Nový portál Vatikánského rozhlasu

Eucharistie je původem slovo řecké a znamená poděkovat za dar. Kristovo tělo, které dostáváme při sv. přijímání, právem považujeme za největší dar, jaký dostáváme. Proto se upřímně modlíme: ?Pane, nejsem hoden.? Co si přitom doopravdy myslíme? Kdo je a kdo není něčeho hoden? Film Píseň o Bernardetě podle známého Werflova románu začíná scénou ve škole. Přijde místní duchovní a rozdává obrázky děvčatům, které se připravují na první svaté přijímání. Řeholní sestra, která je učila katechismu, Bernardetě obrázek zabaví: ?Není ho hodná, nenaučila se katechismus.? A přece o něco později byla Bernardeta hodná, aby viděla Pannu Marii a dnes je kanonizovaná světice. Jak je často pochybný náš úsudek o lidech!

A přece si musíme nějaký úsudek o lidech udělat. Setkáváme se s tím problémem každý den. Rozdává se např. státní podpora, vyplácejí se peníze. O jednom řekneme: ?Tomu dejte!? O druhém usoudíme: ?Ten si toho nezaslouží, není hoden.? Podle čeho tak usuzujeme? Odměna se dává buď za práci nebo za dobrou vůli. Řekne-li se, že je někdo nehoden, znamená to že nepracoval anebo že nemá ani dobrou vůli pracovat.

Dá se tento pracovní poměr přenést i na náš poměr k Bohu? V teologii se diskutuje otázka tzv. zásluh. Můžeme si zasloužit věčnou blaženost, nebe, Boží pomoc? Setkáváme se tu s dvojím protichůdným postojem. Z jedné strany nepochybujeme o tom, že je Bůh spravedlivý soudce, že trestá zlé a odměňuje dobré. Nenechá bez odměny ani sklenici vody, podanou z lásky. Z druhé strany vidíme, že je naprosto neúměrná nekonečná odměna a nepatrný lidský skutek. Je tedy lepší říci, že všecko, co od Boha dostáváme, dar Boží milosti, kterého nejsme hodni.

Dají se tyto dva odlišné postoje smířit? Jak protestantští tak i pravoslavní bohoslovci mají ke slovu ?zásluha? odpor. Ruší je tu představa jakési nebeské banky, kde mají lidé vklady, které si po smrti vyberou. Tento předsudek je tak silný, že i katolíci omezili užívání tohoto výrazu. Tak se např. ve zpovědi po rozhřešení kněz modlíval: ?Zásluhy Panny Marie a všech svatých ať ti jsou k odpuštění hříchů, k rozmnožení milosti a k odměně věčného života.? V dnešním formuláři je slovo zásluha nahrazeno termínem: ?Přímluvy Panny Marie a všech svatých...?.

Výraz ?zásluha? je ovšem obrazný a u každého přirovnání si musíme uvědomit, co jím chceme vyjádřit. V době tridentského sněmu církev vystoupila na obhajobu zásluh pro věčný život. Odvolávali se autoři především na podobenství o dělnících na vinici (Mt 20.1-16). První z nich ujednali s pánem odměnu za práci: jeden denár. Pracovali, svůj plat si večer zasloužili. Ti další, kteří pracovali daleko méně a dostali také denár, si ovšem celý plat nezasloužili. Měli tedy říci: ?Pane, nejsem hoden, nezasloužím si.? To, co dostali, byl dar milosti.

Ale můžeme před Bohem rozdělovat lidi na hodné a nehodné? Vždyť se před přijetím eucharistie modlíme všichni: ?Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel.? Setník, který byl pohan a který tato slova řekl, jak o tom čteme v evangeliu, si byl vědom, že nemá na Kristovu pomoc stejný nárok jako synové vyvoleného národa. A přece jej dal Ježíš za příklad i židům a církev jej dodnes dává za příklad všem křesťanům.

Abychom lépe pochopili smysl otázky o zásluhách, musíme si nejdříve uvědomit dávné diskuse, které vedla katolická církev s pelagiány v době sv. Asugustina. Pelagiáni věřili, že se může člověk vlastními silami dopracovat k tomu, aby zachoval Boží přikázání a tak dosáhl odměny v nebi. Proti nim sv. Augustin právem zdůrazňoval nutnost milosti. Sami dokážeme hřešit. To však, že žijeme dobře, je Boží dar. Církev se ovšem úředně postavila na stranu sv. Augustina. Musí se tomu ovšem správně rozumět, uvědomit si, co je napřed a co je potom.

V profánní zkušenosti je tomu tak, že se napřed pracuje a pak přijde odměna. Platí se až po práci. Ve službě Boží je tomu obráceně.Začíná se darem. Bůh nám dává milost na počátku, a to v různé podobě: je to zdraví, síla, poznání, pomoc i svátostná. S tím vším pak spolupracujeme. Teprve z této spolupráce vzniká zásluha. Spojí se tak dvojí protichůdné tvrzení v jedno. Udělám něco dobrého. Je to Boží dar? Je. Bez milosti bych ani nezačal ani nedokončil. Je to však i má zásluha. Spolupracoval jsem s milostí. Nenechal jsem símě Božího vnuknutí, aby uschlo v tvrdé půdě (Mt 13,5).

Kdo spolupracoval, dostane odměnu. Ale i v tomto případě si musíme odvyknout myslet profánně. V pracovním poměru dělníka a zaměstnavatele je odměna něco jiného než práce, kterou dělá. Pracuje např. dělník u stroje v tiskařském závodě. Na konci týdne nebo měsíce za to dostane peníze. Malíř maluje obraz na prodej. I zde je práce štětcem odlišná od bankovek, které mu vyplatil kupec. Něco jiného ovšem je, když maluje obraz pro sebe, pro svůj byt. Tam je jeho odměnou obraz sám, který namaloval, jeho krása. Podobná je i odměna, kterou očekáváme za práci pro Boha. Zdokonalujeme tím Boží obraz, který nosíme v duši, zušlechťujeme tím vlastní život věčný.

Největší námitku však proti pojetí zásluh měli v době reformace autoři v otázce odpustků. Jakpak může církev rozdávat zásluhy jedněch druhým. Zásluhy Panny Marie a svatých se mohou stát zásluhami mými, když se pomodlím tzv. odpustkovou modlitbu? Kdyby tu šlo o peníze, bylo by to sice možné, ale bylo by to směšné. Bylo by to vybírání v nebeské bance z cizího konta. Řekli jsme však, že je pravá zásluha zdokonalení Božího obrazu v duši. To se děje láskou k Bohu a k bližnímu. Láska pak je vždycky dobro společné. Kdo miluje stále přijímá i dává. Zásluhy duchovní jsou jednotlivců i všech. Život Boží roste společně do plnosti Kristovy (Ef 4,13). Dostanou tedy nakonec všichni Boží dělníci jeden nedělitelný pravý denár. Je to dar všech všem a výsledek práce pro sebe i pro druhé, spolu s Bohem v jeho království.