Náš pohled na Afriku je stále v mnohém zkreslený, naznačuje polský misionář P. Krzysztof Pazio MIC (z kongregace misionářů Neposkvrněného početí P. Marie), který je farářem v Atoku na východě Kamerunu. Beata Zajączkowská mu položila několik otázek na bilanci papežské cesty, ale také na problémy, o kterých se zpravidla v evropských médiích nemluví.
Na prvním místě jde o mýtus africké rodiny. V Evropě žije představa, že rodina v Africe je téměř vzorem pevných vztahů a nenarušeného pocitu sounáležitosti. Je to tak, nebo se něco změnilo?
?Nevím, zda se něco změnilo. Myslím, že buď je to mylný úhel pohledu nebo nedostatek přesných informací o africké rodině. Když v Evropě mluvíme o rodině, máme na mysli otce, matku a děti. Tady má to slovo jiný rozměr. Znamená velkou africkou rodinu, ve které hlavní roli má jakýsi vůdce rodiny, strýčkové, kteří rozhodují například o osudu dětí určitých rodičů. Neexistuje rodina v úzkém smyslu, tedy společenství složeného z otce, matky a dětí. Základním posláním církve je ukazovat svébytnost téhle základní rodinné buňky, odpovědnost, jakou nesou za děti rodiče a ne členové té velké rodiny. Nezřídka dochází k velice zvláštním situacím. V nedaleké vesnici jsem se setkal s případem, že rodiče jsou katolíci, pokřtění v katolické církvi, a jejich tři děti jsou pokřtěné v protestantské církvi. ?Jak k tomu došlo?? ptám se. A odpovídají mi: ?Teta rozhodla, že budou pokřtěny tam, protože ona tehdy měla rozhodující hlas.? Chybí tedy odpovědnost rodičů za výchovu dětí.
Svatý otec ve své promluvě na stadionu roli rodičů velmi silně zdůrazňoval. Vyzval je, aby měli důvěru k Pán Bohu, který z nich činí otce a matky svých dětí. Papež položil na odpovědnost rodičů velký důraz. Dítě není předmět, který můžeme užívat k přinášení vody, dříví nebo k práci na poli, ale je darem od Boha, vyvolené Boží dítě, kterému se má dostávat úcty, výchovy a veškeré péče.?
Papež mluvil s velkým důrazem také na téma práv žen a jejich místa v africké společnosti. Zmiňoval to jak v Kamerunu tak v Angole, při setkání s ženami angažovanými v katolických hnutích prosazujících práva žen. Směřuje situace žen v Africe k lepšímu? Nebo i nadále nemá hlas ženy v podstatě žádný význam?
?Situace se začíná postupně zlepšovat. Ženy chtějí být nezávislejší. Dokonce i v oblasti naší misie jsem zaznamenal ženy, které - navzdory těžkému životu ? chtějí radši žít samy než - jak říkají ? ?mít na vydržování ještě někoho dalšího?. Je to složitý problém a myslím si, že bude třeba ještě mnoho času, aby žena získala určité postavení v africké společnosti. Zatím jejich role spočívá v práci na poli a povinnosti připravovat jídlo. Žena téměř vůbec nemá co mluvit do rodinných záležitostí a do rozhodování. Myslím, že práce církve a angažovanost žen v různých hnutích velmi posiluje jejich pozici. Můžeme si toho povšimnout i v liturgii, kde ženy čtou, zpívají a jsou velmi aktivní. Je to jeden z prvků přinášejících naději, že žena bude doceněna také v životě společnosti. Jinak to samozřejmě vypadá na oficiální úrovní a jinak v běžném, každodenním životě v buši. Tady je ženám opravdu nejednou velmi těžko, zvláště vdovám. Často jsou vykořisťovány například členy rodiny ze strany zemřelého muže. Jsou to lidé, kteří velmi trpí.?
Papež mluvil také o návratu obchodování s lidmi. Mohlo by se zdát, že jde o něco podobného jako obchod s otroky v minulých stoletích, ale tady jde o reálie běžného života v rodině...
?Před několika měsíci vydal zdejší episkopát zvláštní list k problému nevolnictví v Kamerunu, přesněji řečeno na severu země. Ale s různými formami obchodu nebo zotročování se můžeme setkat i v naší oblasti. Znám situace, kdy otcové poskytují své dospívající dcerky nějakému muži z té samé nebo jiné vesnice, často za láhev whisky, pár láhví piva nebo pár tisíc franků. Stalo se mi, že jsem připravoval formality jednoho páru k uzavření manželství. Na setkání přišla jen žena. Začali jsme spolu mluvit ? také o tom, že má už několik dětí. Když mi začala vyprávět o svém životě, vyšlo najevo, že ji otec dal v 16 letech jednomu polygamnímu muži. Ten s ní měl čtyři děti. Pak ho omrzela, když jí bylo něco přes dvacet. Děti si nechal, ji poslal k rodičům a našel si další mladičkou dívku. Jsou to příběhy, které se tu stávají. Snažím se o tom mluvit během pastoračních návštěv, protože jsou to hříchy do nebe volající.?
