Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Pán se den před svým umučením ve večeřadle modlil za své učedníky, aby s Ním byli jedno, přičemž se díval i do budoucnosti na společenství všech, kteří ?pro jejich slovo uvěří ve mne? (Jan 17,20). V modlitbě za učedníky všech dob Pán hleděl i na nás a modlil se za nás. Poslyšme, co vyprošoval dvanácti apoštolům i nám, kteří jsme se zde sešli: ?Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě? (17,17). Pán prosí za naše posvěcení, posvěcení v pravdě. A posílá nás, abychom pokračovali v jeho poslání. V této modlitbě je však jedno slovo, které přitahuje naši pozornost a zdá se nám málo srozumitelné. Ježíš říká: ?Pro ně se zasvěcuji?. Co to znamená? Copak Ježíš není sám o sobě ?Svatý Boží?, jak to vyznal Petr v rozhodující chvíli v Kafarnaum (srov. Jan 6,69)? Jak tedy může zasvětit sám sebe?

Abychom tomu porozuměli, musíme především vyjasnit, co v Bibli znamenají slova ?svatý? a ?zasvětit, posvětit?. Slovem ?svatý? se opisuje zejména přirozenost Boha samého, jeho zcela výjimečný, božský způsob bytí, který je vlastní pouze Jemu. On je opravdu a autenticky Svatý v původním smyslu. Každá jiná svatost je odvozena od Něho, je účastí na jeho způsobu bytí. On je nejčistší Světlo, Pravda a Dobro bez poskvrny. Zasvětit něco nebo někoho proto znamená dát věc nebo osobu Bohu do vlastnictví, vyjmout ji z prostředí toho, co je naše, a vložit ji do jeho sféry, takže už nepatří k našim věcem, ale zcela Bohu. Zasvěcení tedy znamená odejmutí světu a odevzdání živému Bohu. Věc nebo osoba už pak nepatří nám, ba ani sobě samé, ale je ponořena v Bohu. Takovéto odejmutí věci a její odevzdání Bohu je pak také označováno slovem oběť: už není mým vlastnictvím, ale Jeho vlastnictvím. Ve Starém zákoně je odevzdání nějaké osoby Bohu, tzn. její ?zasvěcení?, totožné s kněžským svěcením a tím je definováno i samotné kněžství: je to změna vlastnictví, bytost odňatá světu je darována Bohu. Tímto jsou nyní naznačeny dva směry, jež jsou součástí procesu zasvěcení/posvěcení. Je to vyjití z kontextů světského života - ?být dán stranou? pro Boha. Není to však nějaká segregace. Být odevzdán Bohu znamená spíše prezentovat druhé. Kněz je odňat světským souvislostem a darován Bohu a právě tím je Bohem dáván k dispozici druhým, všem. Když Ježíš říká: ?Já se zasvěcuji?, činí ze Sebe zároveň kněze a oběť. Proto má Bultmann pravdu, když výraz ?zasvěcuji se? překládá slovem ?obětuji se?. Rozumíme nyní tomu, k čemu dochází, když Ježíš říká: ?Já se zasvěcuji pro ně?? Tímto úkonem zasvěcení se Ježíš - člověk Ježíš, který je jedno s Božím Synem ? odevzdává Otci pro nás. Je to vyjádření skutečnosti, že On je zároveň kněz i oběť. Zasvěcuji se ? obětuji se: tento propastný výraz, který nám dovoluje pohlédnout do hlubiny srdce Ježíše Krista, by měl být stále znovu předmětem naší reflexe. V něm je obsaženo celé tajemství našeho vykoupení. A obsahuje také původ kněžství v církvi.

Pouze nyní můžeme důkladně pochopit, co Pán žádal po Otci pro učedníky ? pro nás. ?Posvěť je v pravdě? - to je vřazení apoštolů do kněžství Ježíše Krista, instituce jeho nového kněžství pro společenství věřících všech dob. ?Posvěť je v pravdě? - to je opravdová modlitba zasvěcení apoštolů. Pán žádá, aby je Bůh sám přitáhnul k sobě, do své svatosti. Žádá, aby je Bůh odňal jim samotným, vzal je do svého vlastnictví a umožnil jim plnit kněžskou službu ve světě. Tato Ježíšova modlitba se vyskytuje dvakrát v lehce upravené formě. Musíme jí proto vyslechnout dvakrát velmi pozorně, abychom mohli začít chápat alespoň nejasně onu vznešenou skutečnost, která tady nastává: ?Posvěť je v pravdě?. A Ježíš hned dodává: ?Tvé slovo je pravda?. Učedníci jsou tedy vtaženi do Božího nitra tím, že byli vnořeni do Božího slova. Slovo Boží je, takříkajíc obmytím, které je očišťuje, tvůrčí mocí, která je proměňuje v bytí Boha. Jak se tedy věci mají v našem životě? Jsme skutečně prostoupeni Božím slovem? Je pravdou, že je nám potravou, z níž žijeme, více nežli chléb a věci tohoto světa? Opravdu ho známe? Milujeme? Vnitřně se tímto slovem zaobíráme do té míry, že skutečně dává tvar našemu životu a podobu našemu myšlení? Anebo je tomu spíše tak, že naše myšlení se stále znovu utváří vším tím, co se říká a co se dělá? Nejsou to mnohem spíše dominující názory, které představují kritérium, jímž se sami poměřujeme? Nezůstáváme povrchně spíše u toho všeho, co je nezřídka vnucováno dnešnímu člověku? Opravdu se necháváme očistit ve svém nitru Božím slovem? Friedrich Nietzsche zesměšnil pokoru a poslušnost jako servilní ctnosti, jejichž prostřednictvím jsou prý lidé utiskováni. A na jejich místo postavil hrdost a absolutní svobodu člověka. Zajisté, vyskytují se i určité karikatury pokory a podřízenosti, které napodobovat nechceme. Existuje však také destruktivní pýcha a domýšlivost, které rozkládají každé společenství a vedou k násilí. Umíme se od Krista učit správné pokoře, která odpovídá pravdě našeho bytí, a oné poslušnosti, která se podrobuje pravdě, Boží vůli? ?Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda?. Tato slova, jež začleňují do kněžství, osvěcují náš život a volají nás, abychom se stále znovu stávali učedníky oné pravdy, která se otevírá v Božím slovu.

Myslím, že v interpretaci této věty můžeme udělat ještě další krok. Neřekl snad Kristus sám o sobě: ?Já jsem pravda? (srov. Jan 14,6)? A není snad On sám Slovem živého Boha, k němuž se vztahují všechna ostatní jednotlivá slova? Posvěť je v pravdě ? to tedy v hloubi znamená: učiň je jedno se mnou, Kristem. Spoj je se mnou. Vtáhni je do mého nitra. A skutečně, existuje v posledku jenom jediný kněz Nové Smlouvy, samotný Ježíš Kristus. A kněžství učedníků proto může být jenom účastí na Ježíšově kněžství. Naše kněžské bytí proto není nic jiného než nový způsob sjednocení s Kristem. A ve svátosti je nám navždy podstatně dáno. Tato nová pečeť bytí se nám však může stát odsouzením, pokud se náš život nevyvíjí v pravdě této svátosti. Sliby, které dnes obnovujeme, o tom říkají, že naše vůle musí být orientována takto: ?Domino Iesu arctius coniungi et conformari, vobismetipsis abrenuntiantes?. Sjednocení s Kristem předpokládá odříkání. Nese s sebou, že nechceme vnucovat svoji cestu a svoji vůli, že se netoužíme stát tím či oním, ale oddáváme se všude Jemu jakýmkoli způsobem, kterým On bude chtít použít nás. ?Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus?, řekl v této souvislosti svatý Pavel (srov. Gal 2,20). Svým ?ano? ke kněžskému svěcení jsme se zásadně zřekli vůle být autonomní, vůle k ?seberealizaci?. Toto zásadní ?ano? je však zapotřebí denně naplňovat mnoha menšími ?ano? a malými sebezapřeními. Toto ?ano? malých krůčků, které společně tvoří velké ?ano? se bude moci uskutečnit bez hořkosti a bez sebelítosti pouze tehdy, bude-li středem našeho života opravdu Kristus. Vstoupíme-li do pravé důvěrnosti s Ním. Pak totiž uprostřed odříkání, která v první chvíli mohou působit bolest, zakusíme rostoucí radost z přátelství s Ním, všechna malá a někdy také velká znamení jeho lásky, kterou nás neustále obdařuje. ?Kdo ztratí sebe sama, nalezne se?. Odvážíme-li se ztratit sami sebe pro Pána, zakusíme, jak je jeho slovo pravdivé.

