Postavil jeden architekt moderní kostel a chtěl pochopitelně slyšet úsudky kritiků. Byli mezi nimi na prvním místě kolegové z povolání a jiní odborníci v umění. Ale o slovo se ovšem hlásili i ti, kterých se stavba týkala bezprostředně, kněží a věřící. Ty ovšem zaujalo celkové pojetí kostela. Architekt je pojímal takto: jeden jednoduchý pohled a soustředěnění na to, co se tu koná, neodvádějící pozornost nikam jinam. Jsou tu tedy holé betónové stěny, holý kamenný oltář a vedle vztyčený kříž. Mše totiž navazuje přímo na Kristovu oběť na Kalvárii a před tím nesmírným tajemstvím musí ustoupit jiné dojmy. Ale nebyli spokojeni věřící a ani kněz. A mají k tomu co povědět také teologové, protože stavba má vyjádřit to, k čemu slouží. Je to především místo, kde se shromažďují věřící při sloužení mše. Ta pak navazuje přímo na kalvárskou oběť. Kazatelé to podávají takto: Jsi-li přítomen při mši, je to neviditelně a v tajemství, ale v podstatě je to totéž, jako kdybys žil v době Kristově a stál s Pannou Marií a se sv. Janem přímo pod křížem. Výzdoba tomu v gotických kostelích plně odpovídala: velký kříž a oltář pod ním.
Inspirace je přímo biblická. Píše sv. Pavel Korintským: ?Mluvím k vám jako k rozumným lidem; posuďte sami, co říkám: Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?? (1 Kor 10,15-16). ?Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde? (11,26).
Celou mešní liturgii i jednotlivá gesta někteří autoři vysvětlovali symbolicky jako fáze umučení Páně. Tak např. modlitby kněze před oltářem měly připomínat přípravu Ježíšovu k utrpení, jeho úzkost v olivetské zahradě. Když si kněz umývá ruce, mělo to připomenout Piláta, který si myl ruce při rozsudku atd. Dnes se nám tento způsob rozjímání jeví nucený, titěrný. Hlavně však nás zaráží v těchto pobožnostech jistá nedůslednost. Ve středověku přistupovali věřící zřídka k sv. přijímání. Nedivíme se proto reakci, která chce vidět mši především jako společnou hostinu s Kristem, večeři Páně. Bylo proto potřeba sloučit obojí pojetí. Přispěla k tomu pobožnost k Srdci Ježíšovu. V ní se totiž spojuje obojí: vděčná úcta k utrpení Páně a časté sv. přijímání. Teologicky bychom tuto souvislost vyjádřili jednou větou: Kristova oběť je současně největší dar lidstvu, ta se svátostně vyjadřuje rozdělováním chleba a vína věřícím.
Psychologicky to však vede jistému protikladu citů. Když si představíme Spasitele na kříži, jeho utrpení vzbuzuje city soucitného smutku, přijetí daru tak velkého daru naopak má nás naplnit radostí. Jak ten dvojí postoj spojit? Někteří historici liturgie došli k závěru, že se tento protiklad projevil ve dvojí odlišné liturgii západní a východní. Latinská mše by měla být vzpomínkou na poslední večeři s Ježíšem, při které ohlásil své umučení. Východní, zvláště byzantská, má být naopak vzpomínkou na pokrm, který Kristus přijal od apoštolů po svém vzkříšení z mrtvých. Co tom mínění říci, ať posoudí specialisté.
Umělci se nás však ptají konkrétně: Jak postavit kostel, aby jeho struktura vyjadřovala jak účast při oběti Kristově, přítomnost pod křížem, tak i radostnou účast na hostině? Mohl by je inspirovat i tu sv. Pavel, když si všimneme toho, co hned následuje po textu, který jsme citovali o účasti na těle a krvi Kristově. Hned na to apoštol přidává: ?Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu?? (1 Kor 10, 17-18). Z toho plyne, že je jednota církve první a nejdůležitější prvek daru, spojený s Kristovou obětí. Není to snad naznačeno tím, že i ve středověku umělci neopomíjeli umístit pod kříž alespoň dva hlavní představitele Božího lidu, tj. Pannu Marii a sv. Jana? Ti dva nechybějí ani na starých ikonách ukřižování.
Tato přítomnost církve při Kristově oběti se ovšem v různých krajích a okolnostech na obrazech různě rozmnožovala. Zajímavé jsou po této stránce některé ikony ukrajinské. Ten, kdo dal obraz namalovat, si přál, aby tam vedle Panny Marie a sv. Jana stál portrét i jeho samého a jeho příbuzných. Chtěl tím zřejmě naznačit, že chce on sám spolu se svými být přičleněn k jednotě vykoupených, k mystickému tělu církve pozemské a nebeské. Jinde přidávali malíři nebeské světce podle různých měřítek: patrony kostela, země, řeholní společnosti atd. Albrecht Dürer, který měl namalovat obraz všech svatých, vybral z nich hlavní typy: jednoho biskupa, jednoho mnicha, jednoho mučedníka atd. a uprostřed nich vévodící kříž. Takový je ostatně i motiv byzantské ikonostase, stěny před oltářem. Nahoře je kříž, ale pod ním řady světců podle liturgických návodů a přitom bohatě vyzdobených. Jeden věřící ze západu, který si prohlížel vnitřek východnímu kostela, namítl skepticky knězi, který mu jej vysvětloval: ?Proč tu stěnu tam vpředu neodstraníte? Není vidět na oltář.? Dostal odpověď: ?Ta stěna s obrazy je tam proto, abychom lidskýma očima viděli to, co se na oltáři neviditelně děje.?
Podle Dürera je obraz Krista na kříži symbol spojení. Ital Taddeo Bartoli, ze 14. století, naopak znázornil ukřižování jako symbol rozdvojení. I tu uprostřed obrazu stojí vysoký kříž, který symetricky rozděluje seskupení osob, barev, stínů. Kristu po pravé straně stojí Panna Maria, někteří učedníci, setník Longin, pohan, který vyznal, že byl ukřižovaný opravdu syn Boží, a ještě jiní. Všichni upřeně hledí ke kříži. Po levici stojí židovští kněží a zákoníci, skupina vojáků, a ti se obracejí ke kříži zády, hledí kamsi jinam. Postoj ke kříži je tu tedy rozpoznávacím znamením, kam kdo patří. V této funkci se ostatně vyskytuje znamení kříže i v denním životě. Domy, označené křížem, byly postaveny k účelům církve. Kříže u cest označují, že jsme v křesťanské zemi. Je tedy na dobrých křesťanských umělcích, aby hledali při stavbě kostela vhodný soulad. Ten je potřebný v duchovním životě. Často se znamenáme znamením kříže. Je to gesto obvyklé, patří k dennímu životu. Ale musí dostat i centrální význam v našem postoji k bohaté skutečnosti, která nás obklopuje.
odeslat článek
vytisknout článek
