Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ospravedlní se člověk ze skutků nebo z víry? Jak dlouho a jak neužitečně o tom diskutovali svého času katolíci s protestanty a nacházeli dvě protichůdná tvrzení už mezi apoštoly Petrem a Pavlem. Čteme např. u sv. Petra v listě, který se dá považovat za první nárys katechismu, abychom skrze dobré skutky vzdali chválu Bohu (1 Pt 2,12). A víc ještě u sv. Jakuba, že ?víra bez skutků není k ničemu; což nebyl náš otec Abrahám ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka?? (Jak 3,20-21).

Co jsou vlastně skutky? Člověk je od přirozenosti aktivní stejně jako je myslící. Nejenom skutečnost pozoruje, ale chce do ní také pozitivně zasahovat. Podle sv. Bazila Bůh to, co myslí, dělá. Čteme v Bibli, že Bůh stvořil svět slovem. Nemá však ústa, jeho myšlenka k činu stačila. Naproti tomu člověk musí své myšlení doplnit činem, jinak by byl beznadějně rozdělen. Svou myšlenku projevuje vnějším slovem. Kdyby tomu neodpovídal i čin, byl by lhářem. Ale před tím se musí postarat o to, aby měl správné myšlení, kterým chce se dát vést ke skutku.

Správně myslet a správně jednat, co jiného můžeme na čestném člověku žádat? Jak tedy mohl sv. Pavel psát, že nás skutky neospravedlní? Všimněme si jeho výrazu. Nepopírá, že jsou skutky spravedlivé, ale že ?neospravedlní?, tj. nenapraví předcházející skutky hříšné. Ty se dají jenom z velkodušnosti jakoby zapomenout. Dá se to doložit příklady z života. Muž byl např. své ženě nevěrný, ale napraví se. Žena řekne velkodušně: ?Zapomeňme na to, máme před sebou ještě pár let života, abychom žili šťastně.? Student ztratil z lehkomyslnosti dvě léta studia, ale dožene to později. Polituje těch dvou ztracených let, ale mládí z velké části zachránil. Dá se podobným způsobem napravit i porušený poměr k Bohu? Od svého prvního početí jsme všichni povoláni ke službě Boží. Co když se k tomu někdo odhodlal až ve čtyřiceti letech? Dalších třicet slouží za pokání, ale ztráta prvních čtyřiceti se jeví nenahraditelná. Ale přesto tomu může být jinak.

Osvětlují to kazatelským příkladem. Mistr malíř dal žáku velké plátno a vyzval ho, aby namaloval krajinu, která leží před nimi. Žák se pustil okamžitě do práce. Ale přihodila se mu smůla. Černidlo se vylilo na okraj. Ustřihl jej. Ale přihodilo se to několikrát. Nakonec obraz krajiny dobře vyšel, ale byl značně zmenšený. Mistr dal jiné plátno jinému žákovi, ale tentokrát stál při něm. Při podobné nehodě s černidlem mu nedovolil okraj ustřihnout, ale proradil mu: ?Mínil jsi tam namalovat lilie, udělej tam kousek černého lesa, černidlo se zachrání.? Podruhé se z černidla stal létající orel, ačkoli tam měla být původně bílá holubice, atd. Plátno se tak zachránilo celé, ale jeho původní plán musel měnit koncepci. Co se tím příkladem má říci pro duchovní život? Povězme to konkrétně. Sv. Alois, který si zachoval neporušenou čistotu po celý život je dojímavý obraz Boží. Ale stejně dojímavý je i sv. Augustin. Rád se přiznal, že v mládí hřešil, protože mu Kristus pomohl i tu čerň zasadit zkoncipovat, že ona našla místo v Božím obrazu jeho života. Mohou se tedy oba obrazy vyvěsit v chrámu církve: Aloise jako příklad nevinnosti, Augustina jako hříšníka Boží milostí ospravedlněného.

Právě ten druhý obraz se dobře hodí jako vzor do našeho života. Svými nedbalostmi a hříchy bychom musili kusy svého životního plátna stále přistřihovat. Ale vstupuje do našeho života Kristus, abychom vírou v něho černě hříchů ospravedlnili pokáním, které je jakoby nové tvoření. Sv.Pavel tuto duchovní zkušenost aplikuje nejenom na svůj vlastní život jako jednotlivce, ale jako slovo víry, kterým se obrací i ke svému národu a k celému lidstvu. Všichni potřebují nového stvoření, k novým skutkům. Tak se stane, že s Kristovou milostí dostanou novou hodnotu i nové skutky a člověk, duchovně vzkříšený, se stane zase tím, k čemu byl stvořen: spolupracovníkem v díle Božím. Je samozřejmé, že může spolupracovat jenom v dobrém, a jeho důstojnosti odpovídá, aby tvořil svobodně, ne otrocky.

Jak rozeznáme dobré a zlé? Zákon byl a je k tomu dobrou pomůckou. Ohlašuje všeobecně Boží vůli, ale osobní iniciativu nestimuluje, mnohdy spíš ubíjí. V moderní době se tou otázkou velmi zabýval N. Berďajev. Varuje, aby se v duchovních institucích nezdůrazňovala příliš Boží vůle na úkor osobní svobody, která musí být tvůrčí. Ale sám ve svém životě zakusil, jak je těžké zaujmout tu správný postoj. V tomto směru jej pěkně doplnil jeho žák Frank. Vychází z analýze činnosti, které si všichni váží, tj. z tvořivosti umělecké. Jak taková díla vznikají? Umělci se přiznávají, že jim na počátku přišla inspirace, které se pak dali cele do služby. Není to otrocké? Jen v tom případě, že ta inspirace je od ducha Božího, ta je zevnitř, neomezí svobodu. Umělecké dílo tedy musí být Božím, aby se nestalo satanskou posedlostí.

Jak tuto estetickou úvahu převést do duchovního života? Začněme největší inspirací, kterou dějiny lidstva znají: Maria v Nazaretě počala z Ducha svatého, kterému dala k disposici celou svou činnost lidskou. Výsledek té spolupráce je Bohočlověk, která sám sebe představil jako vrchol všeho umění, když prohlásil: ?Kdo vidí mne, vidí Otce? (Jn 14,9). Podle definice Solovjova krásné je to, co ukazuje k něčemu vyššímu, než je samo. V tomto případě lidství vede přímo k Bohu. Ne nadarmo tedy evangelista dodal: ?Kdo věří ve mne i on bude činit skutky, které i já činím? (v. 13). Dá se tu tedy aplikovat výrok Dostojevského, že krása spasí svět.

Ke stejným praktickým závěrům došel i sv. Pavel, když píše Galatským: ?Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří... Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše (hříšná) přirozenost... Ovoce Božího Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota,věrnost, tichost a sebeovládání... Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit? (Gal 5, 13 násl.).