Rádio Vaticana

Pohoršil jsem jednou seminaristy, když jsem prohlásil, že jsem pro eutanázii. Abych to napravil, hned jsem dodal, že je vinou toho prohlášení okolnost, že čtu řecky: thanein znamená umírat, eu říká dobře. Který křesťan by si nepřál dobrou smrt? Vždyť se za to modlíme pokud možná každý večer před spaním. Je ovšem velký rozdíl v tom, jaký kdo má o dobré smrti pojem. Když už jsme začali žertem, pokusme se i tu žertem vysvětlit rozdíl. Řekněme, že je pozemský život jako kovové peníze v kapse. Kdyby tam tuze tížily, zahodil by je do řeky ten, kdo si je jist, že už je nebude nikdy potřebovat. Opačně by se zachoval jiný; uložil by je do pokladnice, aby si je vybral, hned jak se objeví příležitost. Ukládají tedy křesťané mrtvá těla do hrobů jako do pokladnice, zatím co ti první patří k těm, kdo hájí legální eutanázii, pěkným slovem nepěknou zlou smrt.

Ale kdy je člověk opravdu mrtev? Dříve se říkalo jednoduše: vydechl naposledy. Tato známka smrti je dnes zpochyběna umělým dýcháním. Zastavil se srdeční puls? I ten se může někdy obnovit. Dnešní lékaři uplatňují jako kriterium zastavení činnosti mozku. Kdy ta nastane? Hranice, která odděluje život od smrti, je velmi tenká a není snadno jednoznačně definovatelná.

Bible se spokojí s obraznou mluvou: Kristus sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých. Nesmíme ovšem zapomínat, že výrazy nebe, očistec, peklo, podzemí tu nejsou zeměpisná určení, ale vyjadřují především vnitřní stav člověka. Dokud je na zemi, mluví a žije s ostatními ve vitelném a tělesném styku. Smrt to přeruší. Pro ateisty to znamená, že už člověk přestal existovat. Každá smrt je tedy vražda. Zabije nás příroda, při svobodné eutanázii se nám chce dávat možnost, aychom se zabili sami, abychom skončili všecko o něco dříve, tak že z nás nic nezbude. Sarkastické na tom je, že nás chtějí ateisté naučit žít a přitom v život v nevěří, je pro ně jenom jakýsi krátký sen bez probuzení. Věřící naopak věří v nezničitělnost života, pro ně je snem naopak smrt, usnutím, z kterého se mají probudit. Označuje to jméno pro hřbitov. Řecko-latinské coemeterium, z čehož pochází slovenské cintorín, znamená noclehárnu, místo vyhražené těm, kdo tu spí spánkem pokoje.

Jaký je stav spícího člověka? Nemluví s ostatními, nevnímá, co se děje na zemi. Je jakoby od nás odešel. Kam? Je-li to na krátko, posíláme ho do jakési neurčité říše snů, je-li to na dlouho, jeho spárna je v podzemí, sešel do pekel. Ale sešel-li tam s Kristem, vstane zmrtých. Předpověděl to už žalmista: ? I kdybych šel údolím stínů smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi? (Žl 23,4). Staří stoičtí filosofové nás také chtěli povzbudit, abychom se smrti nebáli: ?Když tu jsi ty, není tu smrt, až tu bude smrt, nebudeš ty.? Byli tedy stejní jako moderní ateisté: všecko skončí, nezbude nic z nás i z celého světa, vznikl z chaosu a do chaosu se rozpadne.

V křesťanském prostředí první, kdo se ostentativně smrti nebáli, byli mučedníci, ale to nebylo proto, že tím jejich život skončí. Vždyť byli mezi němi i děti a mladá děvčata, u kterých touha žít je znakem svěžesti a normálnosti. Ale uvěřili Kristu a smrt pro něho jim zaručuje nezničitelnost a vítězství života. Je opradu dojímavé, když čteme v listech sv. Ignáce z Antiochie, že jenom mučednictví z něho udělá pravého učedníka Kristova. Když ho vezou vojáci z Azie do Říma na popravu, píše tam přátelům, aby se za něho nepřimlouvali a nežádali pro něho omilostnění u úřadů.

Veřejných mučedníku je ovšem málo. A co ostatní? Dost se o tom disputovalo. Ale došlo se nakonec k závěru, že je každá smrt násilným útokem na život. Jakmile ji člověk přijme v odevzdanosti do Boží prozřetelnosti, dostává očistný význam, je spojena se smrtí a vzkříšením Krista. Z toho plyne důležitý závěr. Smrt sama, svou povahou, se nemůže považovat za něco dobrého. Bůh stvořil život, smrt je od zlého, Apokalypsa nám představuje ďábla jako vraha. Proto poslední prosba Otčenáše zní: ?Zbav nás od zlého!? Bůh nás zbaví tím, že nad ním vítězí při smrti věřících a v celých dějinách lidstva.

Pěkně tu víru vyjadřují staré ikony posledního soudu. Chtějí ve zkratce opravdu znázornit celé dějiny světa. Není tu jako v pojetí Michelangelově Kristus , který se objeví až nakonec jako trestající soudce, aby zavrhl hříšníky do pekla. Na ikoně vidíme naopak jak lidé přes všecka Boží napomenutí sami stále do pekel upadají. Ale současně tu je velká postava Krista, který sestupuje z nebe mezi ně a podává stále všem ruku, všem těm, kteří svými hříchy upadají do království smrti, do pekel. Ty, kdo tu ruku uchopí, okamžitě umístí na nebeské trůny v Božím království. Jsou současně pozváni k oltáři, aby měli účast na nebeské liturgii spolus s věčným Veleknězem.

Ruku podává všem. Proto před oltářem klečí Adam a Eva, první hříšníci a první v odpuštění. A jejich potomci, stisknou všichni tu podanou ruku Kristovu? Ikona neriskuje nějaká fantastická zobrazení zavržených, neukazuje, kdo by to měl být, neodhaduje, kolik jich je. Respektuje tajemství. V pravém rohu ikony vidíme červenou svrnu jako závoj, za nímž se skryli ti, kteří podanou ruku Kristovu odepřeli stisknout a podlehli tak ?druhé smrti?.

Dějiny lidstva jsou tedy dějinami spásy, na které má účast celý vesmír. Navrací se sitace ráje. Střeží jej sice andělé, ale dole jeho dveře otvírá velkým klíčem sv. Petr. Jemu byly zvláštním přislibem svěřeny. A za otevřenými dveřmi hned zahlédneme Abraháma, Izáka a Jákoba a také kajícího lotra, protože jemu slíbil místo v ráji Kristus na kříži.

Když je vesmír obnoven, také jeho jednotlivé prvky se vracejí ke své původní službě. Země a moře pohlcovaly lidi. Tu na ikoně jsou znázorněny ve formě velkých úst a jsou přinuceny vrátit mrtvá těla k životu. Není divu, že křesťané, kteří tuto víru přijali, se často s jistou dávkou netrpělivosti ptali: Kdy to už bude, kdy se ty obrazy stanou skutečností všem viditelnou? Svatý Pavel napomínal k trpělivosti. Zato však Apoklypsa napsaná v době Neronova pronásledovaní utěšuje: ?Ano, přijdu brzy.? Odpověď: Amen, maran atha, přijď, Pane Ježíši? (Zj 22,20).