Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dnes dopoledne jsem slavnostní eucharistickou bohoslužbou ve Viterbu zahájil svou pastorační návštěvu vašeho diecézního společenství a toto setkání v Bagnoregio ji prakticky uzavírá. Všechny vás co nejsrdečněji zdravím: náboženské, občanské a vojenské představitele, kněze, řeholníky a řeholnice, pastorační asistenty, mládež a rodiny, a děkuji vám za srdečnost, s níž jste mne přijali. Znovu děkuji nejprve vašemu biskupovi za jeho milá slova, kterými poukázal na můj vztah ke svatému Bonaventurovi. A uctivě zdravím starostu Bagnoregia, kterému jsem vděčný za zdvořilá slova na uvítanou, jež mi adresoval jménem celého města.

Giovanni Fidanza, z něhož se později stal bratr Bonaventura, spojuje svoje jméno s Bagnoregiem ve známé pasáži z Božské komedie, kde sám sebe představuje: ?Jsem život Bonaventury z Bagnoregia, jenž ve vysokých úřadech vždycky dbal o potřebnou péči? (Dante, Ráj XII, 127-129), čímž poukazuje na to, že při významných posláních, která plnil v církvi, dbal vždycky o časné věci (potřebná péče) k duchovnímu dobru duší. Tady v Bagnoregio strávil své dětství a jinošství; potom následoval svatého Františka, k němuž choval zvláštní vděčnost, protože ho, jak sám napsal, ?vyrval ze spárů smrti? (Legenda Maior, Prologus, 3,3), když byl ještě dítětem, a předpověděl mu jméno ?Buona ventura?, jak před chvílí připomněl váš starosta. Navázal hluboký a trvalý vztah s Prosťáčkem z Assisi, od něhož načerpal asketickou inspiraci a církevního génia. Žárlivě zde uchováváte významnou relikvii tohoto svého slavného rodáka, ostatky ?svaté paže?, uchováváte naživu jeho památku a prohlubujete jeho nauku zejména v Centru Bonaventurských studií, které založil Bonaventura Tecchi a ve kterém se každoročně konají odborná studijní sympozia, věnovaná jeho osobě.

Není snadné syntetizovat rozsáhlou filosofickou, teologickou a mystickou nauku, kterou nám zanechal sv. Bonaventura. V tomto Kněžském roce bych rád pozval zvláště kněze, aby vstoupili do školy tohoto velkého Učitele církve, aby prohloubili jeho nauku moudrosti, zakořeněné v Kristu. Každý krok své spekulace a mystického úsilí směřuje k moudrosti, která rozkvétá ve svatosti, a přechází po stupních, jež začínají od moudrosti, kterou nazývá ?jednotvárnou? a týká se základních principů poznání, přes ?moudrost mnohotvárnou?, která spočívá v tajemné řeči Bible, k ?moudrosti všeobjímající?, rozpoznávající v každé stvořené skutečnost odlesk Stvořitele, až k ?moudrosti beztvaré?, tedy zkušenosti niterného mystického kontaktu s Bohem, kdy intelekt člověka vyústí do ticha nekonečného Tajemství (srov. J. Ratzinger, San Bonaventura e la teologia della storia, Ed. Porziuncola, 2006, str.92). Při vzpomínce na tohoto zahloubaného hledače a milovníka moudrosti bych rád vyjádřil povzbuzení a úctu ke službě, kterou jsou teologové v církevním společenství povoláni vykonávat vzhledem k víře, která hledá porozumění, oné víře, která je ?přítelkyní inteligence? a která se stává novým životem podle Božího plánu.

Z bohatého věroučného a mystického odkazu sv. Bonaventury se tento večer omezím jenom na vyznačení několika ?směrů? reflexe, jež by mohla být užitečná v pastoraci vašeho diecézního společenství. Bonaventura byl v první řadě neúnavným hledačem Boha a to již od doby, kdy studoval v Paříži, a pokračoval v tom až do své smrti. V svých spisech poukazuje na cestu, kterou je třeba se vydat. ?Bůh je totiž nahoře ? píše ? je proto nutné, aby vrchol mysli byl vztyčen vzhůru? (De reductione artium ad theologiam, č.25). Vytyčuje tak náročnou trasu víry, na níž nestačí ?četba bez pomazání, spekulace bez oddanosti, bádání bez obdivování, uvažování bez jásání, píle bez zbožnosti, vědění bez milování, porozumění bez pokory, studium bez božské milosti, zrcadlo mysli bez moudrosti inspirované Bohem? (Itinerarium mentis in Deum, prol. 4). Tato očistná cesta se týká celé osoby, aby skrze Krista došla k proměňující lásce Trojice. A vzhledem k tomu, že Kristus - vždycky Bůh a vždycky člověk - působí ve věřících svou milostí nové stvoření, stává se pátrání po božské přítomnosti nazíráním Boha v duši, ?v níž On přebývá prostřednictvím záplavy darů své lásky? (ibid. IV,4), abychom byli nakonec uvedeni do Něho. Víra je tedy zdokonalením našich schopností poznat a mít účast na poznání, které má Bůh sám o sobě a o světě; naději vnímáme jako přípravu na setkání s Pánem, které bude úplným dovršením onoho přátelství, jež nás s Ním už nyní spojuje. A láska nás uvádí do božského života, umožňuje nám považovat všechny lidi za bratry podle vůle společného nebeského Otce.

