Nový portál Vatikánského rozhlasu

Milí posluchači Rádia Vatikán ? je obtížné si představit, že bych dnešní zamyšlení věnoval jinému tématu, než svatým Cyrilu a Metodějovi. Přiznám se, že 5. červenec je pro mě svátkem mimořádným. Ten den jakoby voněl létem a začínajícími prázdninami. Ale teprve velehradská pouť se svým dechovkovým ?dědictví otců, zachovej nám Pane?, mu dodá tu správnou atmosféru.

Kdo ale vlastně byli ti, jejichž svátek si dnes připomínáme? Bezpochyby to byli mužové moudří a vzdělaní. To ostatně odpovídá i významu jejich mise, která neměla rozměr náboženský, ale také politický. Je všeobecně známo, že křesťanství na našem území nejprve šířili bavorští misionáři. Na přelomu 8. a 9. století přicházeli na území dnešní Moravy především kněží z diecéze pasovské, v Čechách pak působila misie řezenská. Mimochodem, jak dosvědčují nejstarší zachované rukopisy kapituly v Řezně, studovali zde misionáři mimo jiné i slovanský jazyk. Představy, že až Konstantin s Metodějem začali na našem území hlásat Krista jazykem, jemuž rozumělo domorodé obyvatelstvo, jsou proto mylné.

Když se roku 855 rozhořel válečný konflikt mezi východofranckým králem Ludvíkem II. Němcem a velkomoravským knížetem Rostislavem, zrodila se idea vytvořit na území Velké Moravy samostatnou církevní organizaci. Pro svůj záměr hledal Rostislav podporu u římského papeže Mikuláše I., avšak bezvýsledně. Proto se později obrátil na byzantského císaře Michala III. a patriarchu Fótia, kde jak víme, slavil se svou žádostí alespoň částečný úspěch.

K pochopení souvislostí vyslání Konstantina a Metoděje na velkomoravskou misii je nutné připomenout ještě jednu okolnost: V roce 858 neuznal papež Mikuláš I. povýšení Fotia na patriarchu a dokonce ho nechal na Lateránské synodě v roce 863 sesadit. Napětí, které zavládlo mezi Římem a byzantským císařem dobře ilustruje vývoj v Bulharsku, které se dostává do hledáčku konstantinopolského patriarchátu a císař Michal se zasazuje o to, aby zde bylo zamezeno jakémukoliv působení západních misionářů. K dovršení všeho byla v první polovině roku 867 svolána do Konstantinopole velká synoda, která zdůraznila rozdíly mezi západní a východní církví a papeže Mikuláše uvrhla do klatby. Mimochodem papež Mikuláš I. na podzim téhož roku umírá a tak Konstantina s Metodějem, kteří jsou ze své velkomoravské misie povoláni do Říma, vítá před hradbami věčného města jeho nástupce Hadrián II. To jsme ale trochu předběhli v čase. Vraťme se ještě k okolnostem vyslání soluňských bratří na naše území.

K rozhodnutí vyhovět žádosti Rostislava a vyslat na území Velké Moravy byzantské misionáře, vedly císaře Michala pragmatické důvody. Jak již bylo řečeno, v centru jeho zájmu se ocitlo Bulharsko a postupné zesilování vlivu na Rusi. Michal si rychle spočítal, jak výhodné by pro něho mohlo být, pokud by svůj vliv zesílil také na velkomoravském území, které s Bulharskem sousedilo. Nevyhověl sice Rostislavovi v plné šíři a na Velkou Moravu nevyslal biskupa, který by zde ihned založil samostatné biskupství, jak velkomoravský kníže původně požadoval. Pro náročné poslání však vybral muže, kteří mu byli schopni dostát jak svým vzděláním a duchovní vyzrálostí, tak zkušenostmi z misí předcházejících.

Zejména Konstantin byl skutečným intelektuálem. Bez pozdějších souvislostí nezůstalo ani to, že mezi jeho učitele a osobní přátele patřil již zmíněný patriarcha Fitios. I starší bratr Metoděj disponoval kvalitním vzděláním. Když vstoupil do duchovního stavu, byl mu dokonce nabídnut arcibiskupský stolec, který odmítl. Na nátlak císaře přijal alespoň opatství v bohatém klášteře Polychronu. V roce 860 absolvovali oba bratři misi k národu Chazarů, kteří sídlili na území jižního Ruska. Hlavním cílem mise bylo získat tohoto důležitého spojence na svou stranu proti Rusům, kteří ohrožovali Byzantince svými nájezdy. Z Konstantinova životopisu se dozvídáme nejen o úspěšném završení mise, ale také o nálezu ostatků třetího papeže Klimenta, které později otevírají soluňským bratřím nejedny dveře světských i duchovních autorit. Mimochodem podle stejného pramene se Konstantin již při této cestě proslavil tím, že se po nálezu žaltáře a evangeliáře v syrštině byl schopen tuto řeč naučit jak v mluvené tak písemné formě a to na úrovni, která ohromovala domorodé obyvatelstvo.

Nepřekvapí tudíž, jak důkladně se oba bratři připravili také na svou velkomoravskou misii a s jakou houževnatostí a především cílevědomostí ji zasvětili prakticky celý zbytek života. Obraz, který nám o obou bratřích krystalizuje při studiu dobových materiálů a historických souvislostí je možná trochu jiný, než romantizující představy lidové zbožnosti 19. století. To ale neznamená, že by byl méně inspirativní. Možná právě naopak. Tak si ten svátek dvou bezpochyby obdivuhodných mužů hezky užijte!

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"