Kostelník zhášel po večerní pobožnosti v kostele světla. Už chtěl zamknout dveře, ale zvědaví chlapci, kteří ho pozorovali, ho upozorňovali: ?Na jedno světélko jste zapomněl, hoří tam nad oltářem.? Strážce chrámu měl s nimi trpělivost, pokoušel se jim vysvětlit, proč musí stále svítit a řekl to takto: ?Protože nám Boží světlo musí pořád osvěcovat hlavu, abychom nezabloudili potmě.? Není to řečeno špatně, vysvětluje se tím nutnost víry. Zpíváme to v cyrilometodějské mešní písni: ?Bez víry se nelze líbit Pánu, růže ctnosti z víry vysvítá, víra otevírá rajskou bránu, vírou do srdce Bůh zavítá.? Ale pak se musíme hned ptát, co vlastně víra je, co znamená věřit.
První druh víry je přesvědčení, že se můžeme spolehnout na normální rytmus svého života. Jdu spát a počítám s tím, že ráno vstanu. Přichystal jsem si budíček a věřím, že bude fungovat. Mám nad hlavou střechu a věřím, že do rána nespadne. Věřím tedy věcem a událostem. Nakolik se mohu spolehnout, to mně ukáže denní zkušenost.
Ale věřím také sobě. Ráno se mi sice nebude chtít vstávat, ale mám vůli natolik silnou, že pocity lenosti přemohu a nelekám se ani dalších překážek, které se denně vyskytují. Jsou ovšem lidé slabé a silné víry. Ale povzbuzujeme se navzájem: ?Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru a malý ten, kdo má jen malý cíl.?
Věříme normálně také druhým lidem, s kterými žijeme, kteří si získali naši důvěru. Bez této důvěry k bližním bychom byli opuštěni a ztraceni ve společenském životě. Máme-li pochybnosti, ověřujeme si to zárukami, např. ?Dej mi čestné slovo! Odpřisáhni to!? Ti, které lidé zklamali, jsou zklamaní životem. Je jich mnoho? Dost a dost, zdá se dokonce, že jich v dnešním světě přibývá. Krajní kapitalista se nestydí prohlásit, že za svého nejlepšího přítele považuje peníze, které má uloženy v bance. Nadšení sociologové naopak věří, že vybudují tak dokonalý státní režim, že se v něm veřejné instituce postarají o všecky naše potřeby tělesné i kulturní. Stará tzv. buržoazní společnost naopak víc spoléhala na spořádaný rodinný život, na jmění a práci, které jsou k tomu dostačující. A dva mladí zamilovaní spoléhají jeden na druhého, jsou schopni tu věrnost i před oltářem odpřisáhnout ve svátosti manželství.
Všecky ty pokusy o zajištění víry v život jsou neocitelné, chválihodné a přesto potkáme na každém kroku někoho, kdo by nám mohl povědět smutnou historii svého zklamání. Má smysl ještě žít? Statistiky sebevražedných pokusů rostou rok co rok v číslech. Psychologové se je snaží vysvětlit konkrétními důvody a státní zákony se už nestydí je považovat za lidské právo, životu dát právo nežít.
Otevřeme tedy Bibli a zjisťme si, co se tam o problému dočteme. I tam se ovšem dovídáme o mnoha smutných zkušenostech. Vypadají, jakoby patřily nutně k životu. Začíná se stvořením krásného světa a rájem, ale hned na dalších stránkách se dočteme o tom, jak se ta krása zhroutila. Opakuje se tu v krátkosti to, co se dočteme ve světové literatuře. Ta začíná pohádkami. Ale ty pominou a stará řecká literatura nám presentuje dojímavé tragedie. Zvláštnost Bible je však v tom, že opravdové tragedie nezná. Už i první vyhnání z ráje končí příslibem, že jednou přijde vykupitel. Mají tedy lidé žít z víry, že je každé zlo a každé neštěstí překonatelné. Ten motiv se pak stále a stále opakuje v celých dějinách Israele. Snad nejpůsobivější je scéna s Abrahámem, který je ochoten obětovat jediného syna a přitom má věřit, že se stane praotcem velkého národa. Sv. Pavel to komentuje pádnou větou: Abrahám ?uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost? (Gal 3,6). To neplatí jen pro věrného Abraháma. Římanům apoštol vypočítal jejich hříchy, ale i oni mohou být ospravedlněni: ?Spravedlivý žije z víry? (Řím 1,17). Snadno nám unikne, jaká je v této větě vyjádřena novost. Přirozený cit i přirozená náboženství nás přesvědčují optimisticky, že mají v tomto světě naději lidé spravedliví, tj. ti, kteří činí dobře, zlí budou potrestáni. Tu se najednou dočteme, že se připojí ke spravedlivým každý, kdo neztratil víru. V evangeliu to čteme skoro na každé stránce: ?Doufej, tvá víra tě uzdravila!? (sr. Mt 9,22). Jde tu o nemoci tělesné i duševní, poklesky morální.
Po tom, když jsme vypočítali různé druhy víry, se přirozeně ptáme, o jakou víru tu jde v těchto případech. Rozhodně tu nejde o víru ve věci. Nemocní často připomínají Kristu, že už vydali mnoho peněz za léky, ale nepomohlo to. Týž postoj mají dnes např. těžko nemocní, kteří jedou zvláštním vlakem do Lurd, aby tam hledali uzdravení. Doufají snad, že je uzdraví lurdská voda? To by byla zase jen víra ve věc. Ta lurdská voda má být jenom symbolem jejich víry v osobu Boží, která jediná může pomoci tam kde už víra ve všecky věci zklamala. A zklamala i víra v osoby lidské. Nepomohli tu už ani dobří lékaři. Může tu pomoci jenom osoba Boží. Její zásah bývá občas takový, že jej nazýváme zázračným. V Lurdech se to stává často. Komise lékařů, která takové případy ověřuje, nemůže k tomu nic dodat, jenom prohlásí, že se to uzdravení nedá nijak vysvětlit. Jako opravdový div to prožívá uzdravený sám. Věřil Bohu a zachránil se. Tělesné uzdravení je znamení Boží moci. Ale tato znamení nemusí být vždycky zázračná. Opravdu věřící je pozorují ve svém životě na každém kroku. S povděkem si pak připomínají: ?Kolikrát už mi Pán Bůh pomohl!?.
Není to náhodou, že na počátku evropského novověku, kdy se začal rozšiřovat tzv. vědecký světový názor, víra v technické prostředky, Martin Luther kladl tak velký důraz na to, že jenom víra nás spasí. Byla to dobrá reakce, ale upřílišněná, jednostranná. Zdálo se mu, že katolíci, tím že zdůrazňují přijímání svátostí, začínají zase víc věřit ve ?věci? a ne v osobu Krista. Odpověď na tu námitku je pro nás snadná. Věříme v účinnost eucharistie jenom proto, že věříme, že je v ní přítomen sám Kristus. Proto nad oltářem visí věčné světlo jako znamení té víry, která má osvítit celý kostel, tj. celý svět a nikdy nesmí zhasnout v našem životě.
odeslat článek
vytisknout článek
