Rádio Vaticana

Protože tu jde o výzvu, která se zdá těžko uskutečnitelná, začněme tím, jak jí rozuměli v mnišské tradici. Asketi odcházeli do pouště, aby se vyhnuli všemu, co by jejich stálé modlitbě překáželo. Nejradikálnější mezi nimi byli tzv. mesaliáni, což by se přeložilo modlitelé. Ti byli názoru, že je práce vhodná jenom pro světské lidi, mniši nemají dělat nic jiného, než se stále modlit. Jiné řešení našli v Cařihradě, kde založili klášter tzv. acemitů. Ti chtěli dosáhnout stálé modlitby spoluprací. Rozdělili komunitu na tři části. Jedna se modlila, druhá pracovala, třetí odpočívala. Úkoly se přehazovaly, a tak se v jejich kostele bez přestání někdo modlil. Ale klasické řešení problému najdeme u Origena: stále se modlí ten, kdo k modlitbám připojí i patřičné dílo, dobrá práce má pak hodnotu modlitby. Vyjadřuje to známé benediktinské heslo: Ora et labora., modli se a pracuj! Bylo to všeobecně přijato jako jediné rozumné řešení výzvy Pavlovy.

Ale přesto mnozí cítili, že se tím rozděluje na dvě části lidský život, který přišel Kristus sjednotit. Bylo proto potřeba si lépe ujasnit, co vlastně modlitba je. Nemůžeme ji ovšem ztotožnit jenom s recitací formulí. Od Platóna převzali křesťané definici modlitby jako ?pozdvižení mysli k Bohu?, ale ani to není možné stále. Spánek a denní roztržitosti myšlenky na Boha přerušují někdy velmi nepříjemně. Důležitou opravu platónské definice provedl Evagrius, kterého nazývají teologem poustevnického života. Podle něho je modlitba ?pozdvižení mysli k Bohu a rozhovor s Bohem?. Varoval mnichy, aby se jejich modlitba nestala monologem, egoistickou spekulací o Bohu, zatím co musí oživovat náš osobní vztah k Bohu Otci. To bylo něco, co nedovedli pochopit helénští filosofové. Ti se na vysoké škole v Alexandrii smáli židovskému filosofu Filónovi, když jim ukázal řecký překlad Starého Zákona. Zdál se jim primitivním biblický Bůh, s kterým se lidé dohadují. Později to bylo v téže Alexandrii, kde v první katechetické škole křesťanské Origenes napsal pěknou knížku o modlitbě. V ní dokazuje i filosoficky, že víra v osobního Boha neprotiřečí nezměnitelným zákonům vesmíru. Ale před ním sv. Pavel, jasně postavil problém na základy teologické, jakých potřebovali k pochopení pravé modlitby i židé: s Bohem můžeme rozmlouvat jako s Otcem, protože se k němu obracíme ne sami, ale spolu s jeho pravým Synem v Duchu svatém.

Zřídka se Pavel obrací v modlitbě přímo ke Kristu, jenom genericky vzpomíná, že ve svých pokušeních ?volal k Pánu? (2 Kor 12,8). Modlí se k Bohu ve jméně Ježíše Krista, skrze Krista, v duchu Kristově. Píše Římanům (8,15-27): ?Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž vláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti... Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme jak a za co se máme modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním.Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.?

Z historie různých náboženství vidíme, že hlavním motivem vedoucím k modlitbě bývá především prosba o pomoc v nesnázi nebo abychom dosáhli něčeho, co nám nemohou dát lidé. Pavel, který si uvědomil, v jakém prostředí se uskutečňuje modlitba v církvi Kristově, spontánně došel k závěru, že jeden z největších darů shůry je už sám fakt, že se můžeme modlit, s nebesým Otcem rozmlouvat jako syni. Občas prosí i on za potřeby těch, kteří mu byli svěřeni, ale jeho osobní modlitby se ponejvíce soustředí na vzdávání díků.

Efezským Pavel píše: ?Dávejte si dobrý pozor, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří... Plni Ducha, zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky a všecko vdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista? (Ef 5,15-20). Opakuje to i Kolosanům: ?A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství; se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všecko, co mluvíte a děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci? (Kol 3,15-17).

Modlitba sama tedy vyjadřuje náš privilegovaný poměr k Bohu, kterého se nemůžeme v žádném okamžiku vzdát, a proto se musíme modlit bez přestání. Nemůže se uplatnit jenom v recitaci modliteb, v liturgii, ale vyjadřuje náš základní stav, ve kterém žijeme, při všem, co konáme. Kdo se modlí, vidí Boží tvář. Modlí se stále, ale to ho nijak neodvádí od práce. Zbožnost nemůže dát příležitost k zahálčivosti. V tom smyslu píše Pavel Soluňanům: ?Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, které jste od nás převzali...Kdo nechce pracovat, ať nejí! Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací?(2 Sol 3,6 n).

Vyjdeme-li z tohoto základu, pochopíme, že se v mnišské tradici vyskytly dva zdánlivě protichůdné směry. Jedni vyšli z toho, že se máme modlit bez přestání, ale přidali k tomu, že se i poctivá práce podle Boží vůle počítá k modlitbě. Druzí, jako např. sv. Basil, uvažovali od opačného východiska: máme stále konat vůli Boží, spolupracovat se Stvořitelem, ale to se neděje jenom rukama, ale především myslí pozvednutou k Bohu. Je tedy i modlitba práce, činnost božská, opus divinum. A sv. Pavel sám? On považuje za modlitbu celou svou apoštolskou činnost ve prospěch církví: ?Sami přece víte, jak máte žít podle našeho příkladu. My jsme u vás nezaháleli ani jsme nikoho nevyjídali, ale ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu nebyli na obtíž? (2 Sol 3,7-8). ?A tak, bratři, modlete se za nás, aby se slovo Boží stále šířilo a bylo oslaveno jako u vás? (v.1).