27. 6. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.1317
Poslechem z webových stránek.845
Četbou textů na webových stránkách.1582
Poslechem i četbou.817


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Svatý otec rozhodl o dalších pěti kanonizacích

Jak neupadnout do pokrytectví, kázal dnes papež František

Papež: Prosíme-li Ježíše o něco, není třeba dlouhých promluv




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

7.7.2009 

Caritas in veritate - 2.kapitola

Česká sekce RV

DRUHÁ KAPITOLA
ROZVOJ ČLOVĚKA V NAŠÍ DOBĚ

21. Pavel VI. měl členitou vizi rozvoje. Termínem ?rozvoj? označoval cíl vymanit národy především z hladu, bídy, endemických onemocnění a analfabetismu. Z ekonomického hlediska to znamenalo jejich aktivní účast na mezinárodním ekonomickém procesu za rovnocenných podmínek; z hlediska sociálního jejich evoluci směrem ke vzdělaným a solidárním společnostem; z hlediska politického upevnění demokratických režimů schopných zajistit svobodu a mír. Když po tolika letech s obavami hledíme na krizový vývoj a vyhlídky, které se v těchto časech vynořují, ptáme se nakolik byla očekávání Pavla VI. uspokojena rozvojovým modelem, který se přijal v posledních desetiletích. Poznáváme že byly opodstatněné obavy církve, pokud jde o schopnosti člověka zaměřeného jenom technologicky, zda si dokáže určovat realistické cíle a vhodně zacházet s disponibilními nástroji. Zisk je užitečný, je-li prostředkem nasměrovaným k cíli, jenž mu dává smysl, pokud jde o způsob jeho dosažení i jeho využití. Zisk jako výlučný cíl, je-li dosahován špatně a bez zřetele na obecné dobro jakožto posledního cíl, představuje riziko, že zničí bohatství a dá vzniknout chudobě. Ekonomický rozvoj, jaký si přál Pavel VI., měl být takový, aby produkoval reálný růst, rozšiřitelný na všechny a konkrétně udržitelný. Je pravda, že rozvoj byl a nadále je pozitivním faktorem, který vymanil z bídy miliardy lidí a v poslední době dal mnoha zemím možnost stát se účinnými aktéry mezinárodní politiky. Nicméně je třeba uznat, že samotný ekonomický rozvoj byl a nadále je zatížen deformacemi a dramatickými problémy, které byly ještě zvýrazněny současnou krizovou situací. Ta nás neodkladně staví před volby, které se stále více týkají samotného údělu člověka, jenž ostatně nemůže přehlížet svou přirozenost. Působící technické síly, celoplanetární vzájemné vztahy, zhoubné účinky špatně prováděných a povětšinou spekulativních finančních aktivit na reálnou ekonomiku, mohutné migrační toky, které jsou často jen vyvolané a nikoli náležitě řízené, nevázané vysávání přírodních zdrojů nás dnes přivádějí k zamyšlení nad nezbytnými opatřeními, která by vyřešila problémy, jež jsou nejenom nové vzhledem k těm, jimž čelil papež Pavel VI., ale také a především mají rozhodující dopad na současné i budoucí dobro lidstva. Aspekty krize a její řešení, jakož i nového budoucího možného rozvoje jsou stále více propojeny, vzájemně se implikují a vyžadují nové úsilí o komplexní porozumění a novou humanistickou syntézu. Složitost a závažnost aktuální ekonomické situace nám právem působí starosti, ale musíme realisticky, s důvěrou a nadějí přijmout nové odpovědnosti, k nimž nás volá světová scéna, která má zapotřebí hluboké kulturní obnovy a opětovného objevu základních hodnot, na nichž lze stavět lepší budoucnost. Krize nás zavazuje k novému projektu naší cesty, k přijetí nových pravidel, nalezení nových forem angažovanosti, využití pozitivních zkušeností a odmítnutí těch negativních. Tak se krize stává příležitostí k posouzení a novému plánování. Obtížím nynějšího okamžiku je třeba čelit tímto spíše důvěřivým než rezignujícím postojem.

