Drazí bratři a sestry,
Jak už jsem předeslal tuto neděli před modlitbou Anděl Páně, budu dnes hovořit o nedávné apoštolské cestě do Afriky, první cestě mého pontifikátu na tento kontinent. Vedla pouze do Kamerunu a Angoly, ale duchovně jsem touto návštěvou chtěl obejmout všechny africké národy a v Pánově jménu jim požehnat. Zakusil jsem všude tradiční vřelou africkou pohostinnost a rád bych využil této příležitosti a znovu poděkoval episkopátům obou zemí, prezidentům a představitelům obou států i všem, kdo se různými způsoby přičinili o zdárný průběh této mé pastorační cesty.
Můj pobyt na africké půdě začal 17.března v Yaoundé, hlavním městě Kamerunu, kde jsem se bezprostředně ocitl v srdci Afriky a to nejenom zeměpisně. Tato země v sobě totiž zahrnuje mnohé příznačné charakteristiky onoho velkého kontinentu. První z nich je hluboké náboženské cítění, které je společné všem početným etnickým skupinám, které jej obývají. V Kamerunu tvoří čtvrtinu obyvatel katolíci a pokojně zde žijí spolu s ostatními náboženskými komunitami. Proto můj milovaný předchůdce Jan Pavel II. roku 1995 zvolil právě hlavní město této země, aby zde promulgoval apoštolskou exhortaci Ecclesia in Africa po prvním zvláštním zasedání biskupské synody, věnovanému tomuto africkému kontinentu. Tentokrát přijel Papež znovu, aby zde předal Instrumentum laboris druhého zasedání synody pro Afriku, které se bude letos v říjnu konat v Římě a jeho tématem bude ?Církev v Africe ve službách smíření, spravedlnosti a pokoje ? ?Vy jste světlo světa .. Vy jste sůl země? (Mt 5,13-14)?.
Na setkáních, které jsem v odstupu dvou dní měl s jednotlivými episkopáty - Kamerunu, Angoly a ostrovů Svatého Tomáše ? jsem chtěl v tomto Roce sv. Pavla podtrhnout naléhavost evangelizace, která je v první řadě posláním biskupů, a zdůraznit tak kolegiální dimenzi, založenou na svátostném společenství. Povzbuzoval jsem je, aby byli stále příkladem pro své kněze a pro všechny věřící, a pozorně dbali na formaci seminaristů, kterých je díky Bohu velký počet, i katechetů, kteří se pro život církve v Africe stávají stále nezbytnějšími. Pobídnul jsem biskupy, aby prosazovali pastoraci manželství i rodin, liturgii a kulturu také proto, aby pomáhali laikům čelit náporu sekt a esoterických skupin. Utvrdil jsem je v nasazení na poli charity a obrany práv chudých.
Potom se mi vybavuje slavení nešpor, které se konalo v Yaoundé v kostele Královny apoštolů, patronky Kamerunu; velkém a moderním chrámu, který byl postaven na místě, kde působili první evangelizátoři Kamerunu, misionáři Ducha svatého. Na vigilii slavnosti sv. Josefa, jehož starostlivé péči svěřil Bůh své nejcennější poklady, Marii a Ježíše, jsme vzdávali díky jedinému Otci, který je v nebesích, spolu s představiteli ostatních církví a církevních společenství. Rozjímali jsme duchovní rozměr postavy svatého Josefa, který zasvětil svou existenci Kristu a Panně Marii. Vyzval jsem kněze, zasvěcené osoby a členy církevních hnutí, aby zůstali vždy věrní svému povolání, žili v Boží přítomnosti a v radostné poslušnosti jeho Slovu.
Na apoštolské nunciatuře v Yaoundé jsem se setkal také s představiteli muslimské komunity v Kamerunu a poukázal na důležitost mezináboženského dialogu a spolupráce mezi křesťany a muslimy ve snaze pomoci světu, aby se otevřel Bohu. Bylo to setkání opravdu velmi srdečné.
Jedním z vrcholných momentů cesty bylo určitě předání Instrumentum laboris II. zasedání synody pro Afriku, které se konalo 19.března v den sv. Josefa a mých jmenin na stadionu v Yaoundé na závěr eucharistické slavnosti ke cti sv. Josefa. Stalo se tak ve shromáždění Božího lidu ?s hlasitým jásotem a chvalozpěvem ve svátečním průvodu?, jak praví Žalm (Žl 42,5) a jak jsme to konkrétně zažili. Zasedání synody se bude konat v Římě, ale v jistém smyslu již bylo zahájeno v srdci afrického kontinentu uprostřed křesťanské rodiny, která tam žije, trpí a doufá. Pokládám proto za výmluvné, že publikace ?pracovního textu? připadla na slavnost svatého Josefa, jenž je vzorem víry a naděje podobně jako první patriarcha Abram. Víra v ?blízkého Boha?, který nám v Ježíši ukázal svou tvář lásky, je zárukou spolehlivé naděje pro Afriku a pro celý svět, zárukou budoucího smíření, spravedlnosti a pokoje.
