Myšlenkový chaos, kterým se vyznačuje moderní či postmoderní doba, vyplouvá napovrch nejvíce během předvolebních kampaní, v nichž je obsah hodnot, jejichž prosazování nabízejí politické strany, téměř úplně vystřídán lítým soubojem argumentací, jimiž se strany navzájem pouze diskreditují. Nutno říci, že poměrně úspěšně. Odpovídá tomu také zájem lidí o účast ve volbách do parlamentů, nejen toho Evropského. I když právě v tomto případě je celá věc ještě poněkud komplikovanější. Výjimkou jsou, pokud jde o voličskou účast, jedině volby prezidenta Spojených států, ačkoli i tam zůstává otázkou, jak je tomu s myšlenkovou soudržností předvolební kampaně.

Demokracie však v každém případě zaujala v povědomí veřejnosti postavení garanta, který je líčen v kategoriích velmi blízkých mesiášským příslibům, tedy jako záruka spravedlnosti, pokoje a blahobytu. Avšak její skutečná hodnota vzhledem k neopakovatelnému lidskému údělu se pro věřícího snadno stane zřejmou, představí-li si, jak přitažlivé by asi bylo evangelium, kdyby Ježíš Nazaretský namísto království nebeského hlásal nebeskou demokracii.

Moderní euro-atlantické demokracie však proto rozhodně netřeba zavrhovat, ačkoli žijí z hodnot, které jen tiše předpokládají, ale, bohužel, skoro vůbec nehlásají. Nejdůležitější z nich je všeobecná závaznost poznatelné objektivní pravdy, která v perspektivě křesťanské víry navíc člověka osvobozuje, ba obšťastňuje. A to vskutku na věky.

Naše demokracie je totiž, díky historické danosti svého zrodu, opravdu křesťanská, ale zároveň je také od počátku prostoupena i působením moderních nebo spíše starých známých sofistů, kteří stejně jako ve starověku jednají a mluví tak jakoby ona pravda, jež je společným vztažným bodem pokojného soužití, vlastně nikdy neexistovala. Vynalézavost těch, kteří prosazují jenom své individuální zájmy, je v tomto ohledu obrovská, ale člověk je prosazuje spíše bezděčně. Vyplývá to z lidské přirozenosti, porušené prvotním hříchem. Demokratické ovzduší, které tak vzniká, je syceno takovou koncentrací nevraživosti, že jen málokdo odolá tomu, aby na poli veřejného dění alespoň někým nepohrdal a alespoň někoho nezahrnoval vynalézavě odůvodňovanou antipatií, ne-li přímo nenávistí.

Na druhé straně stojí za pozornost, že zmínění sofisté ? právě vzhledem ke křesťanské povaze demokracie - paradoxně potřebují také církev, aby ji mohli urážet a osočovat, nezřídka podobně jako potřebuje teenager rodiče k tomu, aby mohl zaujmout odstup od někoho, kdo to z lásky k němu přetrpí, a pomůže mu tak osobnostně dozrát. Ne vždy se to ovšem podaří a totalitní režimy, které se v minulosti zrodily víceméně na základě demokratických procesů, jsou v tomto směru varovným mementem.

V této souvislosti určitě není náhodou, že především v oné politické instituci, jež trpí největším nezájmem Evropských voličů, jsou vznášeny vykonstruované sociální nároky jako např. legislativa, jež má v rozporu s poznatelnou pravdou dodávat kredit homosexuálnímu soužití. Okolnost těchto a podobných nároků i jejich typicky sofistického odůvodňování umožňuje vytušit, že nedostatek voličské zodpovědnosti celku se vrací jako bumerang v podobě eticko-intelektuálního zmatku a že nedůvěra k demokracii se v rámci společenského celku skutečně pojí s úpadkem soudnosti demokratické instituce. Vývoj, který by směřoval tímto směrem, rozhodně neslibuje útěchu.

Avšak očerňování církve, jež bývá spojeno s obcházením či popíráním nějaké pravdy, potřebné pro mírumilovné lidské soužití, má také svoje meze. V tom je jakási útěcha. Ani od těch nejzavilejších nepřátel církevního učení víry totiž prakticky nelze slyšet nic, co by chtělo zasáhnout přímo Ježíšovu osobu. Bývá důmyslně zneužíván typicky křesťanský soucit a jiné ctnosti a nehorázně jsou znesvěcovány ty nejposvátnější skutečnosti lidského života, ale žádné argumenty ať už věcné či ad hominem, které se nezřídka objevují ve vztahu ke konkrétním, živým či zemřelým představitelům církve, nebývají nikdy adresovány Ježíši Nazaretskému - jediné skutečně důvěryhodné osobě lidských dějin, které patří celá církev. Žádné takové argumenty totiž neexistují.

V tom je stále naděje Evropy a dění, které v ní probíhá. Dění, jehož jsme součástí a jehož cíl nezakusíme dříve než nám bude dáno jej dosáhnout.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"