22. Dnes je rámec rozvoje polycentrický. Aktérů i příčin zaostalosti i rozvoje je mnoho. Viny a zásluhy jsou diferencované. Tento fakt by měl vést k osvobození od ideologií, které často uměle zjednodušují realitu, a přimět k objektivnímu zkoumání lidské míry problémů. Demarkační linie mezi bohatými a chudými zeměmi již není tak zřetelná jako v době encykliky Populorum progressio, jak to již zaznamenal Jan Pavel II.[55] Světové bohatství v absolutních číslech roste, ale nerovnosti se zvětšují. V bohatých zemích chudnou nové sociální kategorie a rodí se nové druhy chudoby. V chudších oblastech se některé skupiny těší z jakéhosi rozmařilého a konzumního ?superrozvoje?, který nepřípustně kontrastuje s přetrvávajícími situacemi nelidské bídy. Pokračuje ?pohoršení křiklavých rozdílů?[56]. Korupce a ilegalita jsou, bohužel, přítomné v jednání ekonomických a politických subjektů jak bohatých zemí, starých i nových, tak i v samotných chudých zemích. Lidská práva pracujících nejsou respektována velkými nadnárodními podniky ani místními podniky v chudých ani perspektivních zemích. Mezinárodní pomoc je často odtržena od svého účelu nezodpovědností, která se zahnízdila jak v řetězcích dárcovských subjektů, tak příjemců. Rovněž v oblasti nemateriálních či kulturních příčin rozvoje a zaostalosti můžeme nalézt totéž rozložení odpovědnosti. Existují přehnané formy ochrany poznatků v bohatých zemích, které příliš rigidně uplatňují práva na intelektuální vlastnictví, zejména v oblasti zdravotnictví. V některých chudých zemích současně přetrvávají kulturní a sociální normy jednání, které zpomalují proces rozvoje.

23. Mnohé oblasti planety se dnes, byť problematicky a nesourodě, vyvinuly a vstoupily do okruhu velkých mocností s předpokladem hrát v budoucnosti důležitou roli. Je však třeba zdůraznit, že nestačí vyvíjet se pouze z ekonomického a technologického hlediska. Je třeba, aby rozvoj byl v první řadě pravý a integrální. Dostat se z ekonomické zaostalosti, což je samo o sobě pozitivní, neřeší složitou problematiku povznesení člověka ani v zemích, které jsou protagonisty tohoto pokroku, ani v zemích, jež jsou ekonomicky již rozvinuté, či v těch, které jsou dosud chudé a které mohou strádat nejen starými formami vykořisťování, ale i novými negativními důsledky plynoucími z růstu, jenž se vyznačuje deformacemi a nevyváženostmi.
Po pádu ekonomických a politických systémů komunistických zemí východní Evropy a po rozpadu takzvaných ?antagonistických bloků? by bylo třeba další celkový rozvoj nově promyslet. Požadoval to Jan Pavel II., který roku 1987 poukázal na existenci těchto ?bloků? jako na jednu z hlavních příčin zaostalosti,[57] neboť politika odnímala zdroje ekonomice a kultuře a ideologie potlačovala svobodu. V roce 1991, po událostech roku 1989, také žádal, aby po rozpadu ?bloků? následovala nová globální projekce rozvoje, nejenom v těchto zemích, ale také na Západě i v těch částech světa, které se začaly rozvíjet.[58] K tomu došlo jen zčásti a i nadále to zůstává reálnou povinností, které je třeba dostát, možná i s využitím právě těch rozhodnutí, jež jsou nezbytná pro překonání aktuálních ekonomických problémů.

24. Svět, který měl před sebou Pavel VI., byl přece jen mnohem méně integrovaný než je ten dnešní třebaže proces socializace byl i tehdy pokročilý, takže mohl říci, že sociální otázka se stala světovou. Ekonomická aktivita a politické funkce se převáženě uplatňovaly uvnitř téhož vymezeného prostoru a mohly si proto vzájemně důvěřovat. Výrobní činnost probíhala převážně uvnitř státních hranic a finanční investice v zahraničí byly dosti omezené, takže politika mnoha států mohla určovat ekonomické priority a do značné míry ovládat jejich chod nástroji, které měla k dispozici. Z tohoto důvodu encyklika Populorum progressio připisovala ?veřejné moci? [59] centrální roli, byť ne výlučnou.
V naší době se stát nachází v situaci, kdy musí čelit omezením, která jeho svrchovanosti klade nové ekonomicko-obchodní a mezinárodní finanční prostředí, vyznačující se rostoucím pohybem kapitálu a hmotných i nehmotných výrobních prostředků. Toto nové prostředí modifikovalo politickou moc států.
Dnes ? také díky lekci, kterou nám dává probíhající ekonomická krize, jež nutí státní veřejnou moc bezprostředně korigovat omyly a dysfunkce ? se jeví realističtějším nové hodnocení její role a její moci, kterou je třeba moudře zvážit a přehodnotit tak, aby byla schopna čelit výzvám dnešního světa i za pomoci nových způsobů jejího uplatňování. Vyváženější role veřejné moci pravděpodobně posílí ty nové formy podílu na národní a mezinárodní politice, které se uskutečňují působením organizací, jež jsou činné v občanské společnosti; v tomto směru je také žádoucí, aby rostla všímavost a citelnější účast občanů na res publica.

25. Systémy zabezpečení a prevence, které byly v mnoha zemích přítomny již v dobách Pavla VI., ze sociálního hlediska těžko mohou a v budoucnosti by v rámci hluboce proměněného rozložení sil mohly ještě hůře dosahovat cílů opravdové sociální spravedlnosti. Trh, jenž se stal globálním, především v bohatých zemích podnítil vyhledávání oblastí, kam přemístit výrobu s nízkými náklady s cílem omezit ceny mnohého zboží, vyvolat růst kupní síly a urychlit tak míru rozvoje soustředěnou na větší spotřebu na svém vnitřním trhu. Následkem toho trh podnítil nové formy soutěžení mezi státy za účelem přitáhnout zahraniční výrobce za pomoci různých nástrojů, jako například nízkých daní a deregulací světa práce. Tyto procesy vedly ke zredukování sítí sociálního zabezpečení výměnou za hledání větších konkurenčních předností na globálním trhu, což vážně ohrožuje práva pracujících, základní práva člověka i solidaritu uskutečňovanou tradičními formami sociálního státu. Systémy sociálního zabezpečení mohou ztratit schopnost plnit své úkoly jak v zemích rozvojových, tak v zemích již dříve rozvinutých, nemluvě o zemích chudých. Rozpočtové politiky svým snižováním sociálních výdajů, nezřídka prosazovaným mezinárodními finančními institucemi, tady mohou občany ponechat bezmocnými tváří v tvář starým i novým rizikům; tato bezmocnost narostla v důsledku nedostatku účinné ochrany ze strany odborových organizací pracujících. Soubor sociálních a ekonomických změn má za následek, že odborové organizace zakoušejí velké těžkosti při plnění svých úkolů při zastupování zájmů pracujících, a to i proto, že vlády z důvodů prospěšnosti pro ekonomiku často omezují odborářské svobody či vyjednávací schopnost samotných odborů. Výzvu sociálního učení církve, počínaje encyklikou Rerum novarum,[60] k zakládání odborových organizací na obranu svých práv je proto třeba docenit dnes ještě více než včera a poskytnout především pohotovou a prozíravou odpověď na naléhavou potřebu zavedení jejich nové součinnosti nejen na místní, ale i na mezinárodní úrovni.

Mobilita pracovních sil spojená se všeobecnou deregulací byl důležitý fenomén, který nepostrádá pozitivní aspekty, protože je schopný podněcovat vytváření nového bohatství a výměnu mezi různými kulturami. Nicméně, když se nejistota ohledně pracovních podmínek v důsledku procesů mobility a deregulace stane endemickou, vznikají formy psychologické nestability a těžkosti vytvořit si svou vlastní pevnou životní cestu, včetně manželství. V důsledku toho se vytvářejí situace lidského úpadku a navíc i sociálního plýtvání. V porovnání s tím, k čemu docházelo v minulé industriální společnosti, dnes způsobuje nezaměstnanost nové aspekty ekonomické bezvýznamnosti a aktuální krize může tuto situaci jenom zhoršit. Vytržení z práce na dlouhou dobu anebo prodlužovaná závislost na veřejné či soukromé podpoře ohrožují svobodu a kreativitu lidské osoby a její rodinné a sociální vztahy a způsobují nemalé utrpení na psychologické a duchovní rovině. Rádi bychom připomněli všem, kdo se snaží obnovit profil ekonomického a sociálního pořádku světa, a zejména vládám, že prvním kapitálem, který je třeba chránit a ocenit je člověk, lidská osoba ve své integritě: ?Člověk je přece původce, střed a cíl veškerého hospodářsko-společenského života?.[61]

