15. března si každoročně připomínáme ne příliš optimistické výročí. Je tomu už 70 let, kdy vojska nacistického Německa překročila hranice pomnichovské Česko-Slovenské republiky, která o den později přestala existovat formálním vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. 6,5 milionu lidí tak na dlouhé roky ztratilo naději na život ve svobodě a v samostatném státě. Není proto divu, že výročí vyhlášení protektorátu bývá příležitostí k úvahám nad hodnotami svobody, vlastenectví nebo národní hrdosti.
Je smutnou skutečností, že toto datum bývá nezřídka zneužíváno extremisty. Pokud ale odhlédneme od těchto jevů, které, bohužel, k demokracii v jisté míře také patří, shodneme se asi na tom, že zdravé vlastenectví a národní sebevědomí je vlastnost veskrze pozitivní. Bezpochyby úzce souvisí s přijetím své vlastní identity a se znalostí historie a dějin nejen vlastního národa. Jenže už zde narážíme na první problém. Povědomí o vlastní minulosti a všeobecný přehled, který umožňuje spojovat jednotlivosti do širších souvislostí, se zejména pro mladší generace stává problémem. Moderní informační technologie sice umožňují dohledat v podstatě jakýkoliv údaj během rekordně krátkého času, myšlení v souvislostech však sebedokonalejší elektronická databáze nenahradí. Druhou překážkou, na kterou v tomto kontextu můžeme narazit, je všeobecně platné pravidlo, že k objektivnímu pohledu zpravidla historie potřebuje určitý časový odstup. Čím kratší mladší dějinnou událost historikové zkoumají, tím kontroverznější bývají zpravidla jejich závěry. Událostí 2. světové války a období, které vypuknutí válečného šílenství bezprostředně předcházelo, nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou. Nepřekvapí proto, že i na úlohu , kterou sehrála katolická církev v tomto období, lze nalézt diametrálně odlišné názory.
Období před vypuknutím 2. světové války bylo ve znamení pontifikátu papeže Pia XI. Mnozí ho řadí k nejschopnějším mužům, kteří kdy na Petrův stolec usedli. Bohužel, období jeho pontifikátu bylo pro církev obdobím plným útrap. Za největšího nepřítele křesťanství považoval Pius XI. jednoznačně ateistický komunismus. Hrůzy, které měl v následujících letech přinést do celého světa nacionální socialismus, zatím jen číhaly za kulisami dějin. Často diskutovanou otázkou pontifikátu Pia XI. je uzavření konkordátů s fašistickými režimy ve Španělsku a Portugalsku a především pak s nacistickým Německem. Mezinárodní smlouvu, která 20. července 1933 do jisté míry legitimizovala hitlerovský režim, papeži mnozí historikové vyčítají. Jiní badatelé naopak poukazují na to, že Hitler se před uzavřením konkordátu choval k církvi neobyčejně vstřícně a byl ochoten k řadě ústupků. Že to bylo z jeho strany čistě účelové jednání, dokazuje i výrok z března 1933: "Fašismus si může ve jménu božím uzavřít mír s církví. Já to taky udělám.proč ne? To mi nezabrání vyhubit křesťanství v Německu až do kořene. Člověk je buď křesťan nebo Němec. Obojí být nemůže," řekl Hitler po zasedání říšského sněmu v kruhu svých nejbližších spolupracovníků. Neoddiskutovatelným faktem ale zůstává, že Pius XI. osobně byl rozhodným odpůrcem nacismu a opakovaně odmítl ve Vatikánu Hitlera přijmout. Národněsocialistickou ideologii jednoznačně odsoudil roku 1937 v německy psané encyklice Mit brennender Sorge (S palčivou starostí), která byla ve své době jednou z nejotevřenějších obžalob Hitlerova režimu. Z pohledu historie můžeme jen litovat, že smrt nedovolila dokončit tomuto velkému papeži rozpracovanou encykliku o rasismu a antisemitismu. Bohužel, nástupce v čele církve papež Pius XII. nechal toto dílo bez povšimnutí, což do jisté míry symbolizuje jeho rozporuplný pontifikát.
Pius XII. prošel jako germanofil a profesionální církevní diplomat službou nuncia v Bavorsku i v Berlíně. O jeho poměru k nacismu svědčí skutečnost, že - podle hodnověrných svědectví - ty nejostřejší formulace v již zmíněné encyklice Mit brennender Sorge pocházejí právě z jeho pera. Přesto ho však někteří historikové charakterizují jako papeže, který sice usiloval o svobodu a zachování vlivu církve jakožto instituce, kterému ale současně zůstaly do značné míry cizí otázky lidských práv a demokracie. I někteří katoličtí badatelé vyčítají Piu XII. až přílišnou diplomatickou zdrženlivost, která mu nedovolila otevřeně se vyslovit proti nacistickým zvěrstvům, stejně jako se třeba zastat hrdinného odporu holandských biskupů. Objektivním skutečností zůstává i to, že zatímco po skončení války exkomunikoval Pius XII. všechny členy komunistických stran, nikdy nebyl podobný ortel vyřčen nad nominálními katolíky Hitlerem, Himmlerem, Goebbelsem nebo Bormannem. Dobové prameny však přináší i zcela odlišný obraz "válečného" papeže. Své o tom ví například 200 židovských vědců, umělců a lékařů, kterým osobně v letech 1939 - 1944 dopomohl Pius XII. k útěku do Palestiny. 6 tisíc Židů v těchto letech získalo pasy, peníze nebo místa na lodi přímo z vatikánských prostředků. V italských klášterech byla zrušena klauzura a papež vydal příkaz zachraňovat lidské životy všemi prostředky. Tak získalo azyl více než 40 tisíc Židů jen v samotné Itálii. Podle dostupných odhadů celkově zachránila církev před deportacemi více než 860 tisíc Židů. I to jsou fakta, i to jsou různobarevné kamínky, které skládají historici do více či méně věrného mozaiky skutečnosti.
Oklikou se tak dostávám na začátek svého dnešního zamyšlení. Na příkladu osobnosti papeže Pia XII. je možné ilustrovat, jak nebezpečná může být tendenční interpretace dějin a jak snadné je přetřít objektivní fakta nátěrem nejrůznějších "ismů". Odtud bývá pak již jen krůček k radikalismu a extremismu nejrůznějších podob. Jsem přesvědčen, že i to je jedním z aktuálních poselství výročí 15. března, které si dnes připomínáme!
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
