?Karmel je smaragdová špice zabodnutá do Středozemního moře, úchvatná výšina. Kdo tam chce vystoupit podél svatyně Karmelské Madony, najde jeskyni Eliáše v nádheře krajiny vždycky opěvované biblí,? píše G. Ravasi. Je to 25 km dlouhý hřeben hor, který objímá moře i zemi od haifského zálivu a po nížinu Esdrelon v Palestině; jedna z biblických svatých hor, výsadní místo teofaníí (zjevení Boha).
Také mimobiblická svědectví dosvědčují posvátnost Karmelu, slavnostně prohlášenou Féničany. ?Posvátný útes? - termín v egyptských textech z 9.století před Kristem, získává pozornost Tacita, který pak dává generálovi Vespasiánovi vykonat oběť na Karmelu, ?jméno hory i boha,? který z vůle antických obyvatel nemá ani sochu ani chrám. Giamblico (4. století) představuje hrdinu svého životopisu Pithagorase na návštěvě ?hory, světější než kterákoliv jiná a považovaná za nepřístupnou pro prostý lid.?
Zde měl Eliáš Tišbejský vidění. Pohnut utrpením lidu postiženého dlouhým suchem kvůli uctívání Baala, jehož kult zavedla kananejská Jezabela, manželka krále Achaba, ?Eliáš vystoupil na vrchol Karmelu, vrhl se na zem a pak si vtiskl tvář mezi kolena. Nato řekl ke svému mládenci: ?Vystup a pohleď směrem k moři.? On vystoupil, pohleděl a řekl ?Nic tam není.? Eliáš pravil: ?Opakuj to semdkrát.? Když to bylo po sedmé, řekl: ?Hle, z moře vystupuje mráček malý jako lidská dlaň.? Eliáš mu řekl: ?Vystup vzhůru a řekni Achabovi: Zapřáhni a jeď dolů, ať tě nazastihne déšť. A vtom už k tomu došlo. Nebe se zachmuřilo, vítr přihnal mraky a spustil se liják.? (1 Král 18, 42-45). V tomto mráčku malém ?jako lidská dlaň? exegese a pak křesťanská mystika viděly předobraz Panny Marie, která přinesla Slovo, božskou rosu plodného daru života.
V křesťanské tradici mariánský kult sahá svými kořeny až do Starého zákona: Marie je Eliášův mráček jakož i nevěsta z Písně písní. Ženich přirovnává její krásu k hoře: ?Tvoje hlava se tyčí hako Karmel.? Přítomnost Eliáše - ideálního otce - svatých poustevníků, dělá z hory Karmel ?asketickou? horu. Podle legendy již v předkřesťanské době pobývali na hoře Karmel (tj. zahrada) poustevníci u prorokova pramene, vedle něhož pak v 1. století byla zbudována kaple zasvěcená P. Marii. To byl počátek kultu Marie, květu Karmelu (Maria flos Carmeli), nejkrásnějšího květu Boží zahrady, rozkvetlého vinného kmene, Jesseova pahýlu. Ale teprve z 13. století máme přímé svědectví v poznámkách bezejmenného poutníka, který popisuje velmi krásný, malý kostelík naší Paní, který tam měli latinští poustevníci, ?nazývaní karmelští bratři? ve Wadi ain es-Siah. Během poslední křížové výpravy (1189-1192) se totiž na Karmel utekli z území latinského království někteří západoevropští poutníci, kteří pak vytvořili řeholní řád ke cti P. Marie. Pravidla karmelitánských mnichů, jež pak schválil papež Honorius III., napsal sv. Albert Avogadro, jeruzalémský patriarcha v letech 1206- 1214. Karmelitánský řád měl tedy svého zakladatele: Eliáš byl prvním abba, ?otcem? a vzorem. Karmelitáni nemají genealogii jako prorok Eliáš, který jako dospělý vpadne do dějin Izraele, aniž by se udával jeho otec či matka, či zmiňovalo něco o jeho dětství. Po vpádu Saracénů uprchli mniši karmelitáni z Palestiny do západní Evropy, kde založili různé kláštery a šířili úctu Té, ?která byla slávou Libanonu, nádherou Karmelu a Šáronu? (Iz 35, 2).
Liturgická památka P. Marie Karmelské byla ustanovena na paměť mariánského zjevení 16. červnece 1251 sv. Šimonu Stockovi, prvním generálnímu představenému řádu. Madona obklopená anděly a s Dítětem v náruči předala sv. Šimonu Stockovi škapulíř se ?sobotním privilegiem,? neboli příslibem spásy pro ty, kdo jej budou nosit a odpuštění očistcových trestů v sobotu po jejich smrti. Škapulíř je symbolický hábit, připomínající hábit karmelitánů, jejích zasvěcení P. Marii, celé spojení P. Marie s věřícími.
Ohniskové postavení mariánské úcty k P. Marii v řádu a duchovní adopce v Eliášovi přitahuje do oběhu literární a umělecké tradice celou řadu prorockých a mariánských postav. K proroku Eliášovi je přiřazován sv. Jan Křtitel; oba dva jsou svatopisné pravzory svatých askétů: Atanasios v předmluvě k Životopisu sv. Antnonína poustevníka, při prohlášení, že všechno v jeho vyprávění je pravdivé, tvrdí, že se to dověděl od toho, ?kdo naléval vodu na ruce poustevníka,? proslulé Elizeovo gesto prokazované Eliášovi. Také umělecké soubory karmelitánských kostelů, jako je onen v Janově, překládají tento figurální vývoj. Evangelia (Mt 17, 10-13; Lk 1, 17) ukazují, že v Janu Křtiteli se naplnilo Malachiášovo proroctví, návrat Eliáše před dnem Páně.
Předchůdce je také posledním z proroků, ten, který uzavírá cyklus začínající Eliášem, nad nímž je na janovské fresce umístněno: zvěstované Slovo u nohou velkého Zvěstování vtěleného Slova, chráněno v Mariině lůně - malý mráček. Po stranách ještě Slovo na tvářích čtyř evangelistů, jeho rozšíření (Pavel povolaný na cestě do Damašku jako Elizeus), nakonec církev (Petr). V doprovodu Marie se objevují také apoštol Bartoloměj a Markéta z Antiochie. Během svatební hostiny v Káně Natanael, v němž od 9. století syrská církev identifikovala apoštola, je svědkem prvního Ježíšova zázraku, vykonaného právě na starostlivý zákrok P. Marie. Podle passio(vyprávění o umučení sv. Markéty)při posledním vyznání víry mladé mučednice z Antiochie, zasvěcené panenství až do smrti, na hlavu Markéty zázračně usedne holubička s korunkou, což jsou mariánské symboly par excellence.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
