Pasquale přišel do Vatikánského rozhlasu tři měsíce po mně. Já pod ochranou sv. Terezie od Dítěte Ježíše 1. října a on na sv. Štěpána 26. prosince. Tehdy se psal rok 1970. Já se teprve rozkoukával po rozhlasové práci a tak jsem zvlášť silně vnímal atmosféru, do jaké přišel on. Hned po příjezdu do komunity jezuitů pracujících v radiu ho jmenoval tehdejší šéf Vatikánského rozhlasu P. Martegani zástupcem ředitele
?cum jure successionis.? A také se po jeho smrti stal generálním ředitelem. Kdykoliv v komunitě došla řeč na P. Pasquale, ozvaly se ironické poznámky, ostřílených redaktorů a novinářů proslulých už z dob Pia XII: ?Co tu bude dělat, profesor patristiky? (Habilitoval se totiž na Sorboně v Paříži doktorskou prací o sv. Augustinovi.) O rozhlasu nemá ani zdání! A zkušenost žádnou!? P. Martegani však s bohorovným klidem vedl svou linii. Vytušil nebo znal kvality toho neapolského scholastika a pak mladého patera. P. Pasquale zůstal v rozhlase, navzdory výhradám otců Pellegrina, Farusiho, Blajota, Papalarda. Když byl pak po smrti P. Marteganiho jmenován P. Tucci presidentem Papežské komise pro Vatikánský rozhlas a P. Borgomeo generálním ředitelem, stal se tento tandem motorem a duší nebývalého technického a profesionálního i duchovního rozvoje Vatikánského rozhlasu sedmdesátých a osmdesátých let.
Obdivoval jsem ho, jak se rychle orientoval ve složitých otázkách totalitních režimů. Chápal naše poměry doma, tedy v komunistickém režimu a podporoval a chránil mě, jak jen mohl. Možná se vám bude zdát přehnaný výraz, že ?mě chránil.? Před kým a proč?
To, že jsem byl terčem otevřených i záludných útoků komunistické propagandy bylo normální, s tím jsem počítal. Avšak když začala diplomatická jednání mezi Vatikánem a komunistickým režimem v ČSSR, začal jsem pociťovat tlak shora. Při jednání totiž znovu a znovu a stále útočněji přicházelo na přetřes české vysílání Vatikánského rozhlasu, jako důkaz nepřátelství Svatého Stolce k ČSSR. Diplomatům to bylo nepříjemné a byli by se rádi těm námitkám vyhnuli. Chápali sice, že komunisté přehání, ale přesto by jim nejraději tu záminku vzali. A to za cenu, že budu hodný, totiž ke komunistům doma. A v tom jsem měl právě v P. Borgomeovi velkého ochránce. Schytával otrávené šípy komunistické argumentace, tlumočené vatikánskými diplomaty, vyvracel jim je a tu a tam mi pak s nadneseným humorem referoval, co si zase vymysleli.
Jen jednou jsem byl přelstěn. A to P. Borgomeo právě nebyl v Římě a já zůstal sám před rozhodnutím. Přijel do Říma olomoucký apoštolský administrátor Josef Vrana, kterého doprovázel jako mluvčí nebo i hlídač pražský generální vikář Vaněk, který měl od komunistů za kolaborantskou spolupráci v Pacem in terris slíbenou arcibiskupskou mitru, jakmile kardinál Tomášek zemře. Nemohl se pak dočkat jeho smrti, ale Boží prozřetelnost pak věc zařídila tak, že kardinál Tomášek vikáře Vaňka přežil. Už předem vikář Vaněk ohlašoval, že biskup Vrana chce promluvit v rozhlase k věřícím. Nereflektoval jsem na to, protože jsem věděl, že přijel jen proto, aby se v očích věřících ospravedlnil; před biskupským svěcením slíbil, že vystoupí z kolborantského kněžského hnutí Pacem in terris a slib nesplnil. Chtěl dokazovat, že je přijímán Svatým Stolcem, ba vítán ? nechal se fotografovat při generální audienci se Svatým Otcem a pak promluvil ve Vatikánském rozhlase. A tak přišli oba s písemným příkazem ze státního sekretariátu, že mám biskupu Vranovi dát možnost promluvit v českém vysílání. Ustoupil jsem jim a pak mě to náramně mrzelo, zvláště když jsem pak o tom referoval P. Borgomeovi a ten mě ujistil, že by tomu zabránil. Ale nebyl tehdy v Římě.
Když vyšla Charta 77 měla příznivý ohlas i u referenta pro Střední a Východní Evropu, ale zároveň nadešla zvýšená ostražitost a sledování našeho vysílání. Nikdy jsem se nedověděl kým, ale ?nahoře? byli o všem, co jsme vysílali o pronásledování katolíků, dobře informováni. Připomínky, vyrování, kritiky, censury se množily, ale P. Borgomeo je velkoryse odvracel; leccos jsem se ani nedověděl, až po nějakém čase.
Příznačný byl případ s vydání české bible. Kardinál Tomášek na její vydání vyžebral od biskupů západních zemí peníze a tak dostal dovolení k tisku. Avšak komunisté těsně před ohlášeným vydáním dali ultimatum. Požadovali dvojnásobnou cenu. A tak dobrák kardinál Tomášek musel s prosíkem znovu objíždět biskupy a žebrat. Když se o té podlosti dověděl P. Rabas, napsal do Rheinischer Merkur ostrý článek, kde odhalil celý podvod. Pochopitelně jsem to celé odvysílal. Ani ne za měsíc mě přijel navštívit v rozhlase přední paxteriér, jinak profesor Starého zákona, který prý je náhodou na přednáškové cestě po Itálii a zajel si do Říma a vytýkal mi, že podle očerňuji republiku a její představitele (komunisty),že je zahrnuji nadávkami, že šířím nehorázné lži a pomluvy. A předkládal mi text odposlechu našeho vysílání s červeně podtrženými slovy nadávek a urážek a pomluv. Stačilo mi přečíst tři věty a bylo mi jasné, že ?to jsem tedy nevysílal.? Vytáhl jsem z archivu text vysílání a zkoprnělému profesorovi jsem dokazoval špinavou práci estébáků z odposlechu. Asi aby se zavděčili nadřízeným nebo aby jim dodali materiál, připisovali a překrucovali k horšímu výrazy i celé věty.
Vážený paxteriérský profesor se jen nadechl a v tom překvapení se prozradil slovy: ?To tedy musím nahlásit šéfovi!? Náramně pak pospíchal pryč. P. Borgomeo to pak mnohokrát používal jako argument při jednání s vatikánskými diplomaty, když mě musel zase hájit. Na mne se jen pochvalně usmál nebo spiklenecky přivřel víčko, jako pravý neapolský kluk. Pod takovým šéfem se nám tedy sloužilo a bylo docela lehce, navzdory hrozivým mrakům na komunistickém obzoru.
A jsem si jist, že by případ P. Ovečky nedopadl tak defétisticky, kdyby byl P. Borgomeo už tehdy ředitelem. Komunisté z něho před vatikánskými diplomaty udělali velezrádce, válečného štváče, podvratníka, teroristu nebo aspoň jejich verbovníka, takže pak byl na nátlak shora, tedy diplomatů ze státního sekretariátu, odstraněn z rozhlasu. Komunisté požadovali jeho vypovězení z Říma. Naštěstí tomu se postavil nekomprosimně náš superior P. O´Neill výrokem: ?Co mi mají ti diplomaté co rozkazovat. A P. Ovečka zůstal v komunitě.
Za P. Borgomea mi nějaký podobný trest, odvolání či vypovězení ani nepřišlo na mysl, i když jsem se dovídal, že jsem byl od českých komunistů častován při diplomatických jednání neméně vybraně a šťavnatě.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