Kromě toho, že byl hledačem Boha, byl svatý Bonaventura serafickým opěvovatelem stvoření, který podle vzoru svatého Františka ?chválil Boha ve všem a skrze stvoření?, ve kterém ?vidí nesmírnou moc, moudrost a dobrotu Stvořitele? (ibid., 10,11). Svatý Bonaventura podává pozitivní pohled na svět jakožto dar lásky Boží lidem. Rozpoznává v něm odlesk svrchované Dobroty a Krásy Boží, které ve šlépějích svatého Augustina a svatého Františka prohlašuje za bytí samotného Boha. Všechno je nám dáno Bohem. Od Něho jako z původního zdroje plyne pravda, dobro a krása. K Bohu se jakoby po stupních schodiště stoupá až se dosáhne a jakoby uchopí Svrchované Dobro, ve kterém se nachází naše štěstí a náš pokoj. Jak užitečné by bylo také dnes objevit krásu a hodnotu stvoření ve světle božské dobroty a krásy! V Kristu se samotný vesmír, poznamenává svatý Bonaventura, může stát znovu hlasem, který mluví o Bohu a přivádí nás k šíření jeho přítomnosti; vybízí nás, abychom Ho ctili a oslavovali ve všech věcech (srov. ibid., I,15). Tady lze vnímat ducha svatého Františka, s nímž náš světec sdílel lásku k celému stvoření.

Svatý Bonaventura byl poslem naděje. Krásný obraz se nachází v jednom z jeho adventních kázání, kde přirovnává hnutí naděje k letu ptáka, který rozpíná křídla, pokud možno co nejvíce do šířky, a aby se pohnul zapojí všechny své síly. V jistém smyslu tak sám ze sebe činí pohyb, aby vzlétl a letěl. Doufat znamená letět, říká svatý Bonaventura. Naděje vyžaduje, aby se všechny naše údy daly do pohybu a zamířily vzhůru k opravdové výši našeho bytí, k příslibům Boha. Kdo doufá ? tvrdí ? ?musí pozvednout hlavu, obrátit své myšlenky vzhůru, do výše naší existence, tedy k Bohu? (Sermo XVI, Dominica I Adv., Opera omnia, IX, 40a).

Pane starosto ve své promluvě jste položil otázku: ?Čím bude Bagnoregio zítra??. Všichni se vlastně ptáme na budoucnost naši i světa, a tato otázka má mnoho co do činění s nadějí, po níž žízní každé lidské srdce. V encyklice Spe salvi jsem poznamenal, že nestačí jakákoliv naděje, abychom se mohli vyrovnat s těžkostmi přítomnosti a překonat je; nezbytná je ?věrohodná naděje?, která nám dodá jistotu, že dojdeme k ?velkému? cíli, a opodstatní tak ?námahu dne? (srov. 1). Pouze tato ?velká naděje-jistota? nás ujišťuje, že i přes selhání osobního života a protiklady dějin nás vždycky chrání ?nezničitelná moc Lásky?. Když nás tedy podpírá takováto naděje, neriskujeme nikdy ztrátu odvahy přispět, jako to činili svatí, ke spáse světa tím, že ?sami sebe i svět otevřeme příchodu Boha: pravdě, lásce, dobru? (srov. č. 35). Kéž nám svatý Bonaventura pomůže ?rozepnout křídla? naděje a podnítí nás, abychom byli jako on neustálými hledači Boha, opěvovateli krás stvoření a svědky oné Lásky a oné Krásy, která ?hýbe vším?.

Děkuji, drazí přátelé, ještě jednou za vaše přijetí. Pamatuji na vás v modlitbě a na přímluvu svatého Bonaventury a zejména Marie, věrné Panny a Hvězdy naděje, uděluji zvláštní apoštolské požehnání vám a všem obyvatelům tohoto krásného kraje bohatého na světce.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy