto zásadní nejen pro farnost, ale také pro celé lidské společenství. Protože nejsou-li spravedliví, zůstává spravedlnost abstrakcí. A dobré struktury se neuskuteční, staví-li se proti nim egoismus kompetentních osob.
Tato naše pokorná každodenní práce je zásadní pro dosažení velkých cílů lidstva. A musíme pracovat společně na všech rovinách. Universální církev musí poukazovat, ale také hlásat, co a jak je možné dělat. Biskupské konference a biskupové musí jednat. Všichni musíme vychovávat ke spravedlnosti. Zdá se mi, že je dosud platný a realistický dialog Abrama s Bohem (Gen 18,22-33), když se Abram ptá: opravdu zničíš to město? Snad tam je padesát, snad deset spravedlivých. A deset spravedlivých stačí, aby město přežilo. Chybí-li však deset spravedlivých, tak i s celou svou ekonomickou naukou společnost nepřežije. Musíme dát vše do služeb výchovy, aby bylo zajištěno aspoň deset spravedlivých, a je-li to možné, tak mnohem víc. Právě našim hlásáním se přičiňujeme o to, aby bylo mnoho spravedlivých, a aby byla spravedlnost ve světě skutečně přítomna.
Obě zmíněné roviny jsou od sebe neoddělitelné. Pokud nehlásáme makrospravedlnost, pak neroste ani mikrospravedlnost. A potom, jak jsem řekl v první encyklice, i přes všechny systémy, které mohou dát světu pokrok, zůstane vždycky nezbytnou láska. Otevírat srdce pro spravedlnost a lásku, znamená vychovávat k víře a vést k Bohu.?
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
