Hledal jsem známého ve městě. Udal mi svou novou adresu, ale omylem jsem vstoupil do sousedního velkého domu. Otevřu dveře, ale nikdo tam není, ani žádný nápis, jenom holé schody mezi holými zdmi. Neznáme, kam vedou, koho tu potkám. Smutný pohled! Takový se jeví člověku i jeho vlastní život, i když jej má dobře zajištěný a nepotřebuje se ničeho bát. Ale tak nám chtěli staří darwinisté vysvětlit i vývoj světa. Není divu, že se dříve církev evoluční teorie bála. Jistý ateista ekolog ji podával takto: Biblické pojetí světa je statické, nehybné. Bůh na počátku všecko už stvořil, dal světu všechny formy a člověk je jeho poslední výtvor. Nás naopak pozorování přírody vede k závěru, že se všechno postupně vyvíjí a že nevíme, co se na zemi a ve vesmíru ještě objeví. Budoucnost je jenom pohled do neznáma.
Co proti tomu křesťané namítají? Především ten poslední závěr, že nevíme odkud život na zemi vyšel, kam směřuje, že tedy nechápeme jeho smysl. Má to platit i o člověku? Hrozivá teorie. Není však žádný biblický důvod, proč bychom popírali postupný vývoj. Nelogické je ovšem předpokládat, že se děje náhodně, že nižší náhodně produkuje něco vyššího. Ale co kdyby to bylo naopak zvrácení, místo evoluce destrukce? Říkali to naplno staří antičtí filosofové: vesmír vznikl z původního chaosu a do chaosu se zase vrátí.
Jak tedy předložit evoluční teorii ve smyslu křesťanském? Začněme symbolem Bible. Ta umístila stvoření postupně do šesti dnů, do celého pracovního týdne, tj.do celé činnosti Boží prozřetelnosti v existenci světa. Solovjov, jeden z prvních, který předložil vývojovou teorii křesťansky, ji rozvrhnul do těchto základních stupňů. První periodu odhadují přírodovědci jako velmi dlouhou, stovky či tisícovky let, od první mrtvé hmoty až k první živé buňce na zemi. Druhá je od prvního živého tvora až k homo sapiens, tj. k prvnímu člověku, třetí je od prvního člověka až k Bohočlověku, tj. ke Kristu; my pak žijeme ve čtvrtém stadiu vývoje od Krista historického až ke Kristu kosmickému, kdy celý svět bude jím mysticky osvícen a přetvořen při jeho druhém příchodu na svět. Toto čtvrté stadium je životní vývoj církve, v něm bychom mohli rozlišit zase stupně, takže bychom došli k počtu šesti velkých světových dnů. Jestli šestidenní biblický symbol končil dokonalostí člověka, mystický život církve skončí druhým a plným příchodem Bohočlověka do celého světa.
Duchovní autoři nepochybovali nikdy o tom, že se ten světový vývoj odráží i v duchovním životě jednotlivců, proto mluví o duchovním žebři, latinsky scala, což je výraz poetičtější než schody. Ikony jej často zobrazují. Lidé tu vystupují a na nejvyšším stupni stojí ti, kteří se radostně setkávají s Bohem. Kdybychom si tuto neviditelnou skutečnost odmyslili, zůstaly by nám před očima jenom prázdné a pusté schody bez života. My jsme však schopni je oživit.
Ale tu se objeví nová námitka od ateistů: Proč tedy vy křesťané tolik mluvíte o ?zlém světě?, před kterým utíkáte do klášterních samot? Odpověď je snadná, Když si napřed ujasníme, co sloven ?svět? rozumíme. Bible dobře rozlišuje. Čteme tu, že ?Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný? (Jn 3,16). Nemůže být zlé, co Bůh z lásky stvořil. Do světa Kristus své učedníky posílá. Výrazem ?zlý svět? označujeme jenom to, co naši pozornost od Boha a jeho díla odvádí. Odvedení pozornosti od toho, nač máme myslet, závisí víc na nás samých než na vnějším okolí. Kdo chce např. intenzivně studovat, vědomě a dobrovolně se odvrací od toho, co by ho rušilo. Ale také si sám hledí uzpůsobit prostředí tak, aby ho naopak povzbuzovalo, upraví si svou studijní světničku. Berďajev z toho příkladu dochází k závěru, že takový má být náš zásadní postoj k celému světu. Člověk tedy nejenom na světě závisí, ale je současně i jeho tvůrcem, upravuje si jej podle svých osobních potřeb. Otcové církve tu činnost nazývali spoluprací se stvořením. Nesmí se to však chápat jenom v technickém smyslu. To, co Bůh tvoří, to také posvěcuje. Učedníci Kristovi jsou povoláni, aby svět dovedli k dokonalému posvěcení.
V tomto vývoji světa označuje Solovjov čtyři velké periody: 1) od stvoření první hmoty až do okamžiku, kdy se ve světě objevila první živá buňka; 2) od prvního života na zemi až k homo sapiens; 3) od prvního člověka k Bohočlověku Kristu; 4) od Krista historického ke Kristu kosmickému, univerzálnímu, až bude Bůh ve všech a ve všem (1 Kor 15,28). My dnes žijeme ve čtvrté periodě, každému z nás je přidělen úkol podobný Marii, zrodit Boha, oživit svět kristologicky.
Technika pracuje se světem jako s mrtvým strojem, užívá ho, ale neposvěcuje ho. Svatost je neoddělitelná od života. Jestli člověk svět posvěcuje, také jej i oživuje. V čem toto oživení je, vidíme na svátostech: hmotná příroda (voda, chléb, víno, olej) sdělují člověku duchovní život. Toto tajemné předávání se má rozšířit na celý vesmír: z jedné strany člověk svět posvěcuje a oživuje, z druhé strany posvěcený svět oživuje jeho duchovní vývoj. Tato myšlenka ospravedlňuje církevní praxi svěcení různých předmětů denního života.
V knize Člověk a stroj si Berďajev stěžuje na to, jak se dnes přetrhly vztahy lidského života s životem přírody. Píše: ?Svět se stal nelidským, stroj je projekcí tohoto vývoje... Nevytvoří-li lidé křesťansky zduchovněný prostor práce, nepřekonají-li dualismus mezi teorií a polem práce, mezi činností intelektuální a fyzickou, nebude tu prostor pro křesťanský život.? Když se diskutuje o tom, kam až sahá lidské tělo, odpovídá se: až tam, kam dosáhne lidské poznání, práce a modlitba. V křesťanském vědomí a svědomí je zahrnut celý svět, můžeme tedy říci, že celý svět patří k našemu tělu, že je naším vnějším projevem, znamením našeho vnitřního života, uměleckým dílem, Božím i naším společně.
odeslat článek
vytisknout článek
