Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ve středověkých italských katedrálách se obdivují bombastické katedry, na kterých zasedají biskupové při liturgii. On byl totiž normálně i feudální pán. Ve školách jsou katedry daleko skromnější, dnes také i v kostelech. Jsou známkou učitele. Naše společnost, která už není feudální nevidí v biskupu pána, ale autentického učitele víry. V tomto smyslu se užívá slova i v evangeliu, kde se mluví o farizeích a zákonících jako o těch, kteří zasedli na katedru, stolici Mojžíšovu (Mt 23,2). Tím se označuje nejenom jejich specializace, ale také posloupnost se slavným předchůdcem. V tomto smyslu se mluví o katedrách i na universitách. Jsou tam katedry pro filosofii, pro historii, pro občanské právo atd. Když se některý profesor pochlubí, že přebral na Masarykově universitě v Brně katedru po Arne Novákovi, už víme, že učí historii české literatury a očekáváme, že bude pokračovat v jeho duchu. Podobně uhádneme snadno, jaké vyučování máme očekávat od toho, kdo zasedá na katedru biskupskou. Pro ověření jeho autority se však ptáme, po kom ji vlastně přebírá. Některá biskupská sídla odvozují svůj původ od apoštolů. Tak se v římské bazilice pietně uchovává relikvie, o které se říká, že to byla katedra, na níž sedával sv. Petr. Jiná biskupská sídla považují za své zakladatelky jiné apoštoly nebo alespoň proslulé Otce staré církve, jako např. Milán se odvolává na sv. Ambrože. Ve střední a severní Evropě, kam přišlo křesťanství později, biskupské katedry se odvolávají na světce, který je posvětil svou horlivostí. Proto nazýváme pražskou katedru svatovojtěšskou. Ale první autorita, od které všechny biskupské katedry pocházejí, je sám Ježíš Kristus. Jejich zakládací listina je v samém evangeliu: ?Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsme vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání světa? (Mt 28,18-20).

Taková slova nemohl a nemůže pronést žádný jiný zakladatel katedry. Může jenom doporučit svým učedníkům, aby byli věrni jeho instrukcím, ale nemůže slíbit, že bude s nimi. Mohou pronášet jeho slova, věrně opakovat, co řekl jejich mistr. Ale nemohou zpřítomnit jeho osobu. Učedníci Kristovi jsou naopak posláni právě k tomu. Uvedu jenom příklady dvou světců, kteří tak plně chápali své poslání. Sv. Řehoři Naziánskému dali ve 4. století přezdívku ?Ústa Kristova?. Byl básník a rozhodl se, že zasvětí svůj jazyk Boží službě tak, aby skrze něho Kristus mluvil lidem řecky, tj.kulturním jazykem té doby. Napsal o tom báseň, ve které vypravuje o svém životě. O tři sta let později jiný Řek ze Soluně Konstantin-Cyril se tuto báseň učil zpaměti a vyvolil si Řehoře za svého osobního patrona. Ale protože uměl také slovansky a prozřetelnost ho spolu s bratrem Metodějem poslala na Moravu, odhodlal se k tomu, aby jeho ústy Kristus mluvil slovansky. Bylo k tomu potřeba mnoho odvahy. Z historie známe úspěch misie těchto dvou bratří a když si je připomínáme, dodnes se modlíme: ?Dědictví otců zachovej nám, Pane!?

To, čeho si tak dobře byli vědomi světci, které jsme uvedli, platí o všech, kteří vysvětlují Kristovu pravdu. On je s nimi, ovšem v různých stupních, na prvním místě v těch, kteří jsou nástupci sboru apoštolů v čele se sv. Petrem, tj. v kolegiu biskupů s papežem. Uznáme-li to, uvědomíme si, že mají jejich slova zvláštní moc, které říkáme neomylnost. Tento výraz však snadno vede k nedorozumění. Proto také, když byla na prvním vatikánském koncilu vyhlášena neomylnost papeže, vyskytly se proti této definici všelijaké námitky i tam, kde bychom je nečekali. Nemůžeme je tu v krátkosti rozbírat, ale rád uvádím v této souvislosti jednu osobní vzpomínku. Byl jsem v dobrém přátelském vztahu s rumunským pravoslavným teologem Staniloae. Navštívil jsem jej ještě těsně před jeho smrtí. Zastihl nás při rozhovoru jistý pozorovatel z venku, kterému se naše přátelství tuze nezamlouvalo. Vždyť je přece ve vztahu mezi katolíky a pravoslavnými velkou překážkou víra v papežskou neomylnost. I Staniloae se přiznal, že je to dogma těžké k pochopení. Já jsem se jenom smál a dodal jsem, že pro mne je to dogma dobře srozumitelné, protože dokáži být neomylným i já sám. Staniloae se pokusil mne vlídně napomenout, abych v tak vážné věci nežertoval. A já zase k tomu: ?Nežertuji, myslím to docela vážně. Když vyslovuji při mši slova Kristova: Toto je mé tělo, toto je má krev, mají ta slova neomylnou moc, to, co říkám se stává realitou. Stejně je tomu i ve zpovědnici, když řeknu: Udílím ti rozhřešení od hříchů.? Rumunskému příteli, který byl také kněz, jsem dodal: ?I vy jste v těchto případech neomylný.? Staniloae se zarazil a dodal: ?To je neomylnost církve.? A já nato: ?To je to, co chceme říci i neomylností papežskou, tj.když mluví jménem celé církve slovy s kterými se Kristus ztotožňuje, ex cathedra, z katedry.

Síla a moc lidského slova se tedy neomezuje jenom na neomylnost římského papeže. Kristus se postaví vždycky na stranu těch, kdo jeho jménem mluví slovy, s kterými se může ztotožnit a přijat je za své. Ať si toho jsou vědomi všichni, kdo učí to, co je ve shodě s naší vírou a matky a otcové, kteří vychovávají děti. Nedivme se naopak ani tomu, že je v dnešním světě vzduch přesycen létajícími slovy, která jsou prázdná, únavná a dokonce pohoršlivá, tj. nabádající ke zlému. Je to odporné, ale nemusíme se jich zase příliš bát. Jsou to slova slabá, přeletí jako vítr, který otřese listím, ale ne pevně zakořeněným kmenem stromu, tím méně skálou. Víra v Boha se v Bibli často přirovnává ke skále. Proto v této souvislosti i Ježíš nazval galilejského rybáře Petrem, tj.skálou, na které se nebojí vybudovat svou církev (Mt 16,18), ovšem s příslibem, že bude s ním. Je to úžasné privilegium, ale není radno je tuze omezovat. Ve všech dobrých slovech, které křesťané s vírou pronášejí, se nějakým způsobem Kristus ztotožňuje. Děje se to především v modlitbě, protože jenom tak může být vyslyšena, když vychází z katedry čistého srdce, na kterou Kristus zasedl, aby prosil Otce s námi a za nás.