Být ponořeni v Pravdě, v Kristu, je proces, jehož součástí je modlitba, v níž se uskutečňuje přátelství s Ním a v níž se učíme znát Jeho způsob bytí, myšlení a jednání. Modlit se, znamená putovat v osobním společenství s Kristem a předkládat Mu náš každodenní život, naše zdary i pády, naše námahy a naše radosti ? je to prostá prezentace nás samotných Jemu. Aby se z toho však nestala sebekontemplace, je důležité naučit se modlit bez přestání modlitbou církve. Slavit eucharistii znamená modlit se. Eucharistii slavíme správně, pokud svým myšlením a svým bytím vstupujeme do slov, které nám církev podává. V nich je přítomna modlitba všech generací, které nás berou s sebou na cestu k Pánu. A jako kněží se slavením eucharistie stáváme těmi, kteří svou modlitbou dělají cestu modlitbě věřícím dneška. Jsme-li vnitřně sjednoceni se slovy modlitby, necháme-li se jimi vést a proměňovat, pak také věřící najdou přístup k těmto slovům. Pak se všichni skutečně staneme ?jedním tělem a jednou duší? s Kristem.

Být ponořeni do pravdy a tak do svatosti Boha, pro nás znamená přijímat také vážnost pravdy; postavit se ve velkých i malých věcech proti lži, která je ve světě tak rozmanitými způsoby přítomna; přijmout námahu pravdy, protože v nás je přítomna její nejhlubší radost. Mluvíme-li o posvěcení v pravdě, nesmíme zapomenout ani na to, že v Ježíši Kristu jsou pravda a láska jedno. Být ponořeni v Něm, tedy znamená být ponořeni v jeho dobrotě, v pravé lásce. Opravdová láska není laciná, může být také velmi náročná. Klade odpor zlu, aby člověka přivedla k pravému dobru. Budeme-li jedno s Kristem, naučíme se Ho rozpoznávat právě v trpících, v chudých, v maličkých tohoto světa; pak se staneme lidmi, kteří slouží, kteří poznávají Jeho bratry a sestry a potkávají v nich Jeho samého.

?Posvěť je v pravdě? ? to je první část Ježíšových slov. Ježíš však potom dodává: ? A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě? ? to znamená doopravdy. (Jan 17,19). Myslím, že tato druhá část má svůj specifický význam. V různých světových náboženstvích existují mnohé rituály ?posvěcení?, zasvěcení lidské osoby. Všechny tyto obřady však mohou zůstat obyčejnou formalitou. Kristus vyprošuje učedníkům pravé posvěcení, které proměňuje jejich bytí, je samotné a které nezůstává rituální formalitou, nýbrž je procesem přivlastnění svatým Bohem. Mohli bychom také říci, že Kristus nám vyprosil svátost, která se nás dotýká v hloubi našeho bytí. Prosil však také za to, aby se tato proměna v nás den po dni uváděla do života; abychom v naší každodennosti a v našem konkrétním životě každý den byli opravdu proniknuti Božím světlem.

V předvečer mého kněžského svěcení před 58 lety jsem otevřel Písmo svaté, protože jsem ještě chtěl přijmout nějaké Pánovo slovo pro onen den a pro svou budoucí kněžskou cestu. Můj pohled padl na tento úryvek: ?Posvěť je v pravdě, tvé slovo je pravda.? Tak jsem poznal, že Pán mluví o mně a mluví ke mně. Přesně to se se mnou zítra stane. V podstatně vlastně nejsme posvěceni prostřednictvím rituálů, třebaže obřady jsou zapotřebí. Obmytím, jímž nás Pán zahrnuje, je On sám ? Pravda osobně. Kněžské svěcení znamená, být ponořeni v Něm, v Pravdě. Patřit novým způsobem Jemu a tak druhým, ?aby přišlo jeho království?. Drazí přátelé, v této chvíli obnovy slibů chceme prosit Pána, aby nám dal stát se muži pravdy, muži lásky, Božími muži. Prosme jej, aby nás táhnul stále více k sobě, abychom se opravdu stávali kněžími Nové Smlouvy. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie