Nový portál Vatikánského rozhlasu

?Co jsme to udělali?? Tento titul má malá knížka publikovaná v Rakousku. Na první stránce je roztomilý obrázek vesničky v alpském údolí. Na pozadí jsou hory, uprostřed zelených lánů kostelík a okolo něho seskupené chaloupky jako kuřátka okolo slepičky, květy okolo cesty. Taková krajinka hladí pohledem a láká, abychom si tam zajeli na osvěžení. O stránku dál je fotografie totožné vesničky, ale vedle kostela je ošklivá budova hotelová, která kostel zastíňuje a do krajiny se naprosto nehodí. Na další sránce je jiná vesnice, kde ten zohavujíci úkol převzal jakýsi hangár, bůhví s jakým materiálem. A pak jsou stránky ještě další. Knížka je manifestem, provoláním k úřadům, aby se při schvalováním novostaveb šetřilo estetického půvabu krajiny. Jisté je však i to, že ten starodávný půvab byl i výrazem jisté duchovní mentality. Lidé, kteří tu žili, považovali kostel za střed svého denního života. Jsou-li v Alpách kostelíky uprostřed vesnice, ve Slovinsku je zase stavěli na vršku pahorků, aby je bylo zdaleka vidět a dávaly ráz celé zemi.

Nás však teď nezajímá estetika, ale ptáme se, proč lidé vlastně stavějí chrámy a proč se utíkají do jejich šerých prostorů. Vždyť se přece modlit můžeme všude a prvním křesťanům bylo obrazem slunce. Snadněji je to pochopitelné ve městech. Tam stojí chrám uprostřed hlučných ulic, plných křiku, roztržitosti a i svodům ke zlu. Není tedy divu, že se chce člověk občas od toho všeho vzdálit a mít útočiště klidu a rozhovoru s Bohem. V gotických katedrálách všecky linie směřují do výšky, jsou jakoby ruce sepjaté k modlitbě, která je pozdvižením mysli k Bohu, který je na nebi. Ale takový dojem nemáme, když vstoupíme do jedné z nejstarších pověstných svatyní křesťanských Hagia Sofia, Boží moudrosti v Cařihradě. Dnes je to ovšem muzeum, obrazy jsou zastřeny, ale posvátný ráz budovy je nesmazatelný. V čem je jeho kouzlo?

V tištěných průvodcích se upozorňuje na okolnost, že jsou okna umístěna těsně pod stropem, není je vidět, ale světlo, které z nich vyřazuje, působí dojmem, jakoby se strop vznášel na světem, na obloze. Navštívil jsem ten chrám před lety. Pamatuji, že jsem se usadil na židli uprostřed prostoru a pokoušel jsem prožít ten zážitek. Ale nevyšlo mi to. Měl jsem dojem jiný. Celý prostor je osvícený, ale neví se, odkud světlo přichází. Jakoby tu sídlilo uvnitř a dávalo krásu všem liniím budovy. Chrám je tedy uzavřený svět, ale takový jaký byl, když vyšel z ruky Boží: proniknutý světlem Kristovým svět je krásný.

Jestli gotické katedrály pozdvihují mysl ze země k nebi, v barokních kostelích nebe sestupuje na zemi. Andělé a svatí přilétají zhůry, usazují se v podobě svých soch na střechy, na římsy, nad oltáře, všecko je plno pohybu, dynamiky. Renesanční chrámy ten pohyb nemilovaly, chtěly Boží přítomnost spíš vyjádřit mírem harmonických linií. A kostely východní? Tam se má nebe na zemi zjevit v celé své nádheře pozlacených ikón. Dveře ikonostasu se otvírají, aby tu byl přímý styk s bydlištěm Boha samého. Jeden pozorovatel ze západu prohlásil skepticky: ?Ten ikonostas se svatými byste měli odstranit, není vidět, co se děje na oltáři.? Dostal následující odpověď: ?Ten ikonostas tu je právě proto, abychom viděli v obrazech to, co se na oltáři neviditelně děje.?

Ale vyvstává tu nová otázka ve formě pochybnosti. Chodíme-li do chrámu, abychom utekli ze zlého světa do světa Božího, neměli bychom chodit do kostela tuze často. Máme přece ve světě venku mnoho povinností a bohumilé práce. Mluvíme ironicky o ženách, které vysedají v chrámě a neuvaří polévku pro muže, který těžko pracuje. Jisté je, že k takovému paradoxnímu závěru kostely neslouží. Nesymbolizuje to ani kostel sám. Ten, jak jsme řekli, má být obrazem světa obnoveného v Kristu. To, co se vidé a děje tam uvnitř, máme přenésti ven. Ukažme to na několika příkladech. Řadu těchto příkladů bychom mohli ještě dál a dál prodloužit. Ale ty, které jsme uvedli, už stačí k tomu, abychom si uvědomili, že má být mezi kostelem a životem na veřejnosti úzký vztah. Divíme se, že to lidé necítí? Řekl bych naopak, že to cítí až příliš dobře, a proto raděi do kostela nechodí, nutilo by je to stále něco v životě změnit. K tomu nemívají chuť. A když se ty výčitky ozývají tuze, prohlásí kategoricky, že se musí provést zásadní rozluka mezi kostelem a veřejnou společností. Diktatoriální režimy proto kostely boří, demokraticky liberální státy je přetvářejí v muzea, tj. v něco, co kdysi platívalo a dnes se na to chodíme jenom ze zvědavosti podívat. Kapitalistické státy ten problém řeší tak, že postaví vedle chrámu vysoké banky a obchodní domy, ve kterých se staré kostelíky ztratí. Děje se to ovšem především ve velkoměstech. Ale z příkladů, které jsme uvedli na počátku, je vidět, že ta tendence proniká i do osamělých alpských vesniček. Ale tam je i viditelné k čemu to vede: zničí se tím i malebnost celé krajiny. Tu si hleďme hájit a dejme chrámům tu důstojnost a důležitost, která jim patří.