Královna... Není dnes snadné vidět královny. Je jich už málo a nevystupují navenek královsky. Na první příležitost si však dobře vzpomínám. Anglická královna přijela v pozlaceném kočáře na slavnostní přehlídku vojáků, kteří dostali vyznamenání tzv.
Victoria Cross. Podruhé jsem viděl holandskou královnu, ale ta přijela v otevřeném autě v docela obyčejných šatech. Jezdívá někdy i na kole po městě, nekrálovsky. Slovo královna se tedy stalo spíš symbolickým. Chceme jím vyjádřit nějakou velkou hodnost nebo vyznamenání. Často přivlastňujeme tento titul Bohorodičce v modlitbách: Zdrávas královno, Raduj se nebes královno, Královno andělů, patriarchů, proroků... Co tím titulem chceme vyjádřit? Na lateránské universitě v Římě uspořádali jednou zvláštní mezinárodní kongres na toto téma a mínění se tam vyskytlo mnoho.
Jeden desátek růžence je určen k rozjímání tajemství: ?který tě, Panno, na nebi korunoval?. To je ovšem výraz docela symbolický. Korunovace je tu obrazem nebeské slávy. Ale i sláva je tu symbol něčeho hlubšího než to, čemu v profánním mluvě říkáme oslavení. Filologicky má výraz sláva stejný kořen jako slovo. Slavné je tedy to, o čem se mluví a mluví se o tom, co se považuje za důležité. Královský titul Mariin tedy vyjadřuje její mimořádnou důležitost ve světě, jak to vyjadřuje např. mariánská píseň: ?Kdyby tebe, drahé matky, kdyby tebe nebylo, bylo by své věčné statky člověčenstvo ztratilo.?
Když nazývají Otcové církve Mariino ?Staň se? středem světových dějin, není to jenom řečnická nadsázka. Vždyť cíl dějin je setkání Boha s člověkem. Vrcholné momenty toho setkání jsou dva, navzájem si odpovídající. Jeden je při početí Bohočlověka, které se uskutečňuje plným souhlasem Bohorodičky. Druhý moment je na kříži při Kristově smrti, když Bohočlověk vyslovuje svůj definitivní souhlas s vůlí Boha: ?Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha? (Lk 23,46). I z profánního hlediska pozorujeme, že je křesťanství, které se tu zrodilo, jedno z nejdůležitějších hnutí lidstva, které skutečně přeměnilo svět. Ale to je jenom povrchní pohled. Opravdová důležitost je neskonale větší.
Co jsou dějiny? Lidově se tak označuje to, co se kdysi dělo, co bylo, ale už není. Dnes tu ovšem zůstaly důsledky, ale i ty stárnou a mizí. Někdo si postavil dům, po léta je k němu připoután, ale není to navždy. Může dům prodat a odstěhovat se jinam. Staré bydliště pak už pro něho existuje jenom ve vzpomínkách, nová skutečnost je jiná. Takové jsou dějinné události v očích lidí. Ale nemohou být takové v očích Božích. U Boha neplatí ?bylo? a ?bude?. Všecko je u něho věčně přítomné, je mimo čas. O všem tedy platí, že se to děje ?nyní?. To pak, co se děje nyní, je to, co Bůh myslí a jedná, je to síla ve světě.
To platí o myšlení a jednání Božím. Může to však platit i u nás? Člověk je sám v sobě pomíjející, on sám i jeho skutky. Ale křesťan není sám a nic dobrého nedělá sám. V každém dobrém skutku spolupracuje s vůlí Boží. Tím ovšem on i jeho skutky vstupují do věčné přítomnosti Boží. Nemohou zaniknout, patří do Božího ?nyní?. Jsou tedy, v nadpřirozeném smyslu, současné. Řekli jsme, hovoříc lidsky, že Mariin souhlas s Bohem změnil svět. Hovoříc nadpřirozeně, můžeme přejít do přítomného času. Mariin souhlas mění svět i nyní, je to síla stále ve skutečnosti činná, stále zasahuje do dějin, do života lidí. Tomu pak, kdo zasahuje do života lidí právem patří titul král nebo královna. Maria je královnou ve spojení s Kristem a Kristus je král ve spojení s Otcem.
Tu ovšem všechno spojení nekončí. Jsme i my ve spojení s Bohem skrze Krista, skrze Marii, skrze celou církev, mystické Kristovo těla. Platí tedy i o nás, že máme královskou důstojnost. Naše skutky nejsou izolované. Spojují se a tvoří naši osobnost a jsou tedy svázány i s osobností a s činností jiných lidí, mají sociální charakter. Pro nás samy se psychologicky uchovávají v paměti. Už starořečtí stoici považovali paměť za nejdůležitějšího tvůrce našeho ?já?. Známe ze zkušenosti, že ztráta paměti, sklerosa, zredukuje člověka na nízkou, skoro živočišnou úroveň. Naopak živá a svěží paměť dodává moudrosti a důstojnosti. Spojením s Bohem v Kristu naše skutky, naše činnost vstupuje do paměti Boží. Tam se uchovává pro nás, pro náš věčný život. Církev k tomu napomáhá svátostně, protože připomíná v liturgii spolu s pamětí Krista i nás všechny. Zasahujeme tím, aniž o tom víme, do dějin světa a do vývoje vesmíru. Je to účast na království Krista i Marie, je to dílo milosti Boží v nás, i když částečně. Maria je naopak nazvaná ?plná milosti?. Milost nemůže být mrtvý dar, jako např. hodinky, náhrdelník nebo jiná ozdoba. Je to život. Život pak je tam, kde působí, kde vidíme jeho účinky.
Obyčejní věřící ovšem nedovedou osvětlit teologickými důvody Mariinu činnost ve světě, ale dokazuje jim je denní zkušenost. Na poutních místech vidíme obyčejně mnoho nápisů a votivních darů, které dosvědčují, že se tam někdo pomodlil k Bohorodičce a byl vyslyšen, často i způsobem, který se považuje za zázračný. Kněží a řeholníci se rádi přiznávají k tomu, že cítí své povolání k duchovnímu stavu jako zásah Panny Marie.
Pochybnosti vznikají, když se o tom začne přemýšlet jednostranně, když se úvaha začne, jak říkáme, ze špatného konce. Vezme se jako neomylně jistá zásada, že to, co dělá jeden, nemůže dělat druhý. Tím, co udělal jeden, se má chlubit jen on sám a nikdo jiný. Není to platné ani z hlediska lidského. Velcí lidé, když se jim blahopřeje, rádi přidávají: ?I já děkuji vám, že jste byli při mně, jsem vděčen rodičům, kteří mne vychovali a naučili pracovat.? Jedna činnost je tedy neoddělitelná od činnosti jiných i u lidí, tím víc pak je tomu v životě Božím. Děkujeme-li tedy za nějakou prokázanou milost Marii, děkujeme tím i Kristu i Bohu Otci, protože jsou spojeni v jedno. Jednota Boha se svatými je důsledek vtělení, jednoty Boha s člověkem, která se uskutečnila součinností Marie. Nazýváme-li tedy Krista králem, je Maria královna a i my jsme povolání ke království v Božím světě.
odeslat článek
vytisknout článek
