Rádio Vaticana

Když papež Jan Pavel II navštívil Jeruzalém, zastavil se a pomodlil se u tzv. zdi nářků, zbytkem starozákonního chrámu. Slyšel jsem při této příležitosti tuto poznámku: ?Je to pěkné znamení snášenlivosti. Ale buďme upřímní! Starý chrám není už křesťanský. Nebo snad ještě něco ze Starého přešlo i do nového? Má ještě Církev něco společného se synagogou?? Tou otázkou se zabývali už první křesťané a dohodli se, že se musí naučit číst Starý Zákon duchovně, tj. vidět tu nové pravdy jako v obrazech. I církev samu poznáváme v jejích obrazech. Z Písma jsme přijali především dva: mystické tělo Kristovo a Boží lid. Ten první výraz je z Nového zákona , ten druhý je typicky starozákonní. Kdy začíná? Prvních 11 kapitol Geneze můžeme nazvat zkrácenými dějinami lidstva. Kapitolou dvanáctou začíná historie izraelského lidu zvláštním vyvolením Božím Abraháma a jeho potomků, příslibem, že Bůh bude s nimi. To se pak neustále projevuje.

Velkou událostí v životě národa je tzv. exodus, východ z egyptské země, z otroctví do svobody. Stalo se to způsobem tak podivuhodným, že všichni viděli na vlastní oči slávu Boží, že je Bůh opravdu s nimi. Bylo to ve znamení Boží moci. Uzavřeli tedy s Bohem zvláštní smlouvu. Ale Boha samého neviděli. Blíž se k němu přiblížil Mojžíš, když vystoupil na horu Sinaj. Ale i tam viděl Hospodina jenom v mraku, tj. v tajemství.

Exodem z Egypta začíná putování národa pouští až do zaslíbené země, její postupné dobývání, organizace lidu ve státní útvar za krále Davida a postavení jeruzalémského chrámu jeho synem Šalomounem. Za všech okolností ukazuje Bůh, že je s národem, ukazuje cestu, jak jít dopředu a pomáhá v nesnázích. Ale navenek se to projevuje příležitostně. Založením království a postavením chrámu se smlouva s Bohem stává institucionální. Při posvěcení chrámu se Bůh zase zjeví, ale jako na Sinaji, zase v mraku, v tajemství. To je útěchou i pokušením. Lid snadno na Boha zapomíná. To pak přináší velké katastrofy národní a soukromé. Bůh se tedy zjevuje novým teologicky vyšším způsobem. Stále dokazuje, že je ochoten odpustit nevěrnosti, hříchy, že i ve velkých bídách zůstává milosrdným, vítězem na zlobou. Ti, kdo uchovávají tuto víru, je jich jenom jakoby svatý zbytek, se nazývají ?spravedlivými?. Ten titul dává Písmo na prahu Nového zákona sv. Josefovi, Simeonovi a Anně, kteří očekávali spásu Izraele, tj. příchod slíbeného Mesiáše a jeho království (Lk 2, 25). A dočkali se skutečně narození Krista.

Po tomto schématickém přehledu Starého zákona se přenesme nyní do Nového. I ten začíná vyvolením a novým exodem. Tentokrát tu nejde o otroctví egyptské, ale o přechod ze zajetí hříchu do svobody Božích dětí v církvi. Jako za kdysi faraón nechtěl Izraelity propustit, ale držel je násilím, tak také dějiny církve začínají dobou pronásledování, katakombami. Duch světa se snaží udržet lidstvo ve své moci. Když na počátku 4. století církve vyšla z katakomb a světová říše římská se stala křesťanskou, viděli v tom Otcové jakoby obsazení zaslíbené země, začínají se stavět chrámy. Pamětník těch událostí historik Eusebius píše: ?Vzešel jasný a světlý den, bez nejmenšího obláčku, který osvěcuje svými paprsky božského světla chrámy Kristovy v celém světě...Stavějí se chrámy od základů až do velké výšky a jsou krásnější než staré, které rozbourali...Ve velkých městech se začínají slavit svátky posvěcení a obnovení chrámů.? Byl to velký triumf křesťanské víry.

Nový Boží lid, církev, se začíná organizovat, stává se světovou institucí. Všichni mají přístup k Bohu jakoby na dosah ruky. Ale je to pořád v tajemství. Vyskytují se už ve 4.století někteří, kteří podobně jako Mojžíš vystupují na hory, aby viděli zblízka Boží slávu. Je to spojeno s odchodem mnichů do pouště, se vznikem kontemplativního způsobu života a tendencemi mystickými. Mystické duše vidí Boha blízko, ale i ony jenom v oblaku, v tajemství.

Neviditelně však Bůh stále svůj lid vede. Ale naše situace se podobá situaci Izraelitů v době královské. Křesťanský lid, i když je sjednocený v církvi, často na Boha zapomíná a proto přicházejí nečekané pohromy. Ale Bůh se i v těch neštěstích stále projevuje jako milosrdný, jako ten, kdo chce v každém okamžiku odpustit nevěrnost těm, kdo toho litují. Kajícím církev stále zvěstuje: ?Čiňte pokání, protože se přibližuje království Boží!? (srov. Mt 3, 2). Jsou ti, kdo to slyší, spravedliví Nového zákona, kteří očekávají druhý slavný příchod Kristův v moci a ve slávě. Můžeme tedy uzavřít, že výraz Boží lid, převzatý ze Starého zákona a aplikovaný na církev, pěkně vyjadřuje její souvislost v historickém vývoji spásy. Ale II. vatikánský koncil dal tomuto výrazu přednost i z jiného důvodu. V době před koncilem vyšla pověstná encyklika Pia XII. o církvi jako mystickém těle Kristově. Teologické studie rozvíjely smysl tohoto obrazu. Protože však jsou všechny obrazy částečné, doplňují se jinými. Obraz církve jako jednoho těla pěkně vyjadřuje její jednotu a přitom mnohost, jak to rozvádí už sám sv. Pavel: ?Bůh zařídil tělo tak..., aby údy pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním? (1 Kor 12, 24-26).

Údy však nejsou samostatné osoby, nemají svobodnou vůli nezávisle rozhodovat. Tento pohled je pěkně doplněn obrazem druhým, tj. Boží lid. Členství v církvi totiž předpokládá jednotu svobodných osob. Taková jednota je ovšem nutně ve vývoji a předpokládá stálou spolupráci lidí mezi sebou a stálý dialog s Bohem. Týž koncilní dekret, který razí cestu výrazu církev ? Boží lid, mluví také o kolegialitě tj. o zdokonalených lidských vztazích, které mají mezi křesťany panovat. Stává se tedy církev velkou duchovní rodinou a navazuje na to, co už bylo stvořeno v ráji, když Bůh prohlásil, že není radno, aby byl člověk sám. Stvořil tedy muže a ženu. ?A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte, množte se a naplňte zemi!? (Gn 1, 28). Církev je povolána, aby ten příkaz uskutečnila ve smyslu duchovním. V tom smyslu platí tedy i to, co o ní řekli Otcové, že byla stvořena už v ráji a je tu k tomu, aby do ztraceného ráje lidstvo dovedla.