List biskupům katolické církve ?ohledně zrušení exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem? je dokumentem opravdu neobvyklým a hodným maximální pozornosti. Ještě nikdy se během svého pontifikátu Benedikt XVI. o diskutovaném tématu nevyjádřil způsobem tak osobním a intenzivním jako v tomto případě. Není pochyb, že je autorem dopisu od prvního do posledního slova.
Papež prožíval událost snětí exkomunikace a reakce, které následovaly se zřejmou účastí a bolestí. Hovoří o ?diskusi tak vášnivé, že to již dlouho nemělo obdoby? a cítí potřebu zasáhnout, aby ?přispěl k pokoji v církvi?, která je zneklidněna.
Se sobě vlastní pronikavostí a pokorou přiznává omezení a pochybení, která negativně ovlivnila celou záležitost a s velkou ušlechtilostí nepřikládá odpovědnost za ně druhým, ale je solidární se svými spolupracovníky. Píše o nedostatečné informovanosti ohledně případu Williamson a nedostatečném vysvětlení významu disciplinárního kroku zrušení exkomunikace při jeho zveřejnění.
Paradoxní skutečnost, že z gesta, které chce být aktem milosrdenství a smíření, vznikla naopak situace akutního napětí, proto nutí klást si otázky za účelem rozlišení duchovních postojů, které vyšly najevo a jsou v celé záležitosti přítomny.
První kritérium, o kterém papež vybízí přemýšlet, je příkaz smířit se s ?bratrem, který má něco proti tobě?, jak to vyjadřuje Pán během kázání na hoře. Papežovy otázky jsou naléhavé a vyvěrají z hluboké starosti o jednotu. Nepostrádají smysl pro realitu, poněvadž připomínají i závažné defekty mnoha výroků ze strany tradicionalistů, ale se stejně kritickým realismem se papež staví ke členům církve a společnosti, kteří s jakousi nesmiřitelnou neústupností odporují každé snaze o smíření anebo pouhému uznání pozitivních prvků u druhého. Duchovní realismus vrcholí připomenutím slov svatého Pavla Galaťanům, v nichž varuje před vzájemným ?kousáním a požíráním?.
Kromě poukázání na omyly a nešťastné shody okolností, které je třeba poctivě uznat a pokud možno se jim vyhnout, nás papež s lidskou prozíravostí, vyhýbající se choulostivým místům, a s rozhodností a smělostí přivádí k evangeliu, jež je základním a posledním kritériem nejen křesťanského a církevního života, ale také vlády v církvi. Pouze společné obrácení k tomuto evangeliu umožní překonat rozdělení a porozumět hluboké souběžnosti Tradice a Koncilu. Nakonec chápeme, že náš Papež, který se i v krizových situacích osobně nasazuje, nás vede, abychom nacházeli podstatné, hlubší a radikální východisko k nastoupení další cesty.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
