Nový portál Vatikánského rozhlasu

Od nejstarších dob až dodnes společnosti bojují proti zlu zavedením dobrých zákonů a vyloučením těch, kdo zlo činí, zločinců. Byla-li primitivní forma tohoto úsilí krevní msta, v kulturní aténské obci uspořádané podle Platónovy Politeia se občanům předkládalo dokonalé rozumné právní zřízení. Ale v obojím případě se projevovaly nedostatky. Krevní mstou se vybíjely kmenové skupiny navzájem. V Aténách Platón zažil, že byl podle spravedlivých zákonů odsouzen k smrti jeho spravedlivý učitel Sokrates. A sv. Pavel zažil ještě horší zkušenost v Jeruzalémě: k smrti byl podle Božího zákona odsouzen Syn Boží. A co my křesťané? Denně zakoušíme, jak nad námi panuje moc hříchu, která se pro nás stala zákonem smrti.

Abychom si uvědomili, proč jsou zákony tak bezmocné, musíme si všimnout, jak vznikly a kdo zaručuje jejich platnost. Poučné jsou dějiny řecké polis, civilizované obce. Aby se ubránili tyranům, samovládcům, občané se dohodli společným rozumným uvážením, že budou mít nad všemi autoritu jistí principy soužití, které se uzákoní pro všechny. To, co Řekové dělali pro jednotlivé obce, chtěli Římané zavést v celém světě: jednotné spravedlivé zákony. V demokracii, vládě lidu, jsou zákony výsledkem rozumné životní úvahy moudrých lidí. Ty ovšem nestačí na přemožení mocí hříchu a smrti. V tomto směru se Židé cítili opravdu privilegovaní. Věřili, že jejich Zákon pochází přímo od Boha a že Bůh sám střeží jeho zachovávání. Jsou to zákony určené k ochraně života, jejich porušení tedy přináší smrt. Dočteme se to už na počátku Bible v historii o hříchu prarodičů. Ti se podle výkladu ruského myslitele P. Šestova dopustili chyby dvojí: přestoupili Boží příkaz a utrhli plod, který rostl na stromu života. Oddělen od něho stal se stravou smrtonosnou.

Ta historie se u lidí stále opakuje. Bůh nás volá k životu, zaručuje jej svými přikázáními. Ale člověk je stále přestupuje, upadá tedy stále do moci smrti a satana. Je takový život zásadně tragický? I po stránce literární je Bible kniha, která nezná tragedii. Kdykoli se tu vypravuje o nějakém provinění a trestu, hned za tím se zjevuje příslib Boží, že to neštěstí bude překonáno. Vidíme tu už u hříchu prvního. Svedl k němu satan, ale slyšíme hned předpověď, že přijde ten, kdo rozdrtí jeho hlavu (Gn 3,15).

Bůh však neuskutečňuje svou záchranu lidí bez jejich spolupráce. Aby to mohl správně a snadno dělat dal jim psaný Zákon, Písmo svaté. Jak vzniklo? Zabýval se tou otázkou už Origenes. Souhrnně můžeme jeho myšlenku vyložit takto. Aby člověk zachoval Boží vůli, musí ji znát. Prvnímu nevinnému člověku k tomu dostačil hlas svědomí a pohled na Boží ruku v přírodě. Hříchem se ty dva čisté prameny zakalily. Proto Bůh v příhodných okamžicích osvítil jisté lidi, stali se znovu čistě vidoucími vůli Boží. To, co viděli, řekli lidskými slovy, prorokovali. Pak to i napsali. Tak vzniklo Písmo svaté, psané Boží zákony. Nebyly dány k tomu, aby osobní svědomí nahradily psanou regulí, ale Písmo je lék, kteří slouží k tomu, aby se svědomí očistilo a probudilo k živosti novým osvícením Ducha Božího. Je tu tedy spolupráce dvou zákonů: Ducha a litery. Obojí je potřeba slyšet současně. Jenom tak zase navážeme znovu pravý rozhovor s Bohem, slyšíme jeho hlas a cítíme jeho životodárnou sílu.

V dějinách Izraele Bůh stále naléhal na zachovávání svých zákonů, přestupníky často trestal mrtí. Ale ku podivu měl i soucit s nevěrným lidem, odpouštěl a skrze proroka Ezechiele vyslovil jeden ze svých nejkrásnějších příslibů. Je to jakoby najednou pochopil lidskou slabost. Nedokáže být Bohu věrným, dokud bude mít tvrdé kamenné srdce. Slibuje tedy, že přijde obnova srdce novým Duchem a nová smlouva milosti s Bohem. To se uskutečnilo, jak sv. Pavel stále zdůrazňuje, příchodem Ježíše Krista. Píše Galaťanům: ?Jak je to potom se zákonem? Byl dán jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek (Abrahámův)... Je tedy zákon proti Božím slibům? Naprosto ne! Kdyby tu byl zákon, který by mohl dát život, pak by vskutku spravedlivost byla ze zákona. Ale podle Písma je všechno v zajetí hříchu, aby se zaslíbení, dané víře v Ježíše Krista, splnilo těm, kdo věří... Zákon byl naším dozorcem, až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry? (Gal 3, 19-24).

Co tedy vytýká Pavel svým součastníkům Židům a sobě před obrácením? Jsou to především dvě věci: zapomněli, že zákon byl dán jako smlouva lásky Boží spojené s velkými přísliby Mesiáše do budoucna. Tak se také stalo, že když se ty přísliby naplnily v Kristu, jej samého odsoudili a jeho Ducha, který by obměkčil jejich zatvrzelé srdce, nepřijali. Proto se Pavel nebojí říci, že jejich farizejské zachovávání předpisů zákona jim nemůže přinést spásu, ale naopak hřích a smrt (Řím 7,7-10). Nový zákon je v Kristu, zákon lásky (Řím 5,5), zákon Ducha (Gal 5, 16-23).

Jaké aktuální důsledky z toho odvodíme pro dnešní dobu? Jak jsme se zmínili, žijeme i my v době, kdy se náprava světa očekává od zavedení dobrých světových zákonů. Vedoucím činitelem je tu společnost laická a předpokládáme u mnoha z jejich představitelů dobrou vůli. Ale hned hodnotíme výsledek této snahy. Jsou-li do nich vřazeny předpisy přímo odporující poselství evangelia Kristova, je evidentní, že se jim postavíme na odpor. Můžeme však doufat, že upřímní lidé jsou ochotni sestavit takový soubor společných přirozených práv, který bude z hlediska křesťanské víry neúplný, ale přesto užitečný. Dovedeme tu snahu ocenit a podporovat. Mohou takové zákony sloužit jako vychovatel ke Kristu podobně jako Starý zákon. Ale jejich zachování zaručí jenom ti, kdo budou mít ke Kristu oči upřené. Samo zákonodárství nepřemůže sílu hříchu a smrti. Platí tedy i o nich výrok Pavlův, že poznáním zákona se hříchy proti němu ještě přitíží, jak u židů tak i u pohanů. Ale Duch přichází na pomoc naší slabosti. ?Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí... Které povolal, ty také ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy? (Řím 8,28-30).