Nový portál Vatikánského rozhlasu

Chrám představuje svět prosvícený světlem Ducha svatého. Tak máme prožívat svou přítomnost v něm. Ale chrámů je na světě nnoho. Vždycky měli křesťané pocit, že musí být nějak spojeny a že věřící v jednom musí nějak komunikovat s těmi druhými. Ve staré církvi si navzájem posílali eucharistický chléb. Ale je i jiná možnost. I jednotlivé rodiny tvoří každá svou jednotu. Přesto se však někdy navštěvují, zvláště při slavnostních příležitostech. Něco podobného se děje i v církvi tak, že lidé z jednoho chrámu navštíví chrám jiný. Dnes se to ponejvíc děje autobusovou výpravou. Ale stará tradice zná pouťní procesí. Na Moravě byla tak folkloristická, že je např. Ůprka rád zvěčňoval v malbách.

Navštěvovat posvátná místa a chrámy je způsob zbožnosti všech dob a všech národů. První Ježíšova slova jsou nám známá z vypravování o jeho první pouti do jeruzalémského chrámu (Lk 2,41 nn.). Císařovně Heleně připisuje tradice nalezení Svatého křiže při její pouti do Jeruzaléma r. 326. Od té doby se pouti do Svaté země staly všeobecným křesťanským zvykem. Ale stejně tradiční se staly i pouti do Říma k hrobům sv. Petra a Pavla a jiných mučedníků. Když křižáci přinesli mnohé památky z Palestiny domů, stavěly se pro ně kostely, a i ty se staly poutními svatyněmi.

Pouť se stává význačným ?místem? modlitby, protože zahrnuje několik prvků, které jsou přirozenou podmínkou povznesení mysli k Bohu. Píše Dostojevský: ?Dlouhá cesta vypadá jak něco bez konce; je to jako lidský sen, nostalgie nekonečna.? Putování vždycky vyžaduje úsilí. Obětujeme tu vlastní síly a vlastní čas. Odměnou za tu oběť, za ten namáhavý pochod je vítězství nad časem. Doma jsem byli otroci každé pracovní hodiny a dokoce i každé volné chvilky. Na cestě se jakoby neustále díváme z okna ven. Doma jsme museli mít na mysli mnoho denních starostí. Na cestě na ně zapomeneme. Upřeme pozornost jenom do dálky, tam, kde se nějakým zvláštním způsobem zjevuje Bůh a jeho svatí, kde je země víc posvěcena než jinde. Není to tedy útěk ze země, ale víra, že svou životní poutí zemi posvěcujeme, aby se celá stala jedním velkým chrámem, místem setkání Boha s lidmi.

Na pouti se také setkáváme s neznámými lidmi. Ale jsou ta setkání jinačí než ta, ve kterých žijeme. Tu si jsou všichni rovni a všechny považujeme za přátele. Přišli sem z různých sociálních prostředí, ale tu nás ta různost nezajímá. Na pouti nejsou páni a podřízení, ale jenom spoluputující, pobrařili jsme se i s těmi, kterým bychom se jinde vyhnuli. Pamatuji si na jedno tavé putování v Itálii. Nebylo dlouhé, ale přesto bylo potřeba si na chvilku odpočinout a trochu pojíst z toho, co si každý vzal do kabelky. Já jsem si nevzal nic, protože jsem s tím putováním nepočítal. Ale vedoucí průvodu se mně jenom smál, že nemám dost víry a že mne tedy musí přesvědčit jen zázrak. Ukázal na lesík před námi a slíbil mně, že se tam stane zázračné rozmnožení chlebů. Jak se to pak přihodilo? Sotva jsme se tam octli, jedna paní rozprostřela na zem bílé prostěradlo a poutníci tam nahromadu nakladli, co kdo měl. Pak si každý z té kopy vybral, co mu bylo po chuti, a všichni měli dostatek, zbyla ještě hromádka pro mravenečky. Prý je to jediný způsob, aby měl každý dost. Když si jí každý jenom ze svého, vždycky mnohým něco chybí. Zde nechybělo nikomu nic. Není to pěkný obraz toho, jak by měli lidé navzájem žít i doma? Šlo by to těžko, ale je to lehké na pouti.

Měli bychom tedy i doma zkusit chápat svůj život jako pouť. Uveďme si hned okolnost, ve které se to má hned aplikovat. Dva mladí lidé stojí před oltářem jako ženich a nevěsta a chtějí tu před Boží tváří slíbit vzájemnou věrnost po dobu celé své životní pouti. Ať se přihodí cokoli, my se budeme držet za ruce, i kdyby pršelo a hrom bil. Ale prozatím hrom nebije. Svítí slunce velkých nadějí. Vydáme se tedy na svatební cestu. Je to slibný začátek budoucí poutí? Není. Je to výlet. Všecko je připravené, aby to dobře vyšlo a pak se snoubenci rádi vrátí domů. Začne tedy životní pouť zde? Ne příliš. Nechce se jít do neznáma s důvěrou v Boha. Jde o to, abychom si všecko pevně zajistili, aby to všechno vyšlo tak, jak jsme si to představovali. Bohužel to není nikdy tak úplně. Příjmy z práce sotva vystačí, byt jsme si přáli lepší atd. atd. Ale nejhorší je, že ani on, manžel není takový, jak ho chtěla mít manželka. A manžel? Sklamaný realitou své vlastní družky, se začíná rozhlížet kamsi jinam. Ne kamsi do dálky, ale pomýšlí na změnění spoluputovatelky. To by se na pouti nepřihodilo, ale může se tak stát při výletu.

Je tedy tak velký rozdíl mezi poutí a výletem? Je. Pouť směřuje k něčemu svatému, ke svatyni, na výlet se chodí jen pro chvilkovou zábavu. Křesťanské manželství je pouť. Začíná v kostele a má končit ve svatyni rodiny, u stolu, kde je všechno společné a kde přisednou radostně ti, které Bůh pošle jako nerozlučné společníky, tj. děti. Všichni si pak přejí, aby jejich vzájemné putování ani smrt nekončila předčasně. Takový je happy end, šťastný konec každého dobrého vyprávění. Ale jako pouť se musí chápat i každé životní povolání. Bůh je určuje už od narození, v dětsví se zjevuje malými náznaky, předtuchami. Přesto se však stále kráčí do neznáma, budoucnost je kdesi za horami. Ale kdo zaměřil svůj život ke svatyni, má naději nejenom, že ji najde, ale že i nějaký nový kostel či kostelík postaví, anebo, jak píše Wolker, aby tu jeho prací stála ?alespoň hospoda u silnice pro ušlé poutníky i pro poutnice?; řečeno obrazně, abychom měli zadostučinění, že jsme pomohli druhým dojít tam, kam jsme chtěli dojít my sami. Křesťanský život je opravdu společná pouť. Zastavujme se jenom tam, kde je rozložena bílé prostěradlo k rozmnožení chlebů. Svátostným obrazem toho je eucharistický oltář, chléb z nebe, mana na pouti do zaslíbené země.