Rádio Vaticana

Jak si všichni vzpomínají, v minulých letech měl mimořádný úspěch ?The Da Vinci Code? (Šifra mistra Leonarda), k smrti nudná americká kniha, nepravděpodobná už od svého titulu, podle níž pak byl natočen stejně uspávající film. I přesto kniha i film dokázaly vstoupit do světové pozornosti s následkem, že kapilárně šířily teorie a ideje o celé křesťanské tradici a zvláště o katolické církvi tak výstřední jako nepravděpodobné. Studie docenta Juana Manuela Mora z papežské univerzity Svatého Kříže ?Církev, Opus Dei a Kodex da Vinci. Případ globální komunikace? nyní objasňuje rafinovanou reklamní operaci. Klade si za cíl zvrátit situaci, jako to dělá ten, kdo má v ruce citron a rozhodne si z něj udělat limonádu.

?Představme si film, který představuje firmu Sony jako inspirátorku atentátu na Twin Towers, aby destabilizovala Spojené státy, nebo román, který odhaluje, že Sony v roce 1989 zaplatila atentátníka Ali Agču, aby zlikvidovala morální autoritu Jana Pavla II. To by byly vymyšlené historie. Je to úryvek, domněnka pomyslného zpravodajství, která má dát pochopit závažnost ostouzení a pomluv prostřednictvím tisku a také filmu ve světovém měřítku.? To je vzato z prohlášení Opus Dei vydaného 11. května 2006 v plné vichřici ?Kodexu da Vinci? a několik dní po uvedení filmu podle bestselleru Dana Browna, kde je prelatura vylíčena nejtemnějšími barvami.
Dovedu si představit, že by Sony nebyla spokojena s tím, že je s ní takto zacházeno a nespokojila by se z odpovědí: ?Nezneklidňuj se, je to pouze fantazie. Není ji třeba brát vážně, svoboda projevu je posvátná.? Ihned nato si však odpovědný vedoucí informačního střediska Opus Dei, Manuel Sanchez Hurtado pospíšil s ujištěním pro adresáty: ?Producenti filmu ovšem nemají důvody se znepokojovat. Křesťané nereagují nenávistí ani násilím, nýbrž s úctou a láskou, bez nadávek a hrozeb,? pokračuje mluvčí a konstatuje s hořkou ironií, jak často touha po zisku ospravedlňuje prostředky: ?Mohou i nadále počítat, kolik film vydělá.?

Tiskové prohlášení je jedním ze svědectví uvedených v knize. Esej chce být pracovním nástrojem pro studenty a profesionály světa hromadných sdělovacích prostředků a způsobem jak ?sdílet s odborníky poučnou lekci,? aniž by si dělala nárok schematizovat každou proměnu. ?V komunikaci - jako při plavbě po moři - nelze všechno naplánovat. Musí se plout podle oka, zmítáni vlnami a větrem s vědomím, že dobré zásady nedávají automaticky záruku dobrých výsledků,? píše autor. Ve hře je mnoho rozmanitých faktorů a mnohé z nich jsou nepředvídatelné. Kvůli tomu je nutno mít jistou dávku odvahy, sázet na zásady, které se považují za správné a plout.

Jak všichni vědí, dobrodružství profesora Langdona nevděčí za svou pověst literární nebo filmové hodnotě, nýbrž smyšleným tezím o církvi a evangeliu; tyto teze nemají žádné historické základy, jak přiznávají i pomluvači katolicismu, ale byly tak kapilárně rozšířeny ? v květnu 2006 bylo již vytištěno 60 milionů výtisků v celém světě ? že ovlivňují kolektivní fantazii a potvrzují jako správný zkreslený názor na křesťanství.

Bylo by naivní likvidovat ten jev jako nevinnou literaturu na pláž, jako ?fiction? (smyšlenku) výslovně takhle kvalifikovanou. Těm, kteří po vydání knihy i nadále tvrdili, že jde jen o detektivku a ne o náboženský traktát, New York Times namítal: ?Je-li to fiction, proč je zahájena stránkou nadepsanou ?Fakta?? Proč se tvrdí, že všechny popisy umění, architektury, dokumentů a tajných rituálů v tomto románu odpovídají pravdě??
Prohlásit výslovně, že jde pouze o ?komedii omylů? znamená vzít kouzlo tajemnosti románu; kvůli tomu guru marketingu, kteří plánovali do podrobností celou operaci, až do poslední chvíle hráli na obě strany a popírali především zřejmost, počítajíce s faktem, který dobře znal nacistický ministr propagandy Třetí Říše Josef Goebbels ? stokrát opakovaná lež se stává poloviční pravdou.?

Opus Dei, vylíčené jako sadistická a zlověstná sekta, odpovědělo zneklidněnými formálními protesty a žádalo nejprve setkání s vydavateli knihy pak s producenty filmu a požadovalo, aby pod hlavními tituly nebo v poznámce bylo uvedeno, že se vydává za dějiny to, co je čirá smyšlenka. Režiséři operace ?Kodex da Vinci? odpověděli taktikou ?laskavé netečnosti,? jak píše autor, vystřídanou protichůdnými prohlášeními, uvedenými nebo zakončenými všeobecnými ujištěními úcty a ochoty ke spolupráci.

Když byla odložena hypotéza soudního boje, rozhodlo se oddělení komunikace Opus Dei zaměřit se na kvalitní a průzračný žurnalismus tím, že dalo k dispozici dokumenty a svědectví na webové stránce prelatury (www.opusdei.it) a využilo tak příležitosti náhlé popularity, i když vzniklé z černé legendy rozšířené televizí a novinami v celém světě, aby dalo poznat co největšímu počtu zájemců poselství a křesťanskou pedagogiku zakladatele José Maria Escrivá. Když se ptali italského spisovatele Umberta Eco na celou záležitost, přiznal, že ?nejvěrohodnější prameny k poznání Opus Dei se nacházejí na webové stránce Opus Dei.?