Než jsme spolu začali mluvit, byli jsme v jedné z hliněných chatrčí nedaleko misie, kde pracujete. Umírá tam na Aids 32letá žena. Jediné léky, které dostává, je vápník a magnézium. V kontextu papežské návštěvy a mediálních komentářů, které všechno, co se dělo celý týden v Africe zúžily na ?boj Benedikta XVI. proti prezervativům,? co byste řekl těm, kdo vidí v prezervativu jediný účinný lék proti Aids?
Především bych všechny tyhle lidi pozval sem, do Atoku, do buše, aby se se mnou prošli po vesnicích, po těch rozpadajících se chatrčích, aby viděli utrpení mladých lidí umírajících na Aids. Na internetu jsem četl různé články na téma prezervativů. Podle Světové organizace zdraví je prezervativ účinný z 90% v boji s Aids, ale zůstává ještě 10%. V Africkém měřítku jde ale o miliony lidí. Za svou šestiletou službu jsem už pochoval řadu mladých lidí, kteří se ocitli v té desetiprocentní rizikové skupině smrti.
Aids v Africe je velmi vážný problém a prezervativ ho nevyřeší, jen posílí. V mentalitě místních lidí je jakýkoliv lék čímsi magickým. Pokud uvěří, že je prezervativ všeho uchrání ? zahynou. Potřebná je tady výchova ke zdrženlivosti a manželské věrnosti. V opačném případě budeme i nadál svědky ponižování žen a zacházení s nimi jako s předměty, nezodpovědnosti vůči dětem i v mezilidských vztazích. Žádný problém to nevyřeší, ale v dlouhodobých termínech to povede Afriku ke zničení a smrti. Jedinou nadějí Černého kontinentu je hlásání evangelia, vyzývání k odpovědnosti, šíření hodnot a zdůrazňování toho, že jediným lékem na Aids je zdrženlivost v době dospívání a věrnost v manželství. To jsou dva prostředky které mohou zadržet šíření Aids v Africe. Prezervativ ten problém nevyřeší.
Při četbě různých článků na toto téma, jsem narazil také na to, že se média odvolávají na biskupy, kardinály nebo misionáře, kteří rozdávají prezervativy. Myslím, že misionář, který někomu nabízí prezervativ, se minul se svým povoláním. Nemluvě o tom, že toho člověka degraduje. Dát někomu prezervativ je možná snadné, ale není to řešení. Co bude, když za pár měsíců ten samý člověk přijde a řekne: ?Otče, jsem nemocný, vyšetření to potvrdilo!? Co může takový misionář odpovědět? Aby podal trestní oznámení na firmu, která ten prezervativ vyrobila? K tomu problému se musí přistupovat jinak. Když přichází člověk a má problémy spojené se sexualitou, je třeba mu povědět: ?Jsi člověkem stvořeným k Božímu obrazu, máš rozum a svobodnou vůli, máš na to, aby ses ovládal, abys žil jako člověk a nenechával se vést jen instinktem, protože jinak zahyneš.? To je jediné řešení, které lze těm lidem nabídnout. Jde o růst člověka nejen v rozměru víry, ale v jeho lidství. Hlásání těchto dvou hodnot ? zdrženlivosti a věrnosti ? je bojem o lidství těch lidí v kontextu nelítostné africké buše.?
Benedikt XVI. se ve svých promluvách dotýkal otázky víry a morálky. Mluvil o tom, že křesťan nesmí mlčet k nespravedlnosti, nouzi, hladu, a - co je důležité ? ke korupci, v Kamerunu silně zakořeněné. Dolehla podle vás tato slova k Afričanům?
?Myslím, že to poselství bylo slyšeno. Mnoho lidí, i mezi našimi farníky, poslouchalo promluvy Svatého otce v malých rádiích. Ne všichni Papeže viděli, protože v naší oblasti najdete tak 3, 4 televize. V kostele jsme organizovali přenosy z cesty na velké obrazovce, aby se lidé mohli alespoň tímto způsobem zúčastnit setkání se Svatým otcem.
Když jsem byl den po přivítání v jedné vesničce a ptal jsem se lidí, jestli slyšeli promluvu Svatého otce, všichni odpověděli, že poslouchali, ale mnoho nerozuměli, protože promluva byla francouzsky a anglicky. Nejdůležitější věci zazněly právě v angličtině. Měl jsem už text uvítání s sebou a spolu s lidmi jsme si ho přečetli. Katecheta ho ještě tlumočil do jazyku maka, kterým tady všichni mluví. Lidé pak říkali, že Svatý otec mluvil o problémech, které se nás skutečně dotýkají. O takových věcech jako je násilí, nespravedlnost, což lidé v buši velmi dobře znají. Stejně tak jako korupci a nedodržování slibů. Je to vidět i na stavbě naší cesty. Právě probíhá třetí pokus vybudovat stokilometrový úsek silnice mezi Ajosem a Bonbangiem. Práce trvá už čtyři roky a postupují velmi, velmi zvolna. Stále chybí fondy. Všechno bylo defraudováno, rozkradeno a lidé musí žít v kouři a prachu. Nemají ani možnost prodat zemědělské produkty, protože i kdyby je u cesty vystavili, po několika hodinách budou zaprášené a nikdo je nekoupí.?
To byl rozhovor s polským misionářem, P. Krzysztofem Paziem, který v Kamerunu pro náš rozhlas pořídila Beata Zajączkowská.
Pro české vysílání připravila Johana Bronková
odeslat článek
vytisknout článek
