Bylo to daleko od nás, až v Austrálii. Pozvali mne tam naši krajané na exercicie. A při té příležitosti jsem mluvil i na státní universitě. Ten, kdo mne tam doprovázel, se chtěl pochlubit, co tam všechno mají pěkného. V té souvislosti mně nabídl, jestli bych chtěl také vidět kapli. Velmi rád. Otevřel jedny dveře a octli jsme se ve velké místnosti, vybílené, ale jinak naprosto prázdné. Pochopitelně jsem se podivil. Co je to za kapli, když tam není ani oltář. Ale dostal jsem hned vysvětlení. To slouží jako kaple, když si tam některé náboženství zamluví čas na své bohoslužby. Sami si ovšem musí obstarat to, co k tomu potřebují, tedy i oltář.
Ten je ovšem pro náš kostelní prostor nepostradatelný. České slovo oltář pochází z latinského Altare, tj. vyvýšené místo. Odpovídá to všeobecné představě. Co je krásné a ideální, umísťujeme nahoru, tím více ovšem Boha. K tomu mysl ?vystupuje?, neřestí se padá dolů. Protože je kostel místem rozhovoru s Bohem, konáme bohoslužbu symbolicky alespoň o nějaký stupeň výše. Východní církve tuto myšlenku ještě více zdůrazní ikonostasem. Co se koná za tou stěnou, je už obraz služby nebeské. Střední dveře se jmenují slovansky ?carská vrata?, těmi vstupuje a vystupuje ven kněz, když nese k lidu samého ?cara slávy?, v eucharistii, v evangeliu, v požehnání. Jeden katolík ze západu, který ikonostas viděl poprvé, namítal: ?Proč tu stěnu tu máte? Vždyť nevidíte, co se děje na oltáři.? Dostal vtipnou odpověď: ?Ta stěna je tu právě proto, abychom viděli, co se na oltáři děje, že tu nebe sestupuje k nám, aby lidé měli přístup do nebe. Je to na té stěně zobrazeno.?
V kostelech latinské liturgie je normálně oltář také na vyvýšeném místě, ale je tu nepostradatelně kříž, někdy i velikých rozměrů, aby vévodil prostoru. To vede k představě, že vyvýšenina oltářního prostoru znamená Golgotu, na které se mysticky zpřítomňuje oběť Kristova. Ale tím se neruší obraz předcházející. Stará tradiční ikonografie totiž zobrazuje kříž jako žebř sestupující z nebe až do podsvětí. Nahoře okolo hlavy Spasitele létají andělé a dole pod křížem vídáme lebku. Podle legendární tradice prý byl Adam pochován na Kalvárii. Když při smrti Kristově skály pukaly, tou trhlinou prý kapka Spasitelovy krve padla na tu hlavu v hrobě, aby praotce lidstva vykoupila ze smrti. Legenda je symbolická. Svou smrtí Kristus sestoupil do nejhlubšího lidského ponížení, aby vzápětí svým zmrtvýchvstáním načal opačný směr, která končí nanebevstoupením. Tento motiv je často rozvinut v meditacích syrských duchovních autorů, které mají titul Žebř, Scala.
Sv. Řehoř z Nyssy shrnuje tyto obrazné meditace v morální naučení o základní křesťanské ctnosti pokoře. Definuje ji podivným způsobem: ?Pokora je sestup do výše?. Na první pohled se to jeví jakoby to bylo jenom duchaplné rčení. Ale ve skutečnosti to pěkně vyjadřuje tzv. antitetickou stránku křesťanských pravd, ve kterých se lidské a božské spojuje v jedno. V našem konkrétním případě to rozvádí sv. Pavel v obdivuhodném textu v Listu k Filipanům: ?Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši. Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno na nebi, na zemi i v podzemí a k slávě Boha otce každý jazyk vyznával: Ježíš Kristus je Pán? (Fil 2,6-11).
Čteme tu opravdu výrazy, které si logicky odporují: vrcholné ponížení a nejslavnější povýšení, sestup do podsvětí a výstup na nebe. Protože zásadně myslíme logicky, řešíme ten protiklad časovým odstupem: napřed byl Boží Syn v nebi u Otce, potom odtud dobrovolně sestoupil do lidského života a i do smrti; v následující době pak přišla odměna: za ponížení se mu dostalo povýšení. Tak se stává text docela srozumitelný. A přece má ten výklad jednu zásadní chybu. Přenáší do času celou osobu Syna Otce, který je pravý Bůh z pravého Boha a jako takový je mimo čas. O Kristu jako člověku platí, že žil a umřel v čase, a proto byl napřed a potom. Ale nemůžeme jej oddělit od jeho božství, které je věčně přítomné. Bylo by to jakoby roztrhnout jeho osobu na dvě části. Jak si tedy můžeme toto tajemství přiblížit, aby nám bylo pochopitelnější?
Poslyšme úvahu známého ruského teologa Bulgakova, který se tou otázkou velmi zabýval. Postupuje i on od počátku, tj. od věčné existence nebeské v životě nejsvětější Trojice, ve slávě. Ale i tam je současně vrcholné ponížení. Syn totiž nemyslí a nechce nic jiného, než to, co vidí u Otce. Je tedy naprosto podřízený, ale právě tím se stává Božím Synem, má účast na Božím životě a štěstí a je tím i ve slávě. Když se stal člověkem, přenesl toto své štěstí a tu božskou slávu do lidské bídy a utrpení, aby i tu bídu a bolesti pozvedl k nebi. Je tedy současně ponížený i povýšený.
A co my ostatní lidé? Prožíváme toto tajemství ve víře, ale city zůstávají zatím pozadu. Proto si stěžujeme a často i pláčeme, i když neztrácíme naději, že budoucnost bude lepší. Byly však svaté osoby, které dospěly k zážitku posledního vývoje už v přítomnosti, tj. k živému prožívání toho, co věříme. Příkladem může být patronka nemocných sv. Lidvina. Byla mladé holandské děvče. V Holandsku se bruslilo už ve středověku. Uvázali si rybí kosti na boty a honili se po zamrzlých kanálech. Přitom se ovšem často spadne a zlomí se i žebro. Lehký sportovní úraz, přihodil se i Lidvině. Nebrali to tuze vážně, ale zle se to vyvinulo v zápaly, vnitřní hnisání. V bolestných bezesných nocích přišly i myšlenky na sebevraždu. Po neschopných lékařích však přišel kněz a dal Lidvině kříž: ?Tu máš knihu a stále čti!? Tak se tak dobře do té knihy začetla, že se potom až do smrti radostně usmívala a prohlásila dokonce to, co nemohli pochopit druzí: ?Kdybych věděla, že si jedním Zdrávasem vyprosím zdraví, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila.? Není to pro nás příklad, který bychom mohli doslova následovat. Ale přesto nás i normální psychologie poučuje, že se pocity bolesti a utrpení silně mění vnitřním postojem, který k nim zaujímáme. K tomu pak nás v náboženství vede obraz kříže, který je symbol sestupu těla k tomu, abychom duchem už teď ponenáhlu vystupovali vzhůru. To je také smysl oběti, která se liturgicky slaví na oltáři.
odeslat článek
vytisknout článek