?Když ti dají citron, udělej si z něho limonádu,? shrnuje do vtipné odpovědi strategii prelatury Juan Manuel Mora. Jsou za tím tři roky práce s ostatními kolegy oddělení komunikace o případu ?Kodexu da Vinci.? Tři roky námahy ale profesionálně plodné a velmi bohaté na zkušenosti, v nichž se musel potýkat a v krátkém čase rozřešit velmi složité a choulostivé problémy a přitom odolávat pokušení otevřeně se s protivníky střetnout, vyhnout se briskním a ostrým tónům a dávat si pozor, aby se neupadlo do pasti falešného dialogu (v tomto případě poslat zpátky odesílateli pozvání na debatu na webové stránce filmu; zapojit se do tohoto fóra by bylo jeho nepřímé schválení).

Tato výzva skončila vítězstvím, jak ukazuje obnovený zájem o prelaturu po zemětřesení Dana Browna, také díky inteligentnímu a tvořivému užití týchž mediálních zbraní jako protivník: od titulů Opus Pride k provokativnímu prohlášení ?Silas opravdu existuje? s připojeným článkem Agbim Silase, nigerského zaměstnance, který už více než dvacet let žije se svou manželkou v Brooklynu.
Pan Silas je skutečně členem Opus Dei; je obtížné si představit něco vzdálenějšího než, že je killer-zabiják, albínský mnich popisovaný Danem Brownem ( a ještě šťavnatější zpráva: americké televizní sítě od CNN po ABC věnovaly této zprávě velkou pozornost).

?Udělat limonádu a záměrně se vyhnout kyselosti citronu, aby se neskončilo v trpkých polemikách, znamená využít efektu paradoxu reflektorů zaměřených na to, aby se dobře poznaly charitativní aktivity, které by hromadné sdělovací prostředky za normálních okolností ignorovaly jako ?to, co nedělá zprávu.? Díky Dan Brownovi se například plán solidarity Harambee - Afrika, zahájený právě v době, když se natáčel film, stal náhle proslulý na celém světě.
Pádnou pomocí ?žalující straně? byla také objektivní umělecká průměrnost filmu Rona Howarda. ?Chceš mít důkladnou náhražku tělesného umrtvování? Za cenu vstupného do kina máš zaručeny dvě hodiny utrpení,? psal Antony Lane v ?New Yorker? po tom, co shlédl patlaninu spiklenectví a náboženské symbolologie vykládané Tomem Hanksem a Audrey Tautou. Jeden kolega novinář vyprávěl na diskusním fóru svého deníku, že vzal vážně pozvání, aby šel až na kořen věci. Byl ohromen množstvím historických svědectví o faktu křesťanství, takže musel přiznat: ?Dráždivým aspektem Pravdy s velkým P je, že když ji dost dlouho hledáš, vystavuješ se nebezpečí, že ji najdeš.?

Mezi závěry Morovy knihy je také objev, že ?radost je nejlepší rádkyní? a smysl pro humor mocným spojencem v každé debatě. Radost nelze zkonstruovat u stolu, avšak vyjádřeno výrokem Manzoniho: ?kdo ji nemá, nemůže si ji dát; úsměv je hlubokým odleskem vnitřního pokoje, který dává víra i dramatických situacích. A nejen to: zkouška nebo aspoň výzva okolností objektivně nepřátelských ?nutí? křesťany, aby byli tvořiví, aby inteligentně vydávali svědectví ?naději, která je v nich,? parafrázujíce slova apoštola Petra, aniž by se dali zastrašit komplexy méněcennosti, naprosto neoprávněnými a vždy majícími opačný účinek.

Uvědomujíce si, že ?vítr dává odvahu tomu, kdo zná plout na lodi,? jak zní kastilské přísloví, jež klade autor do záhlaví knihy, a že ?instituce, která dala vznik univerzitám, je s to být relevantní mezi intelektuály, instituce, která dvacet století věnovala své nejlepší síly péči o chudé a nemocné, vlastní bohaté dědictví důvěryhodnosti, že instituce, v jejímž lůně se zrodilo Michelangelovo sochařství, ví, co to znamená jasně se vyjádřit.?

A právě proto ?odpovědný vedoucí komunikace nesmí být pouze divákem nýbrž autorem scénáře, musí se ujmout iniciativy, stále hledat nové formy, aby vyprávěl zajímavé a strhující příběhy, které by ukázaly skutečnost církve v jejích základních aspektech. To zahrnuje, že musí přikládat velkou důležitost pozorování, dialogu, studiu a celému intelektuálnímu rozměru svého úkolu.

Je to téma, jemuž se s obvyklou spekulativní přesností postavil tváří v tvář Tomáš Akvinský. Přichází mi na mysl distinkce, kterou připomíná Josef Piper - píše Mora ? mezi dvěma možnými formami komunikace: Locutio, které spočívá v tom, říci něco, co se ve skutečnosti netýká adresáta, a illuminatio, které spočívá v tom, říci něco, co vrhne světlo a pomáhá účastníku debaty pochopit novým způsobem, skutečnost.

Všechno v rámci přesvědčení, že Kristus a s ním jeho učedníci jsou vždycky znamením protiřečení pro svět a že v každém případě dobrá komunikace nemůže vycházet vstříc módám, jež jsou proti evangeliu.

Z Osservatore Romano přeložil Josef Koláček.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky