V kostele na oltáři vidíme při liturgii velkou knihu. Říkáme jí misál, protože se užívá při mši, latinsky missa. V protestantských kostelích bývá na oltáři Bible. Tu my přenášíme na podstavec určený ke čtení a kázání. Na oltáři v misálu jsou texty modliteb určených k eucharistické bohoslužbě. Jsou to texty různé podle různých liturgií, ale v jedné a téže liturgické oblasti jsou stálé a nemění se často. My, kteří jsme latinského obřadu, jsme prožili změny v době po 2. vatikánském sněmu. Lidová řeč nahradila tradiční latinu a i text sám byl upraven. V takových okolnostech se ovšem lidé spontánně ptají, kdy tyto různosti vznikají a nakolik jsou užitečné i dnes.

Mešní liturgie ovšem navazuje přímo na poslední večeři apoštolů s Kristem, na jeho příkaz, který opakujeme doslovně: ?Neboť on, když se vydával na smrt, vzal chléb, vzdal ti díky, lámal, dával svým učedníkům a řekl: Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává. Po večeři vzal také kalich, znovu ti vzdal díky, dal svým učedníkům a řekl: Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.?

Tak to dělali křesťané od počátku. Scházeli se ke společnému ?lámání chleba?, nejdříve v soukromých domech, později v kostelech. Při té příležitosti ovšem četli i něco z Písma svatého, jak to bylo zvykem v židovských synagogách. Ten pak, kdo liturgii předsedal uvedl Kristova slova slovy svými, zasadil do kratší nebo delší modlitby, při které vzpomněl živé i zemřelé, se kterými se cítíme modlitbou spojeni. Byly to modlitby svobodně složené. Je také pochopitelné, že se opakovaly a že jedni přebírali od druhých tu, která lépe vyhovovala. Je také normálním jevem, že na venkově nejraději opakují to, co vidí v hlavním městě. Když pozorujeme, které jsou v církvi ustálené obřady, rity, vidíme, že jsou určeny podle hlavních měst starého světa. Na východě převládl především obřad byzantský, protože hlavní město byla Byzanc. Na západě panuje obřad římský, latinský, protože latina byla donedávna jeho jediným jazykem.

Máme tedy různost, ale také stálost. Objevuje se v nové době nová námitka: Není snad ta stálost upřílišněná? Neomezila se tím přirozená tvořivost? Duchovní život, který se opravdově žije, je plný nových inspirací. Kde by se měly lépe uplatnit než při společné modlitbě? Je každý charismatismus nepřípustný? Brzy po vatikánském koncilu se tato hnutí začala uplatňovat i ve farních mších. Někde si lidé sami skládali texty, které se pak chtěli společně modlit při mši. Proč církevní autority tato hnutí brzdily? Začněme jedním důvodem, na který se nesmí zapomínat. Je to princip uznaný od nejstarších dob: ?Věříme to, co se modlíme.? V první církvi nebyly rozšířeny lidové katechismy. Nejsou ostatně tuze populární ani dnes. Spontánně tedy věřící křesťan přijímá jako článek naší víry to, co se v modlitbách v kostele opakuje. Klekáme při modlitbě proměňování, věříme tedy v osobní přítomnost Krista v eucharistii. Modlíme se k Panně Marii a jiným svatým, uznáváme tedy účinnost této přímluvy. Recitujeme na počátku mše vyznání hříchů, věříme tedy, že je Bůh odpouští. Je tedy text liturgie naším nejrozšířenějším katechismem, textem vyznání víry. Nebudeme proto ochotni připustit za své osobní přesvědčení náboženské všecko to, co nějakého jednotlivce v nadšení napadne. Společné vyznání víry obsahuje to, co je skutečně víra církve. Proto církevní autorita na liturgické texty dohlíží, je schvaluje nebo i omezuje.

Ale původní námitka se může i nadále rozvinout. Nemodlíme se jenom za to, co je všem vždycky společné. Neprší, zemědělci by se rádi pomodlili za déšť. Začíná školní rok a bylo by dobře doporučit Pánu Bohu výchovu dětí. Když na takové individuální potřeby upozorní pana faráře, často jim odpoví: Pomodlete se soukromě, ve společné modlitbě my se omezíme jenom na to, co je opravdu společné. Ale ani v této zásadě se nesmí upřílišňovat, vždyť i jednotlivec může požádat jiné, aby se pomodlili za něho samého. Aby se tomu požadavku dalo správné místo podporuje se zavedení tzv. modliteb věřících po evangeliu a kázání. Je pěkné, když tam každý může vystoupit a poprosit ostatní, aby se modlili s ním. Zkušenost ovšem ukazuje, že i nad tím musí být dohled, aby se takové osobní prosby nezvrhly např. na propagování politických tendencí.

Nakonec tu přichází otázka zvláštních pobožností, které odpovídají mentalitě jedné skupiny věřících, kam není radno přitahovat jiné. Není tedy proti duchu společné liturgie, když se např. koná večerní pobožnost pro matky, jiná pro mladé dívky, jiná pro muže atd. Je dobré, aby se to však dělo v míře. V centru farní modlitby musí zůstat slavení společné liturgie a pevné texty modliteb svátostných. To předpokládá stálost misálu a jednotnost i v jiných základních projevech bohoslužby.

Těm, kterým se říká tradicionalisté, se však vytýká, že upřílišňují i v tomto směru. Tak jsme viděli, že se takoví bránili zavedení nové pokoncilní liturgie, i když už byla schválena nejvyšší autoritou. A ještě i dnes jsou ti, kteří chtějí, aby se mše sloužila po staru, podle dřívějšího textu a latinsky. Nemělo by se jim to dovolovat, prohlašují jiní. Ti se pak pohoršili i nad listem papeže, který dává moc biskupům, aby v jistých okolnostech tuto starou liturgii dovolili. Jaký to má smysl? Víme dobře, že se většina věřících nejraději modlí tak, jak se to naučili už v dětství. Je to pěkné, vešlo jim to jakoby do krve. Je tomu tak se všemi zvyky. Babička se ráda obléká po starém a právem požaduje, aby jí to nevyčítali. Ale ona sama docela dobře chápe, že se mladí dnes už tak oblékat nemohou a nekritizuje nespravedlivě nové generace. Podobně se musejí v církvi umět smířit tzv. staromilci s tzv. progresivními. Obojí musejí znát správnou míru, zůstávat přitom ve vzájemné lásce a pochopení. Takové jsou známky dobrého života, který dovede spojit proměnlivost se stálostí, takové jsou i dějiny církve.