V době konání 2.vatikánského koncilu sdělovací prostředky objevily existenci církve jakožto instituce a to především v osobě Petrova nástupce. Pro věřícího tím nastala nová situace, protože církev je článkem víry, který se tak stal předmětem masově šířených interpretací i dezinterpretací.
Není proto divu, že bývalý teolog papežského domu, kard. Georges Cottier, konstatoval v souvislosti s nedávnými mediálními kauzami kolem některých papežových kroků, že dnes mnozí lidé, včetně křesťanů, už nevědí, co je církev. Je to paradox, říká francouzský kardinál, protože tajemství církve jakožto předmětu víry bylo ústředním tématem 2.vatikánského koncilu, a nynější krize se projevuje právě v tomto bodě. Je to paradox, který nás vybízí přemýšlet o tom, jakým způsobem Bůh vede Svou církev.? (30giorni, březen 2009).
V naší vlasti došlo k objevu církve ze strany médií teprve po roce 1989. Od té doby je celý ten vířivý proud popletených názorů a povrchních dojmů, týkajících se církve, také u nás součástí společenského povědomí. Je možné si klást otázku, zda téměř absolutní mlčení totalitních médií na toto téma nebylo přece jen výhodnější. Vždyť každý věřící člověk, kněze nevyjímaje, se nezřídka velmi nesnadno orientuje v oné chaotické směsici mediálních sdělení, jejichž ?rukojmím? je církev nebo častěji její nejkompetentnější reprezentant ? papež.
Média mají ze své vlastní, technické povahy silnou tendenci činit z reality předmět čiré spekulace či nezávazné podívané a odvádět tak čtenáře, posluchače či diváky daleko od reality, ba dokonce i od samotné přítomnosti, v níž žijí. V případě mediálního obrazu papeže a církve je pro věřícího celá otázka ještě komplikovanější. V různých názorových poryvech se totiž neprůhledně snoubí zkomoleniny pravd křesťanské víry, ne vždy přesné odkazy na reálné církevní dění a především vysoké sebevědomí mnoha žurnalistů, kterým přitom evidentně uniká minimálně jedna dimenze toho, k čemu se vyjadřují.
Většina věřících je možná už zvyklá na tyto samozvané znalce, kteří používají křesťanskou terminologii, ale v drtivé většině sami netuší, jaký je rozdíl např. mezi svatostí a svátostí. Nemá smysl se nad tím rozčilovat, protestovat proti tomu nebo si na to stěžovat, i když - jak říká nejmenovaný český klasik - je to asi to jediné, co se s tím dá dělat. Cílem je usilovat o smíření nebo přesněji řečeno vymanit se z vlastní závislosti na některých hluboce mylných přístupech či rovnou předsudcích, jež vládnou zejména ve zpravodajství světských médií.
Čím více se žurnalistovi daří skrývat jeho vlastní přesvědčení a v tom spočívá mediální či politická korektnost, tím přesvědčivější jsou pak jeho soudy, které vypadají nestranně, ale ve skutečnosti v sobě skrývají zásadní vadu, totiž právě nepřítomnost osobního vztahu víry, bez níž nelze o církvi či papeži hovořit výstižně a smysluplně.
Konkrétní rozhodnutí či vyjádření papeže ve věcech víry a mravnosti a to nejen mimořádná prohlášení ex cathedra, ale i projevy řádného a všeobecného magisteria Petrova nástupce, nejsou pro věřícího předmětem libovolného lidského soudu, nýbrž právě víry. V záležitostech běžného disciplinárního vedení církve se papež mýlit může, a není to žádná katastrofa. Je to lidské. Přitom však také platí, že úsudek o nesprávnosti papežova disciplinárního opatření také není neomylný, i kdyby jej vyslovil kardinál, ba dokonce papež. Kdo ví, zda to, co se v této věci dnes někomu zdá pochybené, nebude po nějaké době pokládat za správné? A zda to, co dnes pokládá za správné, nebude zítra vidět jinak? Kdo tuto víru církve sdílí, musí názory na tzv. směřování církve pokládat jen za bezobsažné spekulace neboli prázdné tlachání. Média se ovšem vyžívají právě v tom a - jak ukázaly nedávné kauzy - nejsou proti tomu imunní ani katolíci.
V případě názorů na církevní dění, které kolují uvnitř církve samotné, je ovšem třeba, říká kard. Cottier, nepohoršovat se nad domnělou či skutečnou růzností názorů. ?Není totiž třeba se jí obávat, ani ji exorcizovat. Nikdo by v církvi neměl považovat za ideál totalitní režim, kde jedinec určuje myšlenky všech ostatních a druzí se lopotí jenom s tím, aby nemuseli říci nic. Konfrontace mezi různými pohledy je vždycky užitečná. Pokud se to neuznává nebo nedělá, vzniká pokušení rozdělovat se na strany věrných a nepřátel jakoby by v církvi mohly existovat strany ?pro? a ?proti? papeži.?
A proto, uzavírá kardinál Cottier: ?My nejsme fandové papeže. On je Petrův nástupce, božská Prozřetelnost nám ho dala takového, jaký je. A my jej máme rádi takového, jaký je, protože za ním spatřujeme Ježíše. Být katolíkem znamená právě toto.?
Nevyhnutelný kontakt s latentními mediálními bludy o církvi je proto velká výzva každému katolíkovi k tomu, aby se snažil lépe chápat pravdy víry. Je to Boží vůle či dopuštění, které má vést ke zralé víře, projevující se láskou, jež umí říkat ano i ne.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
