Po celý rok jsem mohl žít v jezuitské komunitě ve své vlasti, ve Vietnamu, a spolupracovat v sociálním apoštolátu, který je hlavním zaměřením a náplní její činnosti. Prostřednictvím exercicií a kurzů víry vznikla setkání s křesťany na odlehlých místech Vietnamu, kde lidé s neotřesitelnou důvěrou v Boha snášejí obtížné životní podmínky a snaží se je zlepšovat. Tam, kde svou víru potvrzují také účinnou láskou, naplňuje se znovu poselství svatého Pavla: ?Pro všechny jsem se stal vším? (1 Kor 9, 22). Rád si vzpomínám na historii Ba Nam. Ona je ženou, která ?se stala vším, aby stůj co stůj zachránila aspoň některé?.

?Ba Nam? je zkomolenina jména ?Bernardeta? a znamená v místním nářečí ?Babička Nam?. Tak totiž nazývá 40 dětí 72letou sestru z kongregace sv. Pavla; má drobnou postavu, je jako úzké políčko v krajině. Navzdory tomu je dost silná, aby byla babičkou pro tyhle děti. Mluví jen tiše a má zdravotní potíže, žaludeční bolesti, snad následky velmi tvrdé práce na rýžovištích. Těžce zápolí s tím, že musí denně vykonat obtížný pochod mezi plantážemi a spravovat svůj dětský domov. Právě to jí získává u jejích chovanců a chovanek neomezenou autoritu. V současné době nemá žádnou spolusestru, která by jí pomáhala. ?K tomu musí být povolání ? říká bez výčitky Ba Nam ? jinak se upadne do klopýtání a hrozí pády.?

Její ?vnoučata? pocházejí z 53 etnických menšin Vietnamu. U ní se jim dostane lidské přítulnosti a především vzdělání. Na to přísahá. Ona sama navštěvovala císařskou školu pro děvčata, v níž učily sestry Paulínky ze zahraničí. Školní vzdělání zde má dobrou tradici. Řeholní sestry v ní zanechaly silný dojem a tak se z kdysi přísné buddhistky stala Paulínka ? tedy sestra kongregace sv. Pavla.

Ti nejmenší chodí do jeslí, jiní chodí do blízkých škol. Někteří to dokonce dotáhnou k přijímací zkoušce na univerzitu a mohou studovat. Babička Nam obstarává tři jídla: ráno, v poledne a večer. Vždy pouze rýže, po celý rok, k tomu drcená sůl čili a zelenina. Protože v době monzunů každou noc hodně prší, může jen s námahou ráno udělat oheň s dřevem a vařit. Přesto je ale snídaně na stole před mší svatou. Každodenní bohoslužba je povinná, ale babička Nam nikoho nehubuje. Kdo nejde na mši svatou, musí pomáhat na pozemku okolo domu při sklizni. Děti však jdou raději do kostela, než aby v ranním přítmí sklízely vodní špenát k prodeji na trhu!

Práce na poli je kvůli úpalu velmi tvrdá. Avšak babička Nam dává všem příklad. Prales byl válkou rozbombardován a zbaven listí, co zůstalo, je zcela zničeno obděláváním půdy. Kávový sad babičky Nam je vyjímka v každém směru. Nepoužívá pesticidy, proto se tam také rádi připlazí jedovatí hadi. Naštěstí dosud nikoho nekousli. Fazole a boby poskytují dětem skromný pramen zisků. Mezi řadami kávovníků pěstuje ovoce a zeleninu, aby tak zlepšila výživu dětí.

Jako apoštol Pavel vytrpěla během svého působení mnoho pronásledování. Nesmí od konce války nosit žádný hábit ani používat své řeholní jméno, byla už několikrát vyhnána. Už jako novicka šla s misionáři na misie do džungle, aby tam žila. Nikdo by dobrovolně nešel na hranici s Laosem, kde je v létě mimořádné vedro, způsobené horkým větrem. Zde objevila svou lásku ke kmeni horalů Bru. Jako apoštol přivedla tisíce Bru ke křesťanství. Bylo obtížné naučit se tomuto jihoasijskému nářečí, přiznává bez váhání, aby mohla učit jejich děti. Je přesvědčena, že menšiny jen tehdy zakrátko nevymřou, když dostanou dobré školní vzdělaní ve své řeči. Její práce probíhala dobře 20 let. Misionáři z ciziny byl vyhnáni. Ona zůstala.

Během školních prázdnin zve mladé jezuity, aby podle příkladu sv. Ignáce učili děti katechismu. Ty děti nevědí téměř nic o sv. Ignáci z Loyoly, ale jsou dobře obeznámeny s jeho spiritualitou skrze exercicie a meditace. Každý den je vyučování 5-6 hodin, ale děti pozorně naslouchají, aniž by daly znamení nějaké únavy, jakoby to byl nějaký napínavý film: Nejraději zpívají písně z Taizé, o němž dosud nikdy neslyšely. Ale jejich obsah o prostém hledání Boha znají z vlastní životní zkušenosti.> Historie babičky Nam je pro mne viditelné znamení, že dokázala vnést odkaz apoštola Pavla do naší doby: svou nezištnou prací pro druhé. I když mnoho necestuje, je jako Pavel opravdu ?katolickým člověkem?, neboť mi potvrzuje, že církev objímá celý svět. Víra v Krista jí dává sílu, aby překonávala kulturní zábrany, aniž by se utopila v nějaké jednotné, konformní kultuře. Později jsem si jasně uvědomil, že hnací silou jejího konání je: ?Nyní trvá víra, naděje a láska. Ale největší z nich je láska (1 Kor 13, 13).?

Trieu Nguyen Quoc S.J.

P.S. Na ukázku úryvek z jedné mojí katecheze pro děti kmene Bru:

?Jednoho dne se procházel abba Gerasim podél řeky Jordánu, když tu proti němu šel, či spíše kulhal mohutný lev s královskou hřívou. Měl totiž v tlapě zapíchnutý trn a už hodně podebranou ránu. Když ho poustevník spatřil, sedl si k němu a vzal jeho nemocnou tlapu, vytáhl trn a rozloučil se s ním. Lev ho ale už neopustil; lehával u jeho poustevny a chodíval s ním, kamkoliv se hnul. Když Gerasim zemřel, lev si lehl na jeho hrob, po chvíli zařval a náhle zdechl.?

Tento ?kvítek? vypráví byzantský mnich a spisovatel Jan Mosco, který zemřel v Římě v roce 619, a to ve svém rozkošném díle s titulem Prato (Louka). Mám ještě v živé paměti, jak jsem při jedné pouti do Svaté země navštívil řecko-pravoslavný klášter sv. Gerasima, je to osamělá pevnost u řeky Jordánu, kde kdysi, jak to potvrzuje prorok Jeremiáš, žili lvi. Lekce tohoto mnicha, který mimo jiné, jak se traduje, žil během celé postní doby pouze z eucharistie, jde daleko za svůj bájný vzhled. My totiž nejsme už schopni žít v souladu nejen se stvořením, nýbrž především s tím, koho považujeme za nepřítele. Trn, který infikuje našeho protivníka, nám způsobuje příjemné potěšení, protože tak se ho zbavíme. Zdá se nám příliš utopistická ona výzva Krista, abychom prokazovali dobro i tomu, kdo nám přeje či působí zlo. A tak ztrácíme příležitost znovu najít vnitřní klid a dokonce objevit nečekaného přítele. A právě proto Izaiáš opěvoval mesiášskou dobu jako čas, v němž se vlk i beránek, tele i lev, kráva i medvědice budou spolu pást a dítě si bude hrát se zmijemi. Je na nás, zda přeměníme lvy, neboli brutální osoby, v onoho ochočeného dravce, kterého Gerasim choval u sebe celý život.

Přeložil Josef Koláček.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky