Excelence, drazí bratři a sestry,
chtěl bych především vzdát díky Vám, Excelence, za Vaše milá slova, jimiž jste mě uvedl do velkých dějin této katedrály a dal mi tak pocítit, že se zde modlíme nejen v této chvíli, nýbrž že se mohu modlit se staletími v tomto krásném kostele. A díky vám všem, kteří jste se přišli modlit se mnou a učinit tak viditelnou síť modlitby, která všechny spojuje, vždycky a všude.

V této krátké homilii bych chtěl říci několik slov o modlitbě, kterou se zakončují nešpory, protože se mi zdá, že v této modlitbě je vykládán úryvek z listu k Římanům, je proměněn na modlitbu. Modlitba se skládá z dvou částí: z oslovení, takřka záhlaví a pak z prosby, složené ze dvou částí. Začněme s oslovením, jež má také dvě části.

Zde je trochu konkretizováno ?Ty?, kterým oslovujeme Boha, abychom mohli klepat s lepší sílou srdce (na dveře jeho milosrdenství). V italském textu čteme prostě ?Milosrdný Otče?. V latinském originálu je to trochu širší, říká ?Všemohoucí, milosrdný Bože?. Ve své nedávno vydané encyklice jsem se snažil poukázat na to, že Bůh má v lidském životě první místo, a to jak v osobním životě, tak v životě dějin, společnosti, světa. Vztah k Bohu je jistě hluboce osobní věc a osoba je bytí ve vztahu a není-li základní vztah ? totiž vztah k Bohu ? živý, není-li žitý, pak také všechny ostatní vztahy nemohou najít svou správnou formu. To však platí také pro společnost, pro lidstvo jako takové. Také zde, chybí-li Bůh, nepřihlíží-li se k Bohu, je-li nepřítomen, chybí kompas, který by ukázal souhrn všech vztahů, aby se našla cesta, aby se člověk orientoval, kam má jít.

Bůh. Musíme znovu vnést do tohoto našeho světa skutečnost Boha, dát ho poznat a učinit ho přítomným. Avšak Bůh - jak ho poznat?
Při návštěvách ?ad limina? vždy mluvím s biskupy, zvláště s africkými, ale i s asijskými a z Latinské Ameriky, kde jsou ještě tradiční náboženství, hovořím o těchto náboženstvích. Je v nich mnoho prvků, přirozeně hodně je odlišných, ale jsou tu také společné rysy. Všichni vědí, že existuje Bůh, že je jeden Bůh, že Bůh je slovo v jednotném čísle, že božstva nejsou Bůh, že je jediný Bůh, prostě Bůh. Ale zároveň se zdá, že tento Bůh není přítomen, že je velmi daleko, zdá se, že nevstupuje do všedního života, že se skrývá, neznáme jeho tvář. A tak se náboženství z větší části zabývá bližšími mocemi, duchy, předky atd., protože sám Bůh je příliš daleko, je nutno si pomáhat ?bližšími? mocemi. A tu pak evangelizace spočívá právě ve faktu, že se vzdálený Bůh přiblíží, že Bůh už není daleko, nýbrž že je po ruce, blízko, že se nyní tento ?známý neznámý? dává skutečně poznávat, ukazuje svou tvář, zjevuje se, rouška na jeho tváři mizí a skutečně ukáže svou tvář.

A protože je nyní sám Bůh blízko, poznáváme ho, ukazuje nám svou tvář, vstupuje do našeho světa. Není třeba se zabývat a používat ony jiné moci, protože On je pravá Moc. Je všemohoucí. Nevím, proč v italském textu vynechali slovo ?všemohoucí?, ale je pravda, že se cítíme tak trochu ohrožováni všemohoucností, zdá se nám, že omezuje naši svobodu, zdá se nám, že je to příliš mocné břemeno, avšak musíme se naučit, že Boží všemohoucnost není svévolná moc, protože Bůh je Dobro, je Pravda a proto Bůh může všechno, ale nemůže jednat proti dobru, nemůže jednat proti pravdě, nemůže jednat proti svobodě. A proto cokoliv koná, nemůže být v rozporu s pravdou, láskou a svobodou. Opak je pravda. On, Bůh je strážcem naší svobody, lásky a pravdy. Toto oko, které nás vidí, není zlé oko, které hlídá, nýbrž je to přítomnost lásky, která nás nikdy neopouští a dává nám jistotu, že je dobro, že je bytí, že je dobré žít, že je oko lásky, že nám dává vzduch, abychom žili. Všemohoucí a milosrdný Bůh.

Římská modlitba spojená s textem z knihy Moudrosti říká: ?Ty, Bože ukazuješ svou všemohoucnost tím, že odpouštíš a ukazuješ své milosrdenství.? Vrcholem Boží moci je milosrdenství, odpuštění. Při současném světovém pojmu moci myslíme na někoho, kdo má velké statky, který má co říci do ekonomie, který disponuje obrovským kapitálem, aby ovlivnil svět obchodu. Myslíme na někoho, kdo má k dispozici vojenskou moc, který může vyhrožovat. Stalinova otázka: ?Kolik divizí má papež?? dodnes charakterizuje průměrnou představu o moci. Moc má ten, který může vyhrožovat, kdo může ničit, kdo má v ruce tolik věcí světa. Avšak Zjevení nám říká: Není tomu tak. Opravdovou mocí je moc milosti a milosrdenství. Bůh ukazuje svou pravou moc v milosrdenství. A tak druhá část tohoto oslovení říká: ?Tys vykoupil svět utrpením svého Syna.? Bůh trpěl a v Synu trpí s námi. A toto je poslední vrchol jeho moci, která je s to trpět s námi. Tak ukazuje pravou božskou moc, chtěl trpět s námi a za nás a v našich bolestech nejsme nikdy sami. Bůh ve svém Synu nejprve trpěl a nyní je nám nablízku v našich utrpeních.

Nicméně zůstává obtížná otázka, kterou nyní nemohu vysvětlovat rozsáhle. Proč bylo nutné trpět, aby byl svět spasen? Bylo to nutné, protože ve světě existuje oceán zla, nespravedlností, nenávisti, násilí a tolik obětí nenávisti a nespravedlnosti má právo, aby se jim dostalo spravedlnosti. Bůh nemůže ignorovat toto volání trpících, kteří jsou utlačováni nespravedlností. Odpustit to neznamená zapomenout, nýbrž přeměnit, totiž Bůh musí vstoupit do tohoto světa a postavit proti oceánu nespravedlnosti a zla mnohem větší oceán dobra a lásky.

A tím je událost Kříže, že od oné chvíle existuje proti oceánu zla řeka dobra, pravdy, lásky, řeka nekonečná a proto stále větší než všechny nespravedlnosti světa. Tak Bůh odpouští tím, že přeměňuje svět a vstupuje do našeho světa, aby tu byla skutečná síla, řeka dobra mnohem větší než všechno zlo, jaké jen může existovat. A tak se oslovení Boha stává oslovením nás. Totiž tento Bůh nás vybízí, abychom se postavili na stranu Boha, abychom vyšli z oceánu zla, nenávisti, násilí sobectví a abychom, se ztotožňovali s řekou jeho lásky, abychom do ní vstoupili. A právě to je obsahem první části modlitby, která pokračuje: ?Dej, aby se tvá církev nabídla jako živá a svatá oběť.? Tato prosba adresovaná Bohu, patří i nám samým. Je to narážka na dva texty z listu Římanům. V 8. kapitole Pavel říká: ?My sami se musíme stát živou obětí.? My sami, celým svým bytím, musíme být adorací, obětí, musíme znovu vrátit náš svět Bohu a tak přeměnit svět. A v 11. kapitole Pavel popisuje apoštolát jako kněžství. Funkcí kněžství je posvěcovat svět, aby se tak svět stal živou hostií, aby se svět stal liturgií. A liturgie není nějaká věc vedle skutečností světa. Je to velká vize, kterou pak měl také Teilhard de Chardin, že na konci budeme mít opravdovou kosmickou liturgii, že se vesmír stane živou hostií. A prosme Pána, aby nám pomáhal být kněžími v tomto smyslu, abychom pomáhali přeměňovat svět v adoraci Boha. Začněme ale sami u sebe. Aby náš život mluvil o Bohu, aby byl náš život opravdovou liturgií, hlásáním Boha, aby byl branou, v níž se vzdálený Bůh stává blízkým a abychom opravdu dávali Bohu sami sebe.

A pak druhá prosba. Modlíme se: ?Učiň, aby tvůj lid vždycky zakoušel plnost Tvé lásky.? V latinském textu se říká: ?Nasyť nás svou láskou.? A tak text naráží na žalm, který jsme zpívali, kde se říká: ?Otevři svou ruku a ukoj hlad všeho živého.? Otevři svou ruku a ukoj hlad každé živé osoby. Kolik hladu existuje ve světě, hlad po chlebě v tolika částech světa, Jeho Excelence hovořila o utrpení rodin zde, hlad po spravedlnosti, hlad po lásce. A s touto prosbou se obracíme k Bohu: ?Otevři svou ruku a opravdu ukoj hlad každého živého tvora. Ukoj náš hlad po pravdě a po tvé lásce. Amen.

Přeložil Josef Koláček.

Další články z podrubriky Homilie