Touha po dokonalosti a v posledku vlastně bezhříšnosti motivuje každou kritiku, ať už směřuje proti komukoliv nebo čemukoliv. Nejenom ve vztahu k církvi. V zásadě je to vlastně evangelní touha po svatosti, ale poněkud špatně zaměřená, zvláště motivuje-li kritiku nějaké instituce. Právě v tomto ohledu moderní doba vlastně podlehla středověké iluzi ? viklefské či husitské inspirace, že totiž instituce může společnosti sloužit jedině tehdy, je-li tvořena svatými lidmi anebo aspoň ne horšími než jsme my sami, řečeno sekularizovanou terminologií. Toto poblouznění ve vztahu k institucím je patrné především na poli politického klání. Tam je nejvíce směšné: v projevech politických leaderů, mediálních komentátorů, v tisku, rozhlasu či televizi. Čím více a nehorázněji je obviňována jedna strana, tím silnější argumenty má ke svým žalobám ta druhá. Připomíná to roztáčející se spirálu demagogie, na kterou může doplatit sama demokracie, k níž je trochu fanaticky či naivně upínána přílišná naděje, taková, kterou žádná demokracie, ba ani monarchie dát nemůže.
Takové je myšlenkové a motivační zázemí i v případě voleb do Evropského parlamentu. Elánu, který tyto volby od voličů vyžadují, je však zapotřebí v míře mnohem větší, než je tomu u voleb do národních parlamentů. Je to ostatně vidět na nižší volební účasti ve všech státech Evropské unie. Potenciální voliče však nepřesvědčí viklefská víra.
Omyl, do něhož upadl Viklef, je jedním z mnoha středověkých bludů, které našly v novověku své plné uplatnění. Nadšení pro ryzost institucí, popřípadě jejich reformace pomocí jiných institucí, které po čase také vyjeví své mezery, hýbe moderním světem. Jedna reforma či legislativa střídá druhou, ale kýžený výsledek nám moderní doba stále nepřinesla, ačkoli je nám k ní neustále vštěpována hrdost. Zvěrstva ideologií 20. století jsou naopak zjevným dokladem toho, čeho se pokrok týkal také.
Ona naivní víra v nutný civilizační pokrok je sice zbytkem křesťanské naděje, ale její potenciál silně vyprchal, protože byla naroubována na radosti čistě pozemské. Kdo však netouží po těch nebeských, nebude mít motivaci dostatečně silnou, aby chtěl měnit pozemskou situaci, a navíc bude jen stěží umět rozlišovat mezi dobrem a zlem. Právě tento deficit je stále zřetelnější v mnoha oblastech a na mnoha úrovních společenského života.
Jediným místem, kde viklefská víra v pokrok dosud neprovedla patřičné změny, je instituce církve, jediný nereformovaný ostrůvek v moderním chaosu. Čas od času se proto objevuje myšlenka, že je tuto instituci potřeba pozměnit, přizpůsobit. Různé aféry, které se objevují, mají nutnost tohoto přizpůsobení sugerovat. Naposledy to byla např. zpráva o týrání a zneužívání dětí v irských školských ústavech, provozovaných řeholními řády katolické církve. Autor článku ?Vítejte v pekle? ve 23. čísle týdeníku Respekt (1.června 2009) celou věc hodnotí slovy, že jde prý o ?selhání systému, nikoli o nějaké excesy jednotlivců? a míní tím instituci církve. V souvislosti s Irskou aférou je toto hodnocení originální, ale pak už autor opakuje jen stará známá klišé o ?centralizované instituci, kde neexistuje účinná kontrola moci?, a která tedy potřebuje změnu. On také ví jakou. Přirozeně, zrušení celibátu a povolení užívat antikoncepci. Jak snadné.. Jediný, kdo tomu brání, je papež. Také to není těžké uhádnout.
Ano. Snadnost nápravy institucí vždycky lákala naivky i fanatiky, mezi nimiž ostatně není velký rozdíl. A samozřejmě, že nápravu instituce je nejlépe možno uskutečnit revolucí. Jen zpátečník a zabedněnec s tím nebude souhlasit.
Nevíme-li si rady sami se sebou, s politickou situací ve své zemi, v naší Evropě nebo v našem světě, vždycky je po ruce ještě jedno dosud nevyužité a možná konečné řešení, totiž ?vypořádání se? s církví. Tam je prý celý problém.
A možná je to pravda. Vždyť reformovat církev může opravdu každý, i když jenom sám v sobě a ve svém vztahu ke druhým. V tom je největší problém. Při jeho řešení nám však nepřekáží dokonce ani papež.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
