Rádio Vaticana

Stojí kříž u cesty. To vidíme v křesťanských zemích často. Ale na jednom byl nezvyklý nápis: ?Připravujte cesty Páně!? (Lk 7,27). Jak tomu máme rozumět? Bůh bydlí, řečeno obrazně, vysoko na nebi. Cesta, která k němu vede, jde tedy buď od spodu nahoru nebo zhora dolů. Člověk po ní touží vystoupit, ale jde-li po ní Bůh, sestupuje. Jakým způsobem může Bůh sestupovat? Přidržíme-li se biblické mluvy, řekneme, že Bůh sestupuje svým slovem, mluví, ale tím volá k existenci. ?Bůh řekl a bylo?, čteme hned v první kapitole Geneze. Obloha i země, všecka jejich krása, byly povolány k existenci z ničeho. Ale takový je v podstatě i člověk. Vidíme to na příkladu klasických povolání, o kterých nám vypravuje Písmo. Na počátku vyvoleného národa je Abrahám (Gn 12 násl). Má se stát otcem velkého národa. Ale nemá děti, jeho žena je neplodná. David se má stát zakladatelem národní dynastie. Má k tomu však minimální předpoklady. Je poslední syn z posledního kmene. Jeremiáš má mluvit jménem Božím k lidu a omlouvá se, že je neumí ani dobře otevřít ústa (Jr 1,6). Později ani apoštolé, povolaní Kristem, aby šli do celého světa a učili všechny národy, nemají k tomu přirozené předpoklady ani jazykové ani kulturní. A slyší to povolání v naprosto nečekaných okamžicích. Sv. Matouš sedí u celnice, aby počítal peníze (Mt 9,9), sv. Pavel dokonce Kristovy stoupence pronásleduje. Proto on sám to nejvíc pociťuje jako div: ?To, co jsem, jsem z milosti Boží? (1 Kor 13,10).

V této souvislosti nás tedy překvapí napomenutí, abychom cesty Páně připravili, aby po nich mohl snadněji k nám přijít. Jak připravit cestu toho, o kom nevíme kdy a jak přijde? Sv. Tomáš Akvinský mluví o nutnosti dispozice ke všemu, co se má stát. Tak se to děje v přírodě, tak tomu je i v duševním životě. Nebudou-li mraky, nečekejme déšť; jsme-li hluší, nepoučí nás přednáška. V tom smyslu je tedy logické, že musíme připravit cesty Bohu, má-li k nám přijít. Ale jak to uděláme? Obrazně bychom mohli odpovědět tímto způsobem. Čekáme návštěvu přítele, napíšeme mu tedy: ?Musíš přijet tehdy a tehdy, jinak mne nenajdeš doma.? Jiný naopak napíše: ?Přijeď, kdy chceš a jak chceš, já se přizpůsobím tvé návštěvě.? Tento druhý spůsob dispozice miluje Bůh k tomu, aby nás navštívil svou milostí. Jak to vypadá konkrétně?

Představme si mladého člověka, který se má rozhodnout, jaké povolání si zvolí. Jde-li o první typ, řekne Bohu: Rozhodl jsem se, že budu studovat právo a stát se advokátem. Prosím tě, abys ke mně přicházel touto cestou. Druhý typ naopak jde na pouť na Hostýn a tam se modlí: Pane Bože, ukaž mně cestu, po které mám jít, pak si jsem jist, že mně jistě pomůžeš. To platí nejenom pro povolání advokáta, ale pro každé jiné, i pro povolání ke kněžství nebo k řeholnímu životu. Přijde např. mladé děvče k duchovnímu poradci: ?Chtěla bych být řeholní sestrou.? Co jí odpoví dobrý duchovní otec? ?Je to dobré a pěkné přání, ale napřed se ptejme a zkoumejme, chce-li vás tam mít také Bůh a poprosme ho, aby vám dal nějaké dobré znamení, že ta cesta je pro vás.?

Tento zákadní postoj je dobrý a spasitelný nejenom pro velká životní rozhodnutí, ale i pro každou denní iniciativu. Světci se před každou prací modlili: ?Bože, osvěť mne, abych zvolil to správné, abych dělal to, co je moje poslání!? Ale nekomplikujeme si tím život? Zase musíme odpovědět na základě zkušenosti světců. Neměli dojem, že se jim důvěrou v Boha život komplikuje, ale že se naopak příjemně zjednoduší. Máme-li na neznáme cestě při sobě někoho, kdo nás vede, osvobodíme se od starostí a bázlivosti.

Ale co říci o té námitce, že ztrácíme osobní iniciativu tím, když se dáváme vést od jiného? V tomto případě musíme rozlišit, kdo je ten jiný, kým se dáváme vést. Je-li to jenom člověk, pak je skutečně užitečné vychovávat se k samostatnosti. Matka, která pořád chce vést za ruku dítě, je nakonec rozmazlí nebo naopak v něm probudí vzdorovitost. Lidé, kteří nás vedou, nám ukládají jejich vlasní vůli zvenčí a to se stává v jistých okamžicích násilím. Naopak Bůh nás raději vede vnitřními inspiracemi, vnuknutími, která vycházejí ze srdce. Nejlepším příkladem jsou inspirace umělců.

Když pozorujeme umělecké dílo, které má opravdovou hodnotu, říkáme: Zde se umělec cele vyjádřil, zjevil nám úplně své nitro. Ale jak to souvisí s tím, co říkají oni sami? Oni tvrdí něco zásadně opačného: ?Přišla mi inspirace, Múza, jakási nadzemská bytost mně vnukla myšlenku tak silně, že nejsem schopen jí odporovat. Musím vytvořit dílo podle této inspirace a ne jinak.? Víme dobře, jak dokáží být umělci tvrdohlaví: ?Nemohu jinak, musím ten obraz namalovat tak a tak.? Marně ho přemlouvají, aby ustoupil, že jinak obraz neprodá a že na výstavě propadne. Filosof Frank, žák Berďájeva, který analyzuje vznik uměleckého díla se ptá: Dá se to ospravedlnit, aby se dal umělec tak ovlidnit inspirací bez schopnosti vzdorovat? Vždyť je to násilí, ne sice vnější ale vnitřní. Pěkná je odpověď, kterou si sám Frank dává na tuto otázku. Říká, že musíme rozlišovat, od koho to vnuknutí přichází. Přichází-li od Boha, pak si můžeme být jisti, že Bůh neničí naši svobodu, naopak ji posiluje, protože Duch sv. bydlí v našem srdci a je Duch svobody. Proto je, říká Frank, každé pravé umění v jádře náboženské, i když se to hned nejeví. Naopak falešné umění je druh ďábelské posedlosti, zbavuje svého tvůrce lidské důstojnosti.

To, co je řečeno o tvořivosti umělecké, platí analogicky o vší lidské činnosti. Člověk je obraz Boha stvořitele, je proto stále tvořivý. Každý by rád vytvořil něco, co jiní neudělali, líp než jiní. Proto má každý plnou hlavu inspirací. Ale stále se musí ptát: Od koho přicházejí? Jsou shodné s myšlenkami Božími, s povoláním, které mi dal? Ten, kdo se tak stále ptá a kdo se naučil rozlišovat, stále připravuje cestu Páně a ke své radosti zjistí, že Pán k němu stále přichází, jak slíbil: ?Přijdeme k němu a příbytek si u něho učiníme? (Jn 14,21). A když připustíme, že mohl přijít Bůh k nám, jsme si jisti, že i my přijdeme k němu. Takové jsou cesty Páně.