26. Na kulturním poli jsou oproti době Pavla VI. rozdíly ještě výraznější. Tehdy byly kultury poměrně přesně definované a měly větší možnosti bránit se před pokusy o kulturní homogenizaci. Dnes jsou možnosti interakce mezi kulturami značně větší a dávají prostor novým možnostem mezikulturního dialogu; má-li být takový dialog účinný, musí být jeho východiskem vnitřní vědomí specifické identity jeho různých partnerů. Neměl by se ovšem přehlížet fakt, že rostoucí komercializace kulturních výměn dnes vytváří dvojí riziko. Za prvé dochází ke kulturnímu eklekticismu nezřídka nekriticky přijímanému. Ke kulturám se jednoduše přistupuje a pojímají se jakoby byly v zásadě ekvivalentní a zaměnitelné. To vede k ústupkům vůči relativismu, který pravému mezikulturnímu dialogu nepomáhá; na sociální rovině kulturní relativismus způsobuje, že se kulturní skupiny přibližují a žijí pospolu, ale odděleně, bez autentického dialogu a tedy bez pravé integrace. Za druhé existuje opačné riziko, jímž je kulturní zploštění a homologizace jednání a životních stylů. Tímto způsobem se ztrácí hluboký smysl pro kulturu různých národů a různých lidových tradic, v jejichž rámci se lidská osoba vyrovnává se základními existenčními otázkami.[62] Eklekticismus a kulturní zploštění se sbíhají v separaci kultury od lidské přirozenosti. Kultury tak už neumí nalézat měřítko v přirozenosti, která je přesahuje,[63] což vede k tomu, že člověk je redukován na pouhý kulturní element. Když k tomu dojde, bude lidstvo vystaveno novým nebezpečím poroby a manipulace.

27. V mnoha chudých zemích trvá krajní životní nejistota a hrozí její prohloubení. Je důsledkem nedostatku potravy a hlad stále kosí mnoho obětí mezi četnými Lazary, kterým není dovoleno sedět u prostřeného stolu boháčova, jak to vyjádřil Pavel VI.[64] Dát najíst hladovým (srov. Mt 25,35.37.42) je etický imperativ pro univerzální církev, která odpovídá na učení svého Zakladatele, Pána Ježíše, o solidaritě a sdílení. Odstranění hladu ze světa se v době globalizace navíc stalo také požadavkem, kterým je třeba se zabývat, aby se udržel mír a stabilita planety. Hlad neplyne ani tak z materiálního nedostatku, jako spíše s nedostatku sociálních zdrojů, z nichž ten nejzávažnější má institucionální povahu. Chybějí totiž vhodně uspořádané ekonomické instituce schopné zaručit pravidelný a odpovídající přístup k potravě a vodě z hlediska výživy jak co do nezbytností, jež se pojí s primárními potřebami, tak se skutečnými potravinovými krizemi vyvolanými přírodními katastrofami nebo nezodpovědností národní a mezinárodní politiky. Problém potravinové nejistoty je třeba řešit v dlouhodobé perspektivě odstraňováním strukturálních příčin, které jej vyvolávají, a prosazováním zemědělského rozvoje v nejchudších zemích investicemi do venkovských infrastruktur, do zavodňovacích soustav, dopravy, organizace trhu, vyvíjení a šíření vhodných zemědělských technik schopných lépe využívat lidské a lokálně přístupnější přírodní a sociálně-ekonomické zdroje tak, aby byla zaručena jejich udržitelnost i dlouhodobě. To vše je třeba realizovat zapojením místních komunit do rozhodování a procesů volby, jež se týkají využívání obdělávatelné půdy. V této perspektivě by mohlo být užitečné brát v úvahu nové hranice, které se otevírají korektním využitím tradičních a inovačních zemědělských výrobních technik za předpokladu, že byly po náležitém ověření uznány za vhodné a že budou respektovat životní prostředí a budou pozorné k nejvíce znevýhodněným populacím. Současně by se neměla přehlížet otázka spravedlivé zemědělské reformy v rozvojových zemích. Právo na výživu stejně jako právo na vodu nabývá důležitou roli pro uznání dalších práv, počínaje především primárním právem na život. Je proto nezbytné, aby uzrálo solidární svědomí, které bude pokládat výživu a přístup k vodě za univerzální práva všech lidských bytostí bez rozdílů a bez diskriminací.[65] Kromě toho je důležité zdůraznit, že cesta solidarity k rozvoji chudých zemí by mohla představovat řešení probíhající globální krize, jak v poslední době vytušili významní politici a představitelé mezinárodních institucí. Podpora ekonomicky chudých zemí prostřednictvím financování inspirovaného solidaritou, s cílem, aby tak ony samy mohly uspokojit poptávku po spotřebním zboží a rozvoji vlastních občanů, nejenže může vést k opravdovému ekonomickému růstu, ale může vést také k podpoře výrobních kapacit bohatých zemí, které riskují, že budou zasaženy krizí.

28. Jeden z nejvíce zřejmých aspektů dnešního rozvoje je důležitost tématu úcty k životu, které nemůže být nikterak oddělováno od otázek týkajících se rozvoje národů. Jde o aspekt, který poslední dobou nabývá stále většího významu a nutí nás k širšímu chápání pojmu chudoby[66] a zaostalosti o otázky spojené s přijetím života zejména tam, kde se tomu různými způsoby brání.
Nejenže situace chudoby vyvolává v mnoha regionech vysokou dětskou úmrtnost, ale v různých částech světa přetrvávají ze strany vlád praktiky demografické kontroly, které často propagují antikoncepci a také nutí k interrupcím. V ekonomicky rozvinutých zemích je velmi rozšířena legislativa, která odporuje životu a dnes již vytváří návyk a praxi, což přispívá k šíření mentality, jež nepřeje porodnosti, spolu se snahou předávat ji také jiným zemím, jako by to byl nějaký kulturní pokrok.
Některé nevládní organizace se pak aktivně přičiňují o šíření interrupcí a někdy prosazují v chudých zemích provádění sterilizací i bez vědomí žen. Kromě toho existuje i opodstatněné podezření, že samotná rozvojová pomoc se někdy pojí s určitými zdravotnickými politikami, které zahrnují faktické zavedení silné kontroly porodnosti. Zneklidňující jsou také legislativy, které počítají s euthanasií, jakož i nátlak národních i mezinárodních skupin, které vyžadují její právní uznání.
Otevřenost vůči životu je středem pravého rozvoje. Když společnost vykročí směrem k negaci a potlačování života, skončí tak, že už nebude nacházet motivaci a energii potřebnou k tomu, aby se nasadila do služeb pravého dobra pro člověka. Ztrácí se osobní a sociální vnímavost k přijímání nového života a také ochabují jiné formy přijetí užitečné v sociálním životě.[67] Přijetí života utvrzuje morální energie a uschopňuje ke vzájemné pomoci. Pěstováním otevřenosti k životu mohou bohaté národy lépe pochopit potřeby chudých, vyhýbat se vynakládání obrovských ekonomických a intelektuálních zdrojů na uspokojování egoistických tužeb vlastních občanů a naopak prosazovat ušlechtilé jednání s vyhlídkou na morálně zdravou a solidární výrobu při respektování základního práva každého národa a každé lidské osoby na život.

29. Dalším aspektem dnešního života, který je velmi úzce spojen s rozvojem, je popírání práva na náboženskou svobodu. Nemám na mysli jenom boje a konflikty, které ve světě dosud probíhají z náboženských důvodů, ačkoli někdy je náboženství jen záminkou, která zastírá důvody jiného druhu, jako je touha po moci a bohatství. Dnes se skutečně často zabíjí v posvátném jménu Boha, jak vícekrát veřejně zdůraznil a odsoudil můj předchůdce Jan Pavel II. i já sám.[68] Násilí brzdí autentický rozvoj a brání vývoji národů k většímu sociálně-ekonomickému a duchovnímu blahu. To platí zejména o terorismu s fundamentalistickým pozadím,[69] který plodí bolest, devastaci a smrt, blokuje dialog mezi národy a odčerpává velké zdroje z jejich mírového a civilního nasazení. Je však třeba dodat, že kromě náboženského fanatismu, který v některých prostředích brání výkonu svobody náboženství, existuje také programová náboženská lhostejnost či praktický ateizmus prosazovaný mnoha zeměmi v rozporu s potřebami rozvoje národů, kterým se tak odnímají duchovní a lidské zdroje. Bůh je zárukou pravého rozvoje člověka, neboť tím, že jej stvořil ke svému obrazu, založil rovněž jeho transcendentní důstojnost a živí jeho konstitutivní tužbu ?být více?. Člověk není atomem ztraceným v nahodilém vesmíru,[70] nýbrž Božím tvorem, kterého On obdařil nesmrtelnou duší a vždycky ho miloval. Kdyby byl člověk pouhým plodem buď náhody či nutnosti, anebo kdyby musel své touhy omezovat na těsný horizont situací, v nichž žije, kdyby všechno bylo jenom dějinami a kulturou a člověk by neměl přirozenost určenou k přesahu sebe sama do nadpřirozeného života, pak by se mohlo hovořit o růstu nebo evoluci, ale nikoli o rozvoji. Když stát toleruje, vyučuje nebo dokonce ukládá formy praktického ateizmu, odnímá svým občanům morální a duchovní sílu nezbytnou k použití pro integrální rozvoj člověka a brání jim, aby s novou dynamikou činili pokroky ve svém nasazení za velkodušnější odpověď člověka na božskou lásku.[71] Stává se také, že ekonomicky rozvinuté nebo perspektivní země v rámci svých kulturních, obchodních či politických vztahů exportují do chudých zemí tuto omezenou vizi lidské osoby a jejího údělu. To je škoda, kterou ?superrozvoj?[72] působí autentickému rozvoji, když je provázen ?mravní zaostalostí?.[73]

30. V tomto směru má integrální rozvoj člověka ještě složitější dopad; korelace mezi jeho rozmanitými prvky vyžaduje, aby se usilovalo o integraci různých úrovní lidského vědění s ohledem na prosazení opravdového rozvoje národů. Často se má za to, že rozvoj nebo příslušná sociálně-ekonomická opatření vyžadují pouze jejich provedení jakožto plod obecného konání. Toto obecné konání však potřebuje orientaci, protože ?každá sociální činnost předpokládá určitou nauku?.[74] Vezme-li se v úvahu složitost problémů, je zřejmé, že různé discipliny musejí spolupracovat v uspořádaných interdisciplinárních vztazích. Láska (caritas) nevylučuje vědění, ba dokonce ho vyžaduje, prosazuje a zevnitř oživuje. Vědění není nikdy jenom dílem inteligence. Může být zajisté redukováno na kalkul a experiment, ale chce-li být moudrostí schopnou orientovat člověka ve světle prvních principů a jeho posledních cílů, musí být ?ochuceno solí lásky?. Konání je bez vědění slepé a vědění bez lásky je sterilní, neboť ?ten, kdo je prodchnut opravdovou láskou, je velmi vynalézavý v odhalování příčin bídy, v nacházení prostředků, jak proti ní bojovat a jak nad ní úplně zvítězit.?[75] Tváří v tvář jevům, před nimiž stojíme, láska v pravdě vyžaduje především poznání a pochopení, při uvědomění si a respektování specifické kompetence každé úrovně vědění. Láska není pozdější přídavek, jakoby jakýsi dodatek k již skončené práci různých disciplín, nýbrž je s nimi již od začátku v dialogu. Požadavky lásky neprotiřečí požadavkům rozumu. Lidské vědění je nedostatečné a závěry věd nemohou samy ukázat cestu k integrálnímu rozvoji člověka. Vždycky je zapotřebí vydávat se ?dále za?. Vyžaduje to láska v pravdě.[76] Jít dále však nikdy neznamená přehlížet závěry rozumu, ani odporovat jeho výsledkům, ani se vměšovat do jeho uplatňování. Nikoli nejprve inteligence a potom láska: existuje láska bohatá inteligencí a inteligence plná lásky.

31. To znamená, že morální hodnocení a vědecké bádání musí růst společně a že láska je musí oživovat v harmonickém interdisciplinárním celku, tvořeném jednotou i rozlišováním. Sociální učení církve, které má ?důležitou interdisciplinární dimenzi?,[77] může z tohoto hlediska plnit mimořádně účinnou funkci. Umožňuje víře, teologii, metafyzice a vědám nalézt jejich místo v rámci spolupráce ve službách člověku. Především tady sociální učení církve uskutečňuje svou sapienciální dimenzi. Pavel VI. jasně viděl, že jednou z příčin zaostalosti je nedostatek moudrosti, reflexe, myšlení, jež by bylo s to vypracovat orientační syntézu,[78] ?počínajíc jasným pohledem na všechny stránky hospodářské, sociální, kulturní a duchovní?.[79] Přehnaná zlomkovitost vědění,[80] uzavřenost humanitních věd před metafyzikou,[81] obtíže dialogu věd s teologií jsou na škodu nejenom pro rozvoj vědění, ale také pro rozvoj národů, protože když k tomu dochází, lze obtížněji spatřit celkové dobro člověka v různých jeho charakteristických dimenzích. ?Rozšíření našeho pojetí rozumu a jeho užívání?[82] je nezbytné pro to, abychom dokázali náležitě zvážit všechny pojmy týkající se otázek rozvoje a řešení sociálně-ekonomických problémů.

32. Velké novinky, které dnes nabízí obraz rozvoje národů, kladou v mnoha případech požadavek nových řešení. Je třeba hledat je společně při respektování zákonitostí vlastních každé skutečnosti a ve světle integrální vize člověka, která by, nahlížená pohledem očištěným láskou, osvětlila různé aspekty lidské osoby. Objeví se tak jedinečné konvergence a konkrétní možnosti řešení, aniž by bylo třeba se vzdávat jakékoli základní složky lidského života.
Důstojnost lidské osoby a požadavky spravedlnosti vyžadují, aby ekonomická rozhodnutí zejména dnes nevedla k přílišnému a morálně nepřijatelnému zvyšování rozdílů v bohatství[83] a nadále jako prioritu sledovala dostupnost zaměstnání nebo jeho udržení pro všechny. Je třeba vidět, že si to žádá i ?ekonomická logika?. Systematické zvyšování nerovností mezi sociálními skupinami uvnitř jedné země a mezi populacemi různých zemí, tedy masivní růst chudoby v relativním smyslu, nejenže směřuje k erozi sociální soudržnosti a uvádí tak do nebezpečí demokracii, ale má také negativní dopad na ekonomickou rovinu prostřednictvím postupné eroze ?sociálního kapitálu?, totiž celkových vztahů důvěry, věrohodnosti a respektování pravidel, jež jsou nezbytné pro každé občanské soužití.
Je to opět ekonomická věda, jež nám říká, že situace strukturální nejistoty plodí kontraproduktivní postoje a způsobuje plýtvání lidskými zdroji, neboť pracující tíhne spíše k pasivnímu přizpůsobení automatickým mechanismům než ke svobodné kreativitě. I v tomto bodě existuje konvergence ekonomické vědy a morálního hodnocení. Lidské výdaje jsou vždycky i ekonomickými výdaji a ekonomické dysfunkce vždycky zahrnují i lidské výdaje.
Dále je třeba zmínit, že zploštění kultur na jejich technologickou dimenzi, třebaže v krátkodobém výhledu může vést k ziskům, dlouhodobě brání vzájemnému obohacování a dynamikám spolupráce. Je důležité rozlišovat mezi krátkodobými a dlouhodobými ekonomickými či sociologickými úvahami. Pokles úrovně v ochraně práv pracujících anebo upuštění od mechanismů přerozdělujících výnosy s cílem dosáhnout větší mezinárodní konkurenceschopnosti dané země zabraňují tomu, aby se uplatňoval dlouhodobý rozvoj. Je tedy třeba pozorně vyhodnotit důsledky, které mají na lidi aktuální výhledově krátkodobé nebo někdy velice krátkodobé ekonomické tendence. To vyžaduje novou a hlubší reflexi o smyslu ekonomiky a jejích cílů,[84] jakož i hlubokou a prozíravou revizi modelů rozvoje s cílem korigovat dysfunkce a deformace. Ve skutečnosti si to žádá stav ekologického zdraví planety a především morální a kulturní krize člověka, jejíž příznaky jsou již delší dobu zřejmé ve všech částech světa.

33. Více než čtyřicet let po vydání encykliky Populorum progressio zůstává její téma, tedy právě rozvoj, stále otevřeným problémem, který se v důsledku probíhající ekonomicko-finanční krize stal ještě pronikavějším a naléhavějším. Jestliže některé oblasti planety, dlouhodobě postihované chudobou, doznaly značných změn, pokud jde o růst a podíl na světové produkci, v jiných zónách dosud trvá situace bídy srovnatelná s takovou, jaká existovala v dobách Pavla VI., ba v některých případech lze dokonce mluvit o zhoršení. Je příznačné, že na některé příčiny této situace poukázala již encyklika Populorum progressio, jako např. vysoké celní sazby, které stanovují ekonomicky rozvinuté země a tak stále brání produktům pocházejícím z chudých zemí, aby se dostaly na trh v bohatých zemích. Jiné příčiny, které encyklika jenom nastínila, se později vynořily s větší zřejmostí. To je případ vyhodnocení procesu dekolonizace, která byla tehdy v plném proudu. Pavel VI. vyjádřil přání, aby cesta k autonomii proběhla ve svobodě a pokoji. Po více než čtyřiceti letech musíme uznat, že je tato cesta obtížná, a to jak z důvodů nových forem kolonialismu a závislosti na starých a nových hegemonistických zemích, tak i z důvodů závažné nezodpovědnosti uvnitř samotných osamostatněných zemí.
Hlavní novinkou byla exploze vzájemné celoplanetární závislosti, dnes obvykle známé jako globalizace. Pavel VI. ji částečně předvídal, ale překvapující jsou rozměry a prudkost, s nimiž se rozvinula. Tento proces, který se zrodil v ekonomicky rozvinutých zemích, svou povahou zahrnul do sebe všechny ekonomiky. Byl hlavním hybatelem toho, že se celé regiony vymanily ze zaostalosti, a sám o sobě představuje obrovskou příležitost. Nicméně, nebude-li veden láskou v pravdě, může tento celoplanetární podnět vést k rizikům dosud nepoznaných škod a nových rozdělení lidské rodiny. Láska a pravda proto stojí před nevídaným kreativním závazkem, který je zajisté velmi rozsáhlý a složitý. Jde o rozšíření hranic rozumu a jeho uschopnění k tomu, aby poznával tyto mohutné nové dynamiky, dával jim orientaci a oživoval je v perspektivách ?civilizace lásky?, jejíž sémě Bůh vložil do každého národa a do každé kultury.

POKRAČOVÁNÍ ZDE


[55] Srov. Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, 28.

[56] Pavel VI., Populorum progressio, 9.

[57] Srov. Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, 20.

[58] Srov. Jan Pavel II., Centesimus annus, passim.

[59] Pavel VI., Populorum progressio, 23.33.

[60] Srov. Lev XIII., Rerum novarum, 40.

[61] 2.vatikánský koncil, Gaudium et spes, 63.

[62] Srov. Jan Pavel II., Centesimus annus, 24.

[63] Srov. Jan Pavel II., Veritatis splendor, 33.46.51; Jan Pavel II., Poselství ke shromáždění OSN, 5.října 1995,3.

[64] Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 47; Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, 42.

[65] Srov. Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni výživy 2007; ID., Poselství ke Světovému dni vody 2007.

[66] Srov. Jan Pavel II., Evangelium vitae, 18.59.63.64.

[67] Srov. Benedikt XVI., Srdcem míru je lidská osoba, Poselství ke Světovému dni míru 1.ledna 2007.

[68] Srov.Jan Pavel II., Není míru bez spravedlnosti, není spravedlnosti bez odpuštění, Poselství ke Světovému dni míru 1.ledna 2002,4-7.12-15; ID., Poslání stále aktuální: výchova k míru, Poselství ke Světovému dni míru 1.ledna 2004, 8; ID., Nenech se přemoci zlem, ale dobrem přemáhej zlo, Poselství ke Světovému dni míru 1.ledna 2005,4; Benedikt XVI., V pravdě je mír, Poselství ke Světovému dni míru 1.ledna 2006, 9-10; Benedikt XVI., Srdcem míru je lidská osoba, Poselství ke Světovému dni míru 1.ledna 2007, 5.14.

[69] Srov. Jan Pavel II., Není míru bez spravedlnosti, není spravedlnosti bez odpuštění, Poselství ke Světovému dni míru 1.ledna 2002,6; Benedikt XVI., V pravdě je mír, Poselství ke Světovému dni míru 1.ledna 2006,9-10.

[70] Srov. Benedikt XVI., Homilie na mši svaté v Islinger Feld v Řeznu, 12. září 2006.

[71] Srov. Benedikt XVI., Deus caritas est, 1.

[72] Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, 28.

[73] Pavel VI., Populorum progressio, 19.

[74] Pavel VI., Populorum progressio, 39.

[75] Pavel VI., Populorum progressio, 75.

[76] Srov. Benedikt XVI., Deus caritas est, 28:

[77] Jan Pavel II., Centesimus annus, 59.

[78] Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 40.85.

[79] Pavel VI., Populorum progressio, 13.

[80] Srov. Jan Pavel II., Fides et ratio, 85.

[81] Srov. Jan Pavel II., Fides et ratio, 83.

[82] Benedikt XVI., Promluva na Univerzitě v Řeznu, 12.září 2006.

[83] Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 33.

[84] Srov. Jan Pavel II., Pokoj na zemi lidem dobré vůle!, Poselství ke Světovému dni míru, 1.ledna 2000, 15.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
25.6.10 7. ročník mezinárodního sympozia univerzitních profesorů o Caritas in veritate
29.8.09 68 evangelických intelektuálů vyzývá své souvěrce k četbě poslední encykliky
16.7.09 Italský prezident chválí novou encykliku
11.7.09 Benediktu XVI. by měli udělit Nobelovu cenu za ekonomii
9.7.09 Encyklika může být vodítkem pro summit G8



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež František v Arménii - 3. den

Papež František v Arménii - 2. den

Papež František v Arménii - 1. den

Videoposelství papeže Františka u příležitosti cesty do Arménie

Papež se setká s potomky obětí genocidy Arménů

Kardinál Koch na všepravoslavném sněmu

Kardinál Parolin se vrátil z návštěvy Ukrajiny

Papež: Prosíme-li Ježíše o něco, není třeba dlouhých promluv

Františkova pocta Benediktu XVI.: Učí nás „teologii na kolenou“

Popírat genocidu Arménů dnes už není možné

O. Radcliffe před brexitem: jsem pro Unii, ale je třeba ji reformovat

Videoposelství papeže Františka na kongres proti trestu smrti

 Nově na webu
Svatý otec: Duch svatý nás přichází znovuzaložit v jednotě

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O svobodě a rovnosti podle Luthera

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Proč je abdikace Benedikta XVI. lekcí pro církev…

Rozhovory: Amoris laetitia činí krok směrem, kterým se vydal Wojtyla

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv červen 16
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Starší zprávy >

Náš tip

Amoris laetitia činí krok směrem, kterým se vydal Wojtyla

Kněžská duchovní obnova 2016

Pohledem Panny Marie Guadalupské