Rádio Vaticana

Mnohé kostely mají kopule, byzantské skoro vždycky. Některé jsou velmi vysoké. Na svatopetrskou v Římě se dá vystoupit. Vede tam 2000 schodů, zato je však odtud pěkný rozhled jako z kopce. Ale daleko krásnější je pohled uvnitř z baziliky nahoru. Tu hned vidíme, co má kopule přestavovat. Je to nebeská báň. Ale není to široká nebeská obloha, rozprostírající se od výhodu na západ. Bazilika je jakoby svět sám v sobě uzavřený, který má své vlastní celé nebe. I tím se má něco vyjádřit. První křesťanské kostely mají obyčejně formu lodi, která pluje směrem na východ. Dokud totiž ještě křesťané nesměli stavět chrámy, modlili se rádi směrem ke slunci, které je obrazem Krista, slunce nového věku. Loď, která k němu pluje, ovšem nemá obyčejně kopuli. Ale brzy nato se objevuje jiný typ kostelů. Jejich nejlepším příkladem a vzorem je cařihradský chrám Boží Moudrosti, Hagia Sofia. Po obsazení Cařihradu se stala budova mešitou, dnes je muzeum. Ale myšlenku, kterou její umělci stavitelé tu ztělesnili, je snadno uhádnout. Dá se vyjádřit takto: kdo vstoupil do chrámu, octnul se v novém světě, který už je Kristem vykoupený. Svět, který na vykoupení čeká, zůstal venku. Kdo se sem přišel pomodlit, na něj zapomněl. A když pak opravdu musí jít ven, zpívá si: ?Vracím se v ten zlý svět, do strastí slz a běd a vždy si rozjímám, že jdu už naposled.?

Sotvakdo to tak myslí docela upřímně, ale připomíná nám to jeden vážný problém, který se objevuje už při čtení evangelia sv. Jana. Hned na počátku se tam dozvídáme, že Bůh vstoupil do světa jako do svého vlastního (Jn 1,11), ?Tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný? (Jn 3,16). Ale nakonec čteme něco úplně jiného: ?Kdybyste náleželi světu, svět by miloval, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí? (Jn 15,19). Jsou tedy jakoby dva různé světy, č. 1 a č. 2, jeden je dobrý a druhý zlý. Jak je od sebe oddělit? O to se lidé vždycky pokoušeli. Ti, kdo jsou náboženští a věří v odměnu po smrti, považují za marný a prchavý svůj život zde na zemi. Není tu nic, oč bychom měli opravdu stát, proto máme myslit s láskou na dobrý a krásný život po smrti. Je to tak správné? Bezpochyby, ale jenom částečně. Věčný život totiž začínáme žít už zde na zemi, jsou tedy i zde mnohé hodnoty, které mají věčnou cenu. Lidé intelektuální proto stanoví jiné rozdělení: svět hmotný a svět duchovní. Materialisté se zajímají o hmotné jmění a požitky, duševně vyspělí věnují pozornost věcem duchovním, milují např. víc poezii než oběd. Chválíme je zato, ale víme, že nesmějí přehánět. Vždyť nejduchovnější hodnota je láska a ta se projevuje většinou daleko víc v tělesné a hmotné službě druhým, než v recitaci básní. Moralisté, mravokárci si osvojili zase jiné rozdělení: starat se o to, o čem se ve světě všude mluví, znamená soustředit se na pomluvy a zbytečnosti a ztrácet smysl o to, co je ve světě opravdu dobré a co nám pak uniká. Dříve se říkalo, že si musí moudrý člověk umět zavřít oči a zacpat uši pro zlé zprávy a otevírat je jenom ke vnímání dobrého. Dnes se to provádí lehčeji vypnutím nebo zapnutím televise a rádia.

Ale všecky tyto druhy rozdělení jsou, jak pozorujeme, relativní. Jeden ze starých mnichů, opat Izaiáš, podal proto tuto definici zlého světa: nedobré je všecko, co nás vede k tomu, abychom zapomněli na Boha. A co je to konkrétně? Může to být všecko nebo nic, podle toho, co nás pohoršuje nebo nepohoršuje. To pak záleží víc na nás samých než na vnějším světě. Výraz ?pohoršení? je pěkně vytvořen. Je to něco, co nás vede k tomu, abychom se stali horšími. Říkáme také, že nás něco svádí ke zlému. Dobrá cesta někam vede, svede nás z ní něco k jinému, opačnému cíli. Krása ženy vede počestného mladíka k uzavření šťastného manželství, lehkomyslného manžela k porušení manželské věrnosti. Chutné jídlo je k zachování tělesného zdraví, jsou však i ti, kteří si dobrými jídly zkazili žaludek. Takovéto zkušenosti tedy vedou k zásadnímu prohlášení, že dobrého člověka vede všecko k dobrému, zlý se dá pohoršit i nejlepším příkladem, takže to, co už na druhém nemůže vyložit špatně, alespoň mu to závidí.

V Knize Otců, tj ve vypravování o starých egyptských poustevnících čteme jeden příklad, který nám dnes zní žertovně. Oni totiž žili obyčejně o samotě, daleko od lidí, kde nebylo nic, co by odvádělo jejich pozornost od Boha. Aby se uživili, obyčejně pletli košíky, které pak čas od času nosili do města na prodej. Tak i jeden ze starých mnichů se vydal s učedníkem na trh do Alexandrie. Ale hned na periferii, se jim vlétla do cesty náramně vystrojená žena, která tam byla, aby sváděla ty, kdo měli peníze. Starý mnich se na ni podíval a rozplakal se. Učedník se tomu divil, ale dostal vysvětlení. ?Ta ženská věnuje víc času a námahy k tomu, aby muže svedla ke zlému, než já k modlitbě, abych vedl svět k dobrému.? Učedníkovi se líbilo a dodal: ?Vidíte, mého dobrého mistra vede k dobrému i to, co je nastraženo, aby svedlo ke hříchu.? K té dokonalosti bychom měli dojít všichni a v postoji ke všemu.

Ale moudrost vyžaduje také znát svou vlastní slabost. Proto není radno začínat to, co bychom nedokázali zastavit, rozjet svou vlastní mašinu víc než fungují brzdy. ?Pojď, zajdeme si něco vypít!? ? ?Zajdu tam snadno, ale nejsem si jist, jestli bych tak snadno odtud vyšel.? Naši dědečkové nám vypravovali, že šenkýři s kořalkou stavěli své stánky u východu z továren v sobotu, kdy se dostávala výplata a volávali: ?Pojďte sem, kmocháčku, jedna sklenička vás nezabije, ale dodá kuráž na další týden!? Manželky, které znaly záludnosti těchto zvolání tam také čekaly, chytaly kmocháčky pod paždí a odváděly je domů ještě za světla. Až se obloha zatmí, celý svět se může stát nebezpečným. Proto se v kostelích krásné kupole osvětlují, aby tu bylo místo pro modlitbu a pro předsevzetí ke všemu dobrému. Boží prozřetelnost pak tu je jako dobrá žena a matka, která nás drží, aby nás začaté cesty nesvedly, ale naopak stále vedly k dobrému, jak v chrámu tak i v širém světě.