Jeden z nejzákladnějších náboženských projevů, které známe z historie, jsou oběti bohům. Co se jimi chtělo vyjádřit? Na prvním místě se potvrzuje existence nějaké vyšší bytosti a lidé si ji volí za zvláštního ochránce svého kmene, národa, říše. V době úspěchů se mu přináší oběť jako dar uznání za prokázanou pomoc. Přináší ji hlava kmene, vládce. Vyprošuje se tím i ochrana pro budoucnost. Římané to chápali v právních termínech: do ut des, my ti dáváme, abys ty dal. Odříkat se účasti na těchto veřejných obětech je zrada říše, trestá se vyobcováním nebo i smrtí. Bohové jsou bytosti tajemné. Ne každý rozumí jejich počínání, jejich mluvě, a má odvahu se k nim přiblížit. U primitivních kmenů se vyskytují mágové, kteří na sebe vzali funkci prostředníka mezi božstvem a lidem. V pokročilé společnosti zastává tuto funkci zvláštní stav, kněžstvo.
Jaký byl vývoj u Židů? Hned od počátku tu vynikne zvláštní motiv. Nebyli to oni, kdo si vyvolili svého Boha, ale Bůh si vyvolil je za svůj národ. Vidíme to v povolání Abraháma (Gn 12, 1 n)., později Mojžíše (Ex 3,1 n), proroků. Slavnostně to bylo potvrzeno smlouvou uzavřenou na Sinaji podle stanovených zákonitých stanov. Uctívat jiné božstvo nebo nedodržovat ustanovení Zákona je tedy přímou urážkou Boha Abrahámova, Izákova a Jakubova. Není to Bůh, jehož moc by byla omezena jenom nějakým teritoriem. Jemu podléhá celý zemský povrch a veškerenstvo. Kniha o Jonášovi potvrzuje narativním slohem to, co se modlitbou říká v žalmu: ?Kdybych si vypůjčil od jitřenky křídla a bydlil v hlubinách moře, i tam mne jeho ruka dostihne?. Hlubiny moře jsou zřejmým symbolem říše smrti, na který se i Ježíš odvolává. Tak mocnému Bohu přísluší jako dar vrcholná oběť, jaké je kdo schopen.Od Abraháma se vyžadovalo obětování vlastního jediného syna Izáka (Gn 22).
Po úmluvě na Sinaji byl po boku stavu prorockého i v Izraeli zaveden stav kněžský, Aron bratr Mojžíše. Typickým úkonem kněží bylo ovšem přinášení obětí. Jejich řád byl do nejmenších podrobností sepsán v knize Leviticus. Sv. Pavel jej při své farizejské výchově pečlivě studoval. Tam se rozdělují druhy obětí. Na prvním místě jsou ovšem děkovné za přijatá dobrodiní. Neděje se to jenom po neobyčejných událostech, jak se stalo např. po zázračném přechodu Rudým mořem (Ex ), ale mají v liturgickém kalendáři pevné místo i díky po žních. Za zvláštní dar Boží se považuje existence živého člověka, proto se přináší v chrámu oběť při narození prvorozeného syna jako vzpomínka na uchránění židovských prvorozenců v Egyptě (Ex 11-12). I prosebné oběti mají v Izraeli zvláštní ráz. Jejich charakter je smírný, prosí se odpuštění hříchů, kterých se lid stále dopouští ve své nevěrnosti vůči smlouvě s Bohem a stává se proto nečistým.
Mezi všemi liturgickými oběťmi však má zvláštní místo velkonoční obětování beránka. Sám Kristus ji pojal jako předobraz své vrcholné oběti za spásu světa a svátostně ji spojil s ustanovením eucharistie. Sv. Pavel, který všem starozákonním předobrazům dává kristologický smysl, v tomto případě dovedl hrnout všecky hlavní teologické pravdy, které s tím souvisí. Naše velkonoce jsou v Kristu. Píše Římanům (5,7): ?Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velkonoční beránek, Kristus?. Svou obětí uzavírá novu smlouvu v krvi, která se zpřítomňuje svátostně na křesťanských oltářích. Korinťanům vštěpuje důrazně liturgická konsekrační slova: ?Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Stejně vzal po večeři kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete pít, na mou památku. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde? (1 Kor 11,23-26).
Máme tu tedy jasné svědectví o podstatě kněžství, jehož svátostnou hodnotu církev po dobu celého svého trvání hájí. Pro sv. Pavla jsou kněžími apoštolé a představení komunity věřících. ?Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Boží a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným? (1 Kor 4,1-2). ?Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilým sloužit své nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu? (2 Kor 3,5-6).
Cílem oběti Kristovy je posvěcení celého světa a oslava Boží. Všichni křesťané jsou tedy povoláni, aby v eucharistii, která je pramenem jednoty církve, hledali své posvěcení a měli účast na oběti Kristově. Pavel je vyzývá, aby obětovali svá těla jako živou hostii, svatou, příjemnou Bohu. V tom je jejich duchovní bohoslužba. Mají tedy všichni podle svého povolání účast na kněžství svátostném. Žitím podle Boha a ne podle tělesné moudrosti nabízejí křesťané Bohu svatou oběť. Může se tedy v duchu Pavlově mluvit o všeobecném kněžství všech věřících podle stupně svatosti osobní a povolání. Protože pochází od Ducha, má místo v rámci celé církve, kde je ovšem mnoho charismat jako orgánů v jednom těle. ?Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako šechny údy těla jsou jedno tělo, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem... Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo?...Bůh zařídil tělo tak, aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele...Usilujte o vyšší dary!? (1 Kor 12,12 n), tj.o svatost, která plyne z Kristovy oběti, z jeho velekněžské služby Nového Zákona, jak to krásně rozvíjí list k Židům: ?Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu? (Žd 1,1).
odeslat článek
vytisknout článek