Po slavnostním liturgickém shromáždění a prezentaci pracovního dokumentu na apoštolské nunciatuře v Yaoundé jsem se setkal se členy zvláštní synodální rady pro Afriku a prožil spolu s nimi chvíle intenzivního sdílení: zamýšleli jsme se nad dějinami Afriky v teologické a pastorační perspektivě. Bylo to jakoby první zasedání samotné synody; přátelská diskuse mezi různými episkopáty a papežem o perspektivách synody, o smíření a pokoji v Africe. Křesťanství, jak bylo konstatováno, totiž již ve svých počátcích zapustilo v africké půdě hluboké kořeny, což dosvědčují četní mučedníci a světci, pastýři, učitelé a katecheté, kteří se v hojnosti vyskytovali nejprve na severu a v pozdějších dobách i ve zbývajících částech kontinentu. Mám na mysli Cypriána, Augustina, jeho matku Moniku a Atanáše; potom Ugandské mučedníky, Josefínu Bakhitu a mnohé další. V současnosti, kdy se Afrika snaží upevnit politickou nezávislost a v globálním kontextu vytvářet různé národní totožnosti, církev doprovází Afričany a odkazuje k velkému poselství 2.vatikánského koncilu, jež bylo aplikováno na prvním a nyní na druhém zvláštním zasedání biskupské synody. Uprostřed, bohužel, častých a dramatických konfliktů, jimiž jsou zkoušeny různé regiony tohoto kontinentu, je si církev vědoma, že má být znamením a nástrojem jednoty a smíření, aby celá Afrika mohla společně vytvářet budoucnost spravedlnosti, solidarity a pokoje tím, že bude aktualizovat učení evangelia.
Mocným znamením humanizujícího působení Kristova poselství je zajisté Centrum kardinála Légera v Yaoundé, určené k rehabilitaci handicapovaných osob. Jeho zakladatelem byl kanadský kardinál Paul Émil Léger, který se po koncilu v roce 1968 rozhodl odejít do Kamerunu, aby tam pracoval mezi chudými. V tomto centru, které bylo později zestátněno, jsem se setkal s početnými bratry a sestrami, kteří se ocitli v bolestných situacích, sdílel jsem s nimi - ale také od nich čerpal - naději, která i v bolestných situacích vychází z víry.
Druhou etapou mojí cesty byla Angola, země, která je z jistých hledisek také příznačná. Prošla totiž dlouhou občanskou válkou a nyní usiluje o smíření a národní obnovu. Jak ale uskutečnit toto autentické smíření a tuto obnovu, aby to nebylo na úkor chudých, kteří mají stejně jako všichni právo podílet se na bohatství své země? Proto jsem touto svou návštěvou, jejímž prvním cílem bylo, samozřejmě, utvrdit ve víře církev, chtěl také povzbudit tento probíhající sociální proces. V Angole se lze skutečně hmatatelně dotknout toho, co již vícekrát opakovali moji předchůdci: válkou je všechno ztraceno a všechno je možné získat mírem. Avšak pro národní obnovu je zapotřebí velkých mravních energií. A tady je opět důležitá role církve, jež je povolána plnit výchovnou funkci a důkladně pracovat na obnově a formaci svědomí.
Patronem města Luanda, hlavního města Angoly, je svatý Pavel, a proto jsem spolu s kněžími, seminaristy, řeholníky, katechety a dalšími pastoračními pracovníky chtěl v sobotu 21.března slavit eucharistii v kostele, zasvěceném svatému Pavlovi. Opět to byla osobní zkušenost svatého Pavla, která nás přivedla k setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem, jež je schopno proměnit lidi i společnost. Historické kontexty se mění, a na to je třeba brát zřetel, ale pravou silou radikální obnovy člověka a lidské společnosti zůstává Kristus. Vrátit se k Bohu, konvertovat ke Kristu proto znamená postoupit vpřed, směrem k plnosti života.
Abych vyjádřil blízkost církve snahám o obnovu Angoly i mnoha dalších afrických regionů, věnoval jsem dvě zvláštní setkání mládeži a ženám. Spolu s mladými se na stadionu konala slavnost radosti a naděje, která byla, bohužel, zastíněna smrtí dvou děvčat, která byla umačkána v davu před vchodem. Afrika je kontinent velmi mladý, ale mnohé její děti, mládež a dospívající již utrpěly vážná zranění, která může zahojit jedině Ježíš Kristus, Ukřižovaný a Vzkříšený, tím, že do nich svým Duchem vdechne sílu milovat a zasazovat se o spravedlnost a pokoj. Potom jsem vzdal hold ženám za službu, kterou mnohé poskytují víře, lidské důstojnosti, životu a rodině. Zdůraznil jsem jejich plné právo na zapojení se do veřejného života, aniž by to však mělo oslabit jejich roli v rodině, jež je zásadním posláním, na kterém se zodpovědně podílejí se všemi ostatními složkami společnosti a zejména se svými manžely a otci. Toto je tedy poselství, které jsem zanechal novým generacím a ženskému světu, a potom i všem ostatním během velké eucharistické slavnosti v neděli 22.března, kterou jsem slavil spolu s biskupy zemí rovníkové Afriky za účasti jednoho milionu věřících. Pokud africké národy - řekl jsem jim - budou jako starozákonní Izrael zakládat svou naději na Božím Slovu, mohou spolu s bohatstvím svého náboženského a kulturního odkazu skutečně vytvořit budoucnost smíření a stabilního míru pro všechny.
Drazí bratři a sestry, kolik dalších úvah nosím v srdci a kolik vzpomínek mi prochází myslí v souvislosti s touto cestou! Prosím vás, abyste děkovali Pánu za divy, které vykonal a nadále koná v Africe díky velkorysému působení misionářů, řeholníků a řeholnic, dobrovolníků, kněží, katechetů v těchto mladých společenstvích plných nadšení a víry. Žádám vás rovněž o modlitbu za africké národy, jež mi jsou velmi drahé, aby se mohli odvážně vyrovnat s velkými sociálními, ekonomickými a duchovními výzvami nynější doby. Všechno a všechny svěřujeme mateřské přímluvě Nejsvětější Panny Marie, Královny Afriky a Africkým světcům a blahoslaveným.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
