Nový portál Vatikánského rozhlasu

Často slyšíme námitky, že má první křesťanská duchovní literatura jeden nedostatek. Psali ji převážně mniši a ti se soustředili na askesi celibátníků, manželstvím se nezabývají. Pochopitelně citují a rozbírají text sv. Pavla: ?Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a aby každý z vás uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou? (1 Sol 4,3-4). Ale je to celá nauka o toto tématu? Biblisté nás učí, že první Pavlův list k Soluňanům je asi z r. 51, tedy sotva dvacet let po smrti Ježíše, tedy nejstarší dokument první církve. Apoštol tu křesťanům gratuluje, že dobře obstáli ve zkouškách, že jsou na dobré cestě, ale nežádá od nich nic neobvyklého, jen ať jsou jejich rodiny normální. Píše:

V dnešní době exaltované sexuality církev znovu učí cenu křesťanského manželství. V diskusích na 2. vatikánském koncilu bylo často slyšet hlasy, aby se zdůraznilo, že je jeho primárním účelem rozvinutí lásky a ne jenom rozmnožování lidského druhu. Ta myšlenka se dá mysticky číst už ve vypravování Genese o stvoření ženy (Gn 2,18 n). První byl stvořen Adam, měl v ráji všechno, čeho potřeboval, vládl celému světu, byl nesmrtelný. Nač mu byla pomocnice žena? Aby byla dokončením stvoření vzájemná láska mezi lidmi.

Ale vraťme se k sv. Pavlovi. My si stěžujeme na sexuální zpustlost dnešní doby. Ale v jeho době nebyla situace lepší. Ve svých listech pranýřuje převrácenosti mravní: užívá se vlastního těla i bližních k umlčení Ducha: ?Dobře si pamatujte, že žádný smilník, prostopášník ani lakomec, jehož bohem jsou peníze, nemý podíl v království Kristovu a Božím. Nenechte se od nikoho svést prázdnými slovy? (Ef 5,5-6). Ale Apoštol nechce být jenom negativním moralistou. Vidí rodinné soužití v teologické perspektivě, mysticky, jako odlesk nejsvětější Trojice Na zemi. Všechno otcovství je od Boha (Ef 3,15). Proto ?děti, poslouchejte své rodiče, protože je to spravedlivé před Bohem... Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v k a napomenutích našeho Pána? (Ef 6,1; Kol 3,20).

K sociálnímu zřízení doby tehdy pařilo otroctví. Nebylo proveditelné jeho zrušení. Proto radí Pavel ke zlidštění této situace tím, že se bude jednat se služebnictvem jako s bratry, členy rodiny; máme přece společného mistra na nebi (Ef 6,9).

Nemohlo u Pala pochybět ani rozvedení tradičního biblického obrazu, že je manželská láska symbol poměru člověka k Bohu a Boha k člověku. Jeho aplikace je ovšem kristologická: milovanou ženou Kristovou je církev. V křesťanském manželství ať je tento obraz viditelný (Ef 22-33).

Ptáme se tedy nakonec, jak z těch předpokladů nauky o manželství došel Pavel k výrazné chvále panenství v listě ke Korintským: ?Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu. Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout. To ovšem říkám jako ústupek, ne jako příkaz. Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak. Svobodným a vdovám pravím,že je pro ně lépe, když zůstanou tak jak já. Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství, než se trápit? (1 Kor 7,1-9).

Co z toho plyne? Že by bylo pro křesťany manželství jenom dovoleným ústupkem pro jejich slabost, a že by pravým křesťanským životem byl celibát? Tak tomu skutečně rozuměli jisté sekty v prvních křesťanských dobách. Proti nim naopak pěkně vyložil text Pavla sv. Jan Zlatoústý. Pokusme se shrnout stručně jeho nauku. Na prvním místě rozhodně odmítá enkratické sekty, které manželství zásadně podceňují. Vysmívá se jim, že pomlouvají hnízdo, z kterého vylétli. Cíl manželství je ovšem rozvinutí lásky. Ale v tom okamžiku mohl slyšet Jan Zlatoústý námitku proti sobě samému: Proč jsi se tedy stal mnichem? Proč celibátníci utíkají od rodinného života do pouště, od společnosti do samoty? Odpovídá: Pravá láska je odlesk lásky Boží a nutně roste, nezakrní. A jak roste? Tak jako zjevení Boží, od tělesného do duchovního, od Starého do Nového Zákona, od úzkého kruhu do širšího, od časného do věčnosti. Panenství slibují tedy ti, kdo pochopili, že dovedou milovat druhé zcela duchovně a co možná všechny. Je to cesta dokonalosti. Ta není pro všechny, ale jenom pro ty, kdo k tomu dostali milost od Boha.

Pro vše, co tu Jan Zlatoústý píše, našel potvrzení v textech sv. Pavla. Ten píše Korintským: ?Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcený. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži. To vám říkám, abych vám pomohl, ne abych vás uvedl do nesnází, ale abyste důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování... Takže kdo se ožení se svou snoubenkou, jedná dobře, ale kdo se neožení, jedná lépe? (1 Kor 7, 32-38).

Tato rada byla v církvi přijata jako platný princip. Celibátní život je dokonalejší, ale je určen pro ty, kteří jsou k němu povoláni od Boha a jsou už blízcí k poslední dokonalosti světového vývoje ke Kristu. To by ovšem mohlo vést k mínění, že je mezi oběma druhy života přehrada. V poslední době Solovjov rozvinul myšlenky Pavlovy v knížce Ospravedlnění smyslové lásky. Tam dává ženatým tuto dobrou radu. Začínáte láskou smyslovou, ale ke šťastnému manželství je potřebné, aby se z těch smyslových sklonů víc a víc přecházelo k duchovnímu přátelství. Odpovídá to jistě pojetí sv. Pavla o lidském soužití.