Když se člověk ze západu účastní slavné východní liturgie, obyčejně se podiví, jak mnoho se tu užívá kadidla, jak často se okuřuje celý chrám, lidé a jednotlivé předměty. Pochopitelně se pak ptá, co to má znamenat. Nejpohotovější odpověď je, že je to symbol modlitby. Jako se kouř vznáší, tak má i modlitba z hořícího srdce vystupovat k nebi. Pak by ovšem mohl někdo namítnout, že se také okuřuje evangelium před tím, než se začne číst. Tam nemají čtená slova vystupovat nahoru, ale spíš naopak sestupovat dolů k nám, do mysli a jednání, má se lidské srdce jejich četbou zapálit.
Nesmíme však tuze zjednodušovat symbol ohně. Je mnohoznačný a vyskytuje se často ve starých náboženstvích. Ve střední Asii ztotožňovali božstvo s ohněm, proto ohnivé oběti k němu měly dostupovat. Povznesení mysli k Bohu se tedy podobá kouři, který vystupuje k nebeskému trůnu. Podle této staré představy se i v Bibli zjevuje Bůh v podobě ohně. K Mojžíšovi promluvil z hořícího keře a vyzval jej, aby vystoupil k němu na vrchol Sinaje. Ale lid se nesměl přibližovat, protože viděl i zdálky, že hora zářila ohněm (Ex 19,18). I Židé tedy uctívali Boha zápalnými oběťmi. Některé měly jméno holocaustum, celopaly. To, co se tu obětovalo, se celé spálilo, aby jenom kouř vystupoval nahoru.
Tímto podobensvím se tedy vyjadřovala vznešenost a svatost Boží. Ale v Bibli nejvyšší bytost ponenáhlu ztrácí svou hrozivost. Přiblížit se k Bohu už nevzbuzuje strach, ale naopak důvěru a útěchu. Není tedy divu, že se naturalistické zápalné oběti, které nevypadaly esteticky, nahrazovaly zápaly minimálními a velmi příjemnými, hořícím kadidlem, jehož kouř nejenom vystupuje vzhůru, ale zaplní i okolní prostor příjemnou vůní. Takovou zápalnou oběť si tedy podrželi i křesťané. Dává bohoslužbě i esteticky líbivý ráz. Nesmíme ovšem zůstat jenom u té líbivosti. Je dobré zamyslet se nad tím, co chceme tímto symbolem vyjádřit.
Začněme od počátku: Co je duchovní život? Odpověď křesťanská zní: Je to život a činnost Ducha svatého v člověku. Tak to učí víra. Ale je-li to současně život a činnost naše, jak to vnímáme? To, co jsme a děláme, nějakým způsobem pociťujeme. Cítíme zimu a teplo, jsme spokojeni, když se nám daří práce. Zbožné knihy nás ujišťují, že je nejšťastnější život ve styku s Bohem. Jak se tedy může přihodit to, co jsme se nedávno dočetli ve vzpomínkách Terezie z Kalkuty, že se jí zdálo všechno tragicky prázdné, přestože celý život zasvětila službě Boží hrdinskými skutky lásky k bližnímu. Není jediná. I jiní svatí se přiznali, že prožívali periody, ve kterých se jim zdálo, že je nebe pro ně jakoby zavřené, modlitba se jim jevila jako neužitečná, jako nechutná ztráta času. Znamená to, že je Duch svatý opustil? V životě obyčejného křesťana to nebývá tak tragické, ale i on se ptává: Mám chodit do kostela, když k tomu nemám chuť a když cítím naopak k modlitbě odpor? Nebylo by to pokrytectví?
Byla v dějinách hnutí, kde se z takových stavů odvozoval radikální závěr: žijeme jenom to, čeho jsme si vědomi; ten, kdo činnost Ducha svatého v sobě necítí, jeho milost v sobě nemá. Jeden z takových autorů píše: ?Tak jak žena v požehnaném stavu cítí pohyby dítěte ve svém lůně, tak také my poznáváme podle radosti, veselí a jásotu, jež pociťujeme v srdci, že Duch svatý v nás bydlí.? Ve starém prostředí se vyskytli tzv. mesaliáni, kteří v tom tvrzení došli až do takových důsledků, že byli odsouzeni církví jako heretici. Přestali přijímat svátosti. Nemají prý žádnou cenu: před křtem a po křtu se člověk cítí stejně, nemá tedy smysl. Čím chtěli svátosti nahradit? Syrské slovo messaliáni by se dalo přeložit jako ?modlitelé?. Praktikovali totiž exaltované modlitby s tancem a výkřiky tak, že se celého shromáždění zmocnilo nadšení. Pak se cítili jisti, že už Ducha svatého v sobě mají, že jsou Bohu milí. Proto se jim v slovanském prostředí říkalo ?bogomili?. Normální křesťané se jim ovšem vyhýbali. Ve smyslu tohoto postoje matka, která opatruje nemocné dítě celou noc a je přitom unavená a rozesmutnělá, ta by Ducha svatého neměla, měli by ji ti, kdo vykřikují v sugerovaném nadšení.
Stanovila proto církev jiné pravidlo: nedá se přítomnost Boží milosti měřit podle povrchních citů. Je to otázka víry. Svátosti se proto udělují jenom těm, kdo věří. Jejich účinnost pak má jedno neomylné rozpoznávací znamení: lásku k Bohu a k bližnímu. Láska však často prožívá zkoušku, ve které se musí osvědčit její opravdovost a věrnost. V těch okamžicích může být bolestná, ale v zápětí nato se stává radostnou a šťastnou. Duchovní autoři tyto dva různé stavy označují slovy: neútěcha a útěcha. Neutěšené srdce prožívá cosi podobného, jako když se v tělesném životě zdravý člověk nachladil. Ale je-li opravdu zdravý, nic si z toho nedělá, často i odpírá si lehnout, zásadně nebere léky, které by ho drogovaly. Směje se pak radostně, ukazuje druhým, jak to nachlazení dokázal překonat. Podobně je tomu i v duchovním životě. Neútěchy se promění v radostný a trvalý klid vědomím, že jsou pomíjející. V životě velkých světců se to projevuje hrdinsky. Sv. Terezie Veliká prožívala deset let to, čemu říká duchovní vyprahlost, nic ji v klášterní samotě netěšilo. Vydržela a pak měla veliká zjevení a mystické dary. V našem obyčejném životě jsou ty změny malé a skoro nenápadné, ale proděláváme je podle stejného pravidla. Zkladatel osobního postoje v léčení tělesném Dr. Hahnemann, píše že v tomto světě nesmíme řadit lidi do dvou kategorií, považovat jedny za zdravé a druhé za nemocné. Všichni jsou zdraví a nemocní současně. U těch zdravých však jejich zdraví stále přemáhá nenoc, zatím co u těch nemocných stále nemoc přemáhá zdraví. Na člověku samém obyčejně záleží, na kterou stranu se umí postavit. Stojí to vždycky trochu oběti, ale je to jako zápal kadidla, z kterého vychází příjemná vůně povznášejíci mysl člověka vzhůru a přitom naplní i náš životní prostor, aby i ten vydechoval s námi duchovní pohodou.
odeslat článek
vytisknout článek
