Nová tyranie pokrokářství, tak se jmenuje kniha, kterou napsal Juan Manuel de Prada a která ve Španělsku během pěti měsíců dosáhla již pěti vydání. Její autor, španělský konvertita, ji osobně představil v článku, který zveřejnil vatikánský deník Osservatore Romano:
Jak je možné mluvit o ?nové tyranii?, když se lidé těší více než kdy jindy tolika svobodám a právům? Mohl by se ptát nezasvěcený čtenář. Klasické tyranie se vskutku vyznačovaly tím, že potlačovaly svobody a upíraly práva. Lidé si uvědomovali toto bezpráví, protože byli zbavováni něčeho, co jim podle přirozenosti patří; cítili se ochuzováni.
Nová tyranie, o níž je řeč, však člověka vyvyšuje, ba adoruje, poněvadž mu dává příležitost transformovat vlastní zájmy a vlastní tužby na svobody a práva, které sice nepatří k jeho přirozenosti, ale stávají se ?zdvořilými výsadami? moci, která je legálně světí. A tak se soudobý člověk, transformován na dítě, které zírá na své zveličované a uspokojované vrtochy, stává více než kdy jindy rukojmím mocenských instancí, které mu zaručují potěšení ze všeobsahující svobody a neustále se rozšiřujících práv. V klasických tyraniích zbývala poddanému útěcha alespoň ve vědomí, že je utiskován mocí, která znásilňuje jeho přirozenost. Člověk, který je vystaven této nové tyranii, však nemá jinou útěchu než ochranu stejné moci, která ho postavila na oltář k adoraci. Člověk, aniž by to postřehnul, se stal nástrojem v rukách toho, kdo jej zahrnuje detailní péčí, podobně jako se mravenci starají o mšice, dokud je nepozřou.
Výměnou za ony ?zdvořilé výsady? si člověk osvojuje hegemonickou vizi světa, která je mu uložena a transformuje ho na předmět sociálního inženýrství. Tuto hegemonickou vizi nazvěme pokrokářstvím. Je to přízrak, velká iluze či pomazání, akceptované v duchu stádnosti. Kdo se odváží toto pomazání zpochybnit, je okamžitě postižen vyobcováním, je považován za ničemu nebo rouhače, odpůrce zbožšťování člověka. Pokrokářství, uplatňované levicí, bylo asimilováno také pravicí, která se zřekla boje v oblasti principů tam, kde je porovnávání s protivníkem účinné a lichotivé. Ve svém kulhání se pravice omezuje na zavádění bezvýznamných variant fungování velkého stroje, ale neodvažuje se použít jeho převodovku. Je to jako by se oralo bez zápřahu.
Pokrokářství se stalo určitým druhem mesiášské víry; zavedlo nový řád, uložilo nedotknutelná kulturní paradigmata, stanovilo novou antropologii, která za pomoci slibů definitivního osvobození, vyhrazuje člověku jen asistovanou sebevraždu. A proti tomuto novému řádu stojí jedině řád náboženský, který vrací člověku jeho pravou přirozenost a nabízí mu správnou vizi světa, která podkopává základy, na nichž stojí nová tyranie a rozkládá její falsifikace. Proti této vizi bojuje moc s velkým nasazením, protože náboženský řád je jedinou pevností, kterou zbývá dobýt, aby byl její triumf úplný.
Útočný laicismus obviňuje církev, že se míchá do politiky, a odvolává se křivě na onen evangelní výrok, kterým se obvykle ohánějí ti, kteří evangelium nečtou: ?Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu?. Co je však císařovo? Věci dočasné, pozemské skutečnosti, ale nikoli principy mravního řádu, které vyrůstají ze samotné lidské přirozenosti, nikoli etické základy časného řádu. Nová tyranie, tolik pečující o expanzi ?svobod? svých poddaných, upírá církvi možnost posuzovat mravnost časných skutků, poněvadž ví, že tento úsudek zásadně podkopává iluzi, na níž se zakládá její existence. Tato moc si přeje farizejskou a zkorumpovanou církev, která přestane vracet lidstvu jeho pravou přirozenost a přijme ?tajemství nepravosti?, kterým je klanění se člověku; doufá v církev, která bude klečet u císařových nohou, transformována na onu ?velkou nevěstku, s níž smilnili králové země?, jak praví biblická kniha Zjevení.
Na Západě se dnes verbuje k tomuto velkému zápasu, který nová tyranie velmi dovedně maskuje výrazem ?ideologický boj?. Kdyby však opravdu šlo o ?ideologický boj?, ona moc by jej nepovažovala za zhoubný. Ideologie je totiž úrodnou půdou, která jí usnadňuje vládu, neboť zřizuje jakousi ?demo-rvačku?, tj. ?demokratický? zápas všech proti všem, kdy se z lidí stávají podrážděné děti, bojující za svoje ?svobody? a za svoje ?práva?, podobně jako se stavitelé Babylonské věže snažili ve zmatku postavit věž, která by dosáhla do nebe.
Boj, ke kterému se dnes verbuje, není ideologický, ale antropologický, poněvadž chce vrátit lidem jejich autentickou přirozenost, a umožnit jim vymanit se z babylonského zmatení, živeného ideologií a přivést je na cestu, vedoucí k původním principům. V případě vítězství ? kdyby došlo k dezaktivaci pokrokářství ? objevili by lidé, že nepotřebují stavět věže, aby dosáhli k nebi, a to z toho prostého důvodu, že nebe je již přítomno v jejich nitru, třebaže se ho nová tyranie snaží z nich vyrvat.
Články, sebrané v této knize, jsou jakýmsi zpravodajstvím z tohoto boje, a umožňuje mi je už třináct let laskavě vydávat deník ABC a časopis XL Semana a zanedlouho je začnou otiskovat rovněž Osservatore Romano, Cupital a Padres y Colegios. Zvědavý čtenář bude moci konstatovat, že v těchto ?zpravodajstvích z boje? se snoubí výpady a vhledy, invektivy a chvály, reflexe politického ražení i umělecké výstřelky; najde tu dokonce i výběr deníkových zápisků, pořízených onoho římského jara, které změnilo můj život, poněvadž právě tehdy během dnů, které následovaly po smrti Jana Pavla II., jsem definitivně přilnul ke ?staré svobodě?, protijedu všech tyranií světa. V době nejistot, které ponechávají člověka ztraceného uprostřed neklidného oceánu, se přede mnou nečekaně vynořil Řím jako skála spásy. Nemíním tím pouze náboženskou spásu, ale také kulturní, protože víru Říma pokládám za pevnost, která objasňuje cíle našeho duchovního rodokmenu a brání nás před nečasem, do něhož by nás chtěla uvrhnout nová tyranie. Zřeknutí se tohoto neomezeného dědictví se rovná podepsání rozsudku sociální smrti a přijmout ho za své je aktem nikoli podrobenosti, nýbrž hrdé a radostné svobody.
Věčná revoluce křesťanství spočívá v tom, že zjevuje smysl života, vrací nám naši přirozenost. Z toho objevu se rodí radost, která nenese datum spotřební lhůty. A když se k této radosti přidá minimum umělecké vnímavosti, stane se život svátkem inteligence. Chesterton napsal, že radost, která je malou reklamou pohana, stává se gigantickým tajemstvím křesťana. Já, který jsem křesťanem poněkud necudným, snažil jsem se v těchto článcích zveřejnit nebo alespoň dát tušit toto gigantické tajemství, které mne proniká a přesahuje.
Autorovu předmluvu ke knize La nueva tiranía. El sentido común frente al Mátrix progre, Libros Libres, Madrid 2009
podle italského vydání v Osservatore Romano (2. října 2009)